Dějiny výtvarného umění dvacátého století jsou i pro odborníky obtížně zhlédnutelným konglomerátem stylů, osobností, neproniknutelných teorií a protichůdných koncepcí. Potíže nastávají především s tvorbou po roce 1970. Nejenže od ní nemáme dostatečný odstup, ale významná část výtvarného umění získala podobu, která se liší od forem tradičních.
Minulé století bylo pro výtvarné umění stoletím výjimečně dlouhým a spletitým. Nesnadnou orientaci v jeho historii znásobuje i globální šíře jeho vývoje. Jeden z nejoriginálnějších i nejkontroverznějších pokusů vyrovnat se s celkem umění 20. století v podobě jednosvazkové publikace právě vyšel česky: kniha Umění po roce 1900.
Náročné kvarteto
Publikace Umění po roce 1900, s podtitulem Modernismus – antimodernismus – postmodernismus, vyšla v angličtině poprvé roku 2004 a za uplynulé roky vzbudila ve světě značnou pozornost. Její autoři – Hal Foster, Rosalind Kraussová, Yve-Alain Bois a Benjamin H. D. Buchloh – totiž nejsou smířlivě ekumenickým spolkem, nýbrž vyhraněnou skupinou historiků umění, jejichž radikální názory v posledních desetiletích významně proměnily metody dějin umění i výsledky, jichž tato disciplína dosáhla. A jejich Umění po roce 1900 není publikací na konferenční stolek, nýbrž myšlenkově hutným a kontroverzním dílem, jehož četba vyžaduje vůli porozumět a určena je především těm, kteří o vývoji umění uplynulého století již mají základní představu.
Autoři knihy jsou zakladateli nebo přispěvateli vlivného čtvrtletníku October. Ten vychází od roku 1976 a věnuje se historii a teorii umění, fotografie a filmu. Pro jejich zkoumání tu pisatelé používají poznatky z filozofie, psychologie, sociologie a literární teorie; zásadním způsobem je ovlivnily metody formalismu, marxismu, psychoanalýzy, strukturalismu a poststrukturalismu. Jazyk přispěvatelů časopisu je intelektuálně náročný, na čtenáře někdy může působit jako nesrozumitelný žargon opepřený termíny u nás známými především z oblasti ideologické propagandy. Avšak přijmeme-li ho, tradiční vyprávěcí dějiny umění už pro nás budou navždy povrchní.
Originální struktura
Od jiných pokusů o velké uměleckohistorické přehledy se Umění po roce 1900 tedy odlišuje užíváním vyhraněných metod zkoumání. Kniha nepřináší beletrizované vyprávění o životech slavných umělců nebo nutně zjednodušující výklady o pozvolném vývoji stylů. Historie umění tu je prezentována jako různorodý materiál zkoumaný pokaždé z trochu jiného pohledu.
Originální je již sama struktura knihy. Je řazena přísně chronologicky, skládá se z více než stovky krátkých kapitol, které pojednávají vždy o jedné události spjaté s příslušným rokem dvacátého století. Touto událostí může být vznik uměleckého díla, výstava nebo publikování teoretického textu. V této kaleidoskopické struktuře je místo na výklad zdánlivě úzce specializovaných témat, která bychom do souvislého vyprávění těžko včleňovali. Dozvíme se tak kupříkladu o významu primitivismu pro výtvarnou avantgardu počátku století, o vlivu obrázkových časopisů na fotografickou produkci třicátých let nebo o dopadu jisté přednášky fotografa Victora Burgina na vývoj konceptuálního umění.
Uvnitř kapitol objevíme samostatné textové bloky, které představují další důležité osobnosti, významné myšlenkové směry nebo historické události. V textu jsou rozmístěné intertextové odkazy na související pasáže v jiných částech knihy, každá kapitola má vlastní sekci doporučené literatury.
Knihu otevírají texty stručně vysvětlující použité metodologické postupy, v jejím závěru najdeme slovníček základních termínů. Text je na dvou místech přerušen záznamem panelové diskuse o umění první a druhé dekády dvacátého století. Samozřejmostí je rejstřík.
Základní literatura
Pozornost autorů je upřena především na vývoj výtvarné avantgardy, v první polovině století ztotožnitelné s termínem modernismus, ale i s reakcí na ni v podobě socialistického realismu, poválečné neoavantgardy či pozdějšího postmodernismu. Pokus autorů o smysluplný řez nepřehlednými vrstvami historie je sice nutně reduktivní, avšak ve své zaujatosti působí sympaticky a aplikace obecné snahy analyzovat, co se s myšlenkou avantgardy v posledním století dělo, má na knihu blahodárný vliv.
Pro skladbu publikace je klíčový pojem kritičnost či kritika. Je to postoj, jímž jednotliví umělci a teoretici analyzovali jednak formální a výrazové možnosti uměleckých výtvorů, a jednak ho uplatňovali ve vztahu ke společenské realitě. Oproti jiným dějinám umění dvacátého století je zjevné, že autoři Umění po roce 1900 mají své oblíbence především mezi ruskou avantgardou a společensky angažovanými umělci.
V zahraničí se svazek Umění po roce 1900 setkal s nadšenými i s kritickými reakcemi. Tahle kniha má k rovnoměrnému zastoupení toho, co se v umění dvacátého století událo, skutečně hodně daleko. Podrážděný tón některých kritiků však můžeme přičíst i závisti: Umění po roce 1900 je prací, která na dlouhá léta ovlivní způsob, jímž budeme číst a interpretovat umění uplynulého století. Je zjevné, že se stane základní literaturou, kterou budou umělci, výtvarní kritici, profesoři a studenti dějin umění obhajovat či kritizovat, zcela určitě však číst.
Charakter publikace se vlastně blíží samotnému umění dvacátého století. I to je nepřehledné, někdy matoucí svým jazykem, ale přitom plné pokusů o nové formulování pozic umění v soudobém světě.
. Umění po roce 1900Hal Foster, Rosalind Krausová, Yve-Alain Bois, Benjamin H. D. Buchloh. |
