Patří k nim i sedmačtyřicetiletý Zdeněk Sedláček. Bez nadsázky muž internetového věku.
Zbytky sluchu si Zdeněk zamiloval Brahmsův Requiem. Naposledy ho slyšel v podání anglického sboru v pražském kostele svatého Salvátora. Se zbytky zraku, na něž mu nestačí ani nejtlustší skla brýlí, nasál doslova encyklopedické znalosti.
A umí je využít, už několik let vydává čtvrtletně bulletin pro stejně postižené. Od velké obrazovky počítače s písmem nadměrné velikosti Zdeňka těžko odtrhnete.
S přáteli ze sdružení Lorm, které dává dohromady hluchoslepé už od roku 1991, totiž komunikuje moderně, přes internet. Oproti dobám totality, kdy byli tito lidé "uklizeni" v ústavech, je to jako sen. Na hluchoslepé totiž působí destruktivně právě izolovanost.
Lékaři byli k jeho postižení "hluchoslepí"
"Nejsilnější deprese jsem cítil v pubertě. Teprve ve třiceti jsem se dostal mezi lidi z Lormu a zjistil, že někteří jsou na tom ještě hůř. Tehdy mě sebelítost přešla," odpovídá na otázku odezíranou z mých rtů. Jeho slovům porozumím teprve po pár minutách, jde jen o zvyk.
V komunitě hluchoslepých Zdeněk úplně typický případ není, žádný vodicí pes ani červenobílá hůl by mu nepomohly. Po narození ho postihla mozková obrna, která ho upoutala na invalidní vozík. Ve dvou letech se tak stěhoval do pražské Thomayerovy nemocnice v Krči.
Na tu dobu Zdeněk zrovna rád nevzpomíná, i po letech si vybavuje nepříjemné momenty. "Hračky mi nedali, zavřeli mě prostě do postýlky a uvázali plenama, abych neutekl."
Samotu narušovaly jenom návštěvy rodičů, kteří ho směli navštívit podle přísných nemocničních pravidel na jednu hodinu týdně, v neděli.
Není divu, že Zdeňkovi tehdejší péče nijak neprospěla. Lékaři dokonce ani nezjistili, že chlapec nevidí ani neslyší. Po třech letech došla jeho rodičům trpělivost, syna si vzali domů a začali s ním cvičit.
Zakázaná metoda ho postavila na nohy
Použili tenkrát zakázanou Vojtovu metodu reflexních cviků, díky které mohl chlapec chodit s berlemi. Péče rodičů se projevila i jinak. V pěti letech uměl číst a psát.
Logika minulého režimu Zdeňka přesto dostihla. Vysoký intelekt nebylo snadné kvůli postižení rozeznat, a v jeho papírech se na několik let objevila diagnóza oligofrenie, lidově slaboduchost.
Tehdy znovu zasáhla maminka, profesí učitelka. Zdeňkovi sestavila individuální učební plán, a její syn tak dokončil základní vzdělání. S určitým omezením mohl dělat spoustu věcí jako zdraví lidé.
Vášnivý sběratel surfuje po netu
Třeba procestovat slovenské hory, přečíst stohy knih a sbírat byliny, kterými zásobuje své přátele, z nichž mnozí patří mezi tu šťastnější, zdravou skupinu populace.
Při jeho postižení šíře jeho znalostí překvapí. Vyzná se v botanice, geografii, historii, informace běžně získává také z internetu. Za normálních okolností by se prý stal veterinářem nebo lesníkem.
Bez celodenní pomoci pečovatelky se ale v podstatě neobejde. V roce 2000 totiž prodělal infekční nemoc, která ho trvale upoutala na vozík. Ven z domu v malé vesnici Chlum u Sedlčan se často nedostane. Kopcovitý terén je bez elektrického vozíku docela těžké zvládnout.
"Kdybych se ale zázračně uzdravil, šel bych do kláštera," říká nakonec Zdeněk s úsměvem. Kdo ví, jak vážně to myslí.
Co je hluchoslepotaHluchoslepota patří mezi nejtěžší postižení, je to kombinace úplné nebo částečné ztráty sluchu a zraku. Je vrozená nebo vzniká následkem nemoci. Není to prostý součet dvou vad - ztráty sluchu a zraku. Míra postižení obou smyslů se nesčítá, ale násobí. Hluchoslepý člověk si nemůže postižení jednoho smyslu kompenzovat druhým. Svět vnímá hlavně pomocí hmatu. V každodenním životě způsobuje potíže především při komunikaci, prostorové orientaci a samostatném pohybu a přístupu k informacím. Následkem je silná společenská izolace. Postižení lidé se dorozumívají několika způsoby, podle stupně postižení. Například znakovou abecedou, lormovou abecedou, Braillovým písmem, takzvanou daktylotikou do dlaně a podobně. Ke kompenzaci postižení se používají různé pomůcky, pro orientaci v prostoru pak červenobílá hůl nebo vodicí pes. Hluchoslepí lidé, kterých jsou v Česku asi 4 000, se od roku 1991 sdružují v organizaci Lorm. Před revolucí byli kvůli dobrému obrazu společnosti izolováni většinou v ústavech, někdy zůstali v péči rodiny. 23. a 24. dubna probíhá v ulicích českých a moravských měst sbírka Červenobílé dny na podporu hluchoslepých. Dobrovolníci nabízejí za symbolickou cenu 25 korun malé pruhované propisky a současně rozdávají letáky s informacemi o hluchoslepotě. Loni se díky sbírce zaplatili asistenti pro 16 postižených lidí. |
