Moderní západní umění vzniklo vzpourou proti akademismu, zaujalo jeho místo, jenže - na rozdíl od akademismu, což si mnozí moderní umělci nechtěli a nechtějí připustit - nikdy nebylo veřejností plně přijato. Z bezradnosti nad vlastní situací se proměnilo buď v postumění (termín Alana Karpowa, teorii rozpracoval Donald Kuspit ve skvělé knize The End of Art), anebo zdegenerovalo či zcela zmizelo.
Jednou ze strategií uchování statusu uznávaného tvůrce a literatury coby vysokého umění je svého druhu parazitismus moderního umění na "věčných" disciplínách, disciplínách, které jsou pro lidskou existenci skutečně nezbytné. Pokusím se to ukázat na příkladech umělecky ambiciózní beletrie, konkrétně na třech prózách, které svůj význam a stavbu odvozují od architektury a jsou nějak vázány na české prostředí. Konkrétně jimi jsou: Skleněný pokoj Brita Simona Mawera (1948), Avion Jiřího Kratochvila (1940) a Brněnské metro Bogdana Trojaka (1975).
Produkt schopného řemeslníka
Mawerův Skleněný pokoj (vydaný Knihou Zlín v roce 2009) byl u nás přijat se značným nadšením. To nadšení je téměř nepochopitelné, respektive je neúměrné: Jde snad o nějaký velký novátorský román, zasluhující absolutorium? Za hlavní téma Skleněného pokoje označil Ondřej Nezbeda v časopisu Host (č. 2/2010) "archetypální svár racionality s emocionalitou a následný kolaps", kromě toho je dle něj "románem milostným" a svou velkou roli tu má brněnská vila Tugendhat. Podle samotného Simona Mawera (jak to uvedl v rozhovoru s Ondřejem Mrázkem v Literárních novinách č. 20/2010) je Skleněný pokoj "románem o lásce a osudech jedné, podotýkám, že smyšlené rodiny a o domě, který si vysnili a postavili".
Britský spisovatel Simon Mawer navštívil vilu Tugendhat v Brně.
Témata jsou podána v Mawerově románu podána krátkými větami. Často používaný přítomný čas vytváří dojem napětí. Vše běží plynule, text se čte snadno a rychle. Text, v němž při prvním čtení nic nezarazí, by měl být vždycky podezřelý. Abychom parafrázovali jednoho ze zakladatelů funkcionalismu, proslulého architekta Adolfa Loose: Čtenář by při prvním čtení neměl nad takovým textem zvolat to je krása, nýbrž to je hrůza! Mawer sice Loose několikrát cituje, jeho estetického maxima se však nedrží. Skleněný román je hluboce se tvářící kýč, napsaný zručným řemeslníkem, poučeným Kunderou, možná taky Nabokovem, Ecem a dalšími.
Navíc se zdá, že lidé z redakce nakladatelství Kniha Zlín, které Skleněný pokoj vydalo, Mawerův román ani pořádně nečetli. Jinak by na zadní stranu obálky nemohli napsat: "Jenom málo knih z poslední doby dokázalo očima cizince (...) postřehnout československou realitu druhé poloviny 20. století tak brilantně jako Skleněný pokoj Simona Mawera." Proč právě "realitu druhé poloviny 20. století", když o té pojednává méně než třetina Mawerovy knihy?! Dále se tu píše: "Román je o to cennější, že byl v létě 2009 nominován na nejprestižnější knižní cenu..." Je tedy román automaticky cennější, je-li nominován na cenu?
Simon Mawer
Obě výtky, které Mawerovu románu ve své recenzi publikované v časopise A2 (č. 26/2009) adresoval spisovatel Jiří Kratochvil - totiž nezdařilé zobrazení příchodu Rudé armády do Brna a "happy end", jímž se kniha otevírá i uzavírá - jsou z našeho hlediska vlastně neoprávněné: tyhle kýčovité scény nejsou výjimkami jinak povedeného románu, nýbrž jeho logickým vyústěním a organickou součástí Mawerova uměleckého předstírání.
