Nový rok jsem strávil v Sydney – díval jsem se, jak ohňostroje nad slavným mostem vítají rok 2009. Exploze v Gaze téže noci neměly za cíl pobavit, ale spíše zlomit Hamás a zdiskreditovat ho v očích Palestinců.
Bylo to jen nejnovější použití strašlivého násilí ve snaze vyřešit otázku, jak se v míru rozdělit o území, které křesťané stále rádi nazývají Svatou zemí. Mahátma Gándhí kritizoval biblické ospravedlňování msty podle hesla "oko za oko, zub za zub“. Kdyby se toto pravidlo dovedlo do důsledků, tvrdil, byli by všichni slepí. V Palestině a Izraeli se to prokázalo. Slepci jsou v Gaze, slepci jsou v Jeruzalémě.
Dalo se to předvídat
V bojích zahynulo více než 1400 mužů, žen a dětí a více než 4000 dalších utrpěly zranění. To, co se stalo, se z velké části dalo předvídat.
Za prvé Spojené státy ospravedlnily útok Izraele a svalily veškerou vinu na Hamás, stejně jako měly dříve ve zvyku přisuzovat veškerou zodpovědnost za to, co se nepovedlo, Jásiru Arafatovi a Fatáhu.
nevýznamná EvropaJak poznamenávají izraelští představitelé, na společné focení jsou Evropané vždy k dispozici. |
Za druhé je Evropa navzdory vítané diplomacii na nejvyšší úrovni v podání francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho nevýznamná, ne-li přímo neviditelná. Jak poznamenávají izraelští představitelé, na společné focení jsou Evropané vždy k dispozici. Mírotvorce tzv. blízkovýchodního kvartetu Tony Blair je jako obvykle vemlouvavý, ale zbytečný. Vystupuje na CNN, ale jestlipak od svého jmenování v létě 2007 navštívil Gazu? Nenavštívil.
Za třetí Izrael jako obvykle obviňuje z antisemitismu ty, kdo se opovážili kritizovat jeho nepřiměřenou reakci na neobhajitelné raketové útoky Hamásu a jeho kolektivní trestání Palestinců. Jeden italský kardinál, který se, připusťme, nechal unést, byl obviněn, že používá jazyk popíračů holokaustu. Dělá ze mě snad laická kritika raketových útoků Hamásu podle téhož měřítka islamofoba?
Bushův katastrofální výkon
Vražedný útok na Gazu přišel shodou okolností ve stejné době, kdy hrstka nejvýznačnějších amerických rádobymírotvorců specializovaných na Blízký východ vydala knihy o tom, jak by se k tomuto problému mělo přistupovat. Jejich díla působí tak trochu jako žádosti o zaměstnání – jako urputná snaha upozornit na sebe prezidenta Baracka Obamu.
Všichni tito experti se dokázali shodnout na jedné věci: výkon prezidenta George W. Bushe byl katastrofální. Americká politika vyvolává dojem, že ji formulují v sídle strany Likud. Dokonce i v závěru, když se v Radě bezpečnosti OSN hlasovalo o Gaze, neváhal Bush ponížit na příkaz izraelského premiéra Ehuda Olmerta Condoleezzu Riceovou.
proč se divíme?Kdyby britská vláda byla usilovala o mír a zároveň se pokusila zničit IRA v severním Irsku bombardováním katolického Derry, získala by si katolíky na svou stranu, nebo ne? |
Tito "moudří mužové“, všichni do jednoho exporadci prezidenta Billa Clintona i dalších prezidentů, také vesměs připouštějí, že z krachu navrhované campdavidské dohody v roce 2000 nelze nakonec obviňovat výlučně Arafata. Svůj díl viny by měl nést i bývalý izraelský premiér Ehud Barak. Všichni navíc kritizují praxi z Clintonovy éry, kdy se politické postoje Ameriky nejprve vyjasňovaly s Izraelem, což si může jen těžko získat důvěru či podporu Arabů.
Procesní spory amerických diplomatů celkově vzato nepřerostly v neshody o obsahu mírové dohody. V této věci se všichni víceméně shodují: dva státy. Bezpečnostní záruky pro Izrael. Palestinský stát v hranicích z roku 1967, pozměněných na základě dohodnutých výměn území za území. Konec většiny osad na západním břehu. Žádné "právo na návrat“, ale finanční kompenzace pro palestinské uprchlíky. Nějaký systém společné či mezinárodní svrchovanosti nad svatými místy v Jeruzalémě a rozdělení města tak, aby se mohlo stát hlavním městem dvou států.
Britská vláda a IRA
To je samozřejmě jen výčet toho, k čemu by mělo dojít. A podle mého názoru si lze představit, že by k tomu ještě stále dojít mohlo díky pomoci vítaných nových zprostředkovatelů, jako jsou Katar nebo Turecko, jehož premiér označil izraelský útok za "vážný zločin proti lidskosti“.
Začal jsem si však klást otázku, zda bude skutečně možné dosáhnout na tomto základě míru. Fatáh a umírnění Palestinci typu předsedy Mahmúda Abbáse byli totálně zdiskreditováni. Palestinci jako celek prošli další radikalizací.
Hamas, jehož účast a podpora je pro jakoukoliv dohodu nezbytná, přísahal pomstu. Každý den přináší do nebe volající nespravedlnost v podobě nového palestinského strádání. Vdovy a matky mrtvých pláčou a volají po krvavé spravedlnosti. Mělo by nás to překvapovat? Kdyby britská vláda byla usilovala o mír a zároveň se pokusila zničit IRA v severním Irsku bombardováním katolického Derry, získala by si katolíky na svou stranu, nebo ne?
Kdo si opravdu přeje palestinský stát?
A pokud jde o Izrael, kteří političtí vůdci si opravdu přejí palestinský stát a jsou připraveni nést politická rizika spojená se snahou o jeho založení? Kteří z nich jsou dost silní, aby mohli jednat s osadníky ze západního břehu? Jinak žádná mírová dohoda nebude. A kteří špičkoví politici poučí o reálné situaci extrémněji naladěné příslušníky židovské diaspory v Americe? Kdo z izraelských vůdců chápe, že usmíření je důležitější než odplata a pomsta?
Jakkoliv chmurně vypadala situace v minulosti, ještě nikdy jsem ve vztahu k Palestině a Izraeli necítil takovou beznaděj. Rozum se utopil v krvi. Jako by politika naděje ustoupila politice hřbitova. Nebohá Palestina. Nebohý Izrael. Kde najít někoho, kdo ještě stále dokáže rozsvítit svíčku ve tmě?
© Project Syndicate, 2009.