Jiří Kratochvil v roce 2010
Ornament a funkcionalismus
Jiří Kratochvil má ovšem za sebou rovněž svůj románek s architekturou - v Avionu (vydal Atlantis, 1995), románu napsanému k poctě stejnojmenného brněnského hotelu a jeho architekta, Bohuslava Fuchse. Rovněž takhle brněnská symbióza a romanopisectví, neboť vpletení skutečné funkcionalistické budovy do struktury románu je neústrojné, protože samoúčelné. Je přesně tím, proti čemu funkcionalismus brojil - ornamentem! Estetika funkcionalismu ve své původní podobě je dnes samozřejmě věcí minulosti; oslavovat však jeho čelného představitele markantním neakceptováním pravidel, které jmenovaný vyznával, mi připadá až nevkusné.
Ulice Česká v Brně: Hotel Avion
V Brně jezdí jen metro jen ve fantazii
O tom, že ne každý flirt literáta se stavebním uměním je však odsouzen k nezdaru, svědčí próza Brněnské metro (vydal Host, 2007) moravského spisovatele a pěstitele vína Bogdana Trojaka. Na rozdíl od předchozích dvou děl to jeho není inspirováno skutečnou stavbou, nýbrž fikcí.
(Na okraj: Sám jsem o výstavbě metra v Brně slýchal již někdy od druhé poloviny osmdesátých let minulého století, kdy jsem v Brně studoval. Je příznačné, že zatímco v Praze se staví jedna stanice metra za druhou, brněnské metro zůstalo na úrovni kolektivní vize; mimochodem, někteří knihkupci v Praze, kde jsem se pokoušel román koupit, se smáli, když jsem knihu jmenoval...)
Bogdan Trojak je, podobně jako Mawer, poučený estetikou Umberta Eca, avšak - coby dlouholetý obyvatel Brna - zná brněnské prostředí z vlastní zkušenosti. Proto jako vypravěč působí (navzdory své relativní neznámosti) mnohem sebevědoměji; jeho text sice trochu připomíná Řezníčkovy Hvězdy kvelbu, ale svou nápaditostí je překonává.
Bogdan Trojak
Pokud jde o postavy, ty u Trojaka vznikají opačně než u Mawera: Zatímco Mawer se nechává inspirovat skutečnými lidmi, jejichž jména sice pozmění, avšak jejichž životní osudy (aspoň v tom základním, ve zkušenosti exilu) zachová, Trojak postupuje kreativněji, byť se to zprvu tak nemusí jevit: užívá jména skutečných osob (obvykle spjatých s literární činností) pro svoje umělecké záměry: připisuje jim vlastnosti či děje smyšlené tak, jak potřebuje. Tahle nápaditá svévolnost se projevuje i v jazyce - ten Trojakův jazyk je poetičtější, tvořivější, složitější. A co na tom, že Trojakova kniha zdaleka nedošel takového publikačního ohlasu jako román Kratochvilův, natož spis Mawerův. Publikační ohlas bývá velmi nespolehlivé, někdy je to přímo podezřelé měřítko.
O autorovi příspěvkuPetr Fiala se narodil roku 1964 v Brně. V roce 1989 ukončil studia práv na brněnské právnické fakultě (JUDr.), o rok později absolvoval v oboru sociologie na FF MU v Brně (Mgr.). Na této katedře sociologie také následně pracoval, v pozici vědeckého pracovníka. Ačkoliv absolvoval větší množství sociologických konferencí, stáží a seminářů [Glasgow (1991), Tokio (1992), Salcburk (1998)], jeho vystoupení na konferenci sociologů pacifické oblasti ve filipínské Manile (1996) bylo zatím v mezinárodním měřítku na poli sociologie jeho vystoupením jediným. Povídky, které v devadesátých letech publikoval v novinách a časopisech, vyšly v roce 2000 v brněnském nakladatelství Host pod názvem Citová angažmá. Po odchodu z Masarykovy univerzity v roce 1995, pracoval téměř nepřetržitě jako právník nebo obchodník (Brno, Praha). Více o něm na http://www.fialapetr.com |
