V dramatické prvotině Muži malují, kterou si navíc spolurežíroval, Pěchouček nezapřel původní průpravu a profesi. Napovídá tomu už název, který však ve hře nabývá víceznačnosti, včetně významu, kdy někoho malovat znamená toho druhého balamutit či oblbovat.
Mouchy v Meetfactory
Námět čerpá z prostředí uměleckých škol, výtvarných především. I scéna je "výtvarnická": tvoří ji rozměrná plocha z praktikáblů, na niž je položeno stejně veliké bílé zarámované plátno; jedinou kulisou na této ploše je náznak paravánu - jde o vztyčený obdélník s horizontálně namalovanými pruhy (poznáváme zde Pěchoučkův rukopis; obdobné malby si lze prohlédnout na jeho internetových stránkách - www.pechoucek.com). Během děje je paraván herci odklizen, plátno, na něž dvě z postav průběžně malovaly, zvednuto a přistaveno ke stěně, pak se již hraje zcela bez kulis; v závěru inscenace je ovšem do sálu vyveden monstrózní dřevěný kůň.
o hře: muži malujíMichal Pěchouček: Muži malují. Režie: Michal Pěchouček a Jan Horák. Premiéra 21. a 22. února, reprízy 2. a 3. března 2009 vždy od 20:00. MeetFactory, o. p. s., Ke Sklárně 3213/15, Praha 5; další informace na www.meetfactory.cz. Délka představení 75 minut, hráno bez přestávky; psáno z premiéry 22. února 2009. |
Tohle všechno se z pražské Meetfactory, multikulturního centra s důrazem právě na výtvarné aktivity, bude těžko převážet někam jinam. Ostatně scénografické řešení je ušito na míru právě Meetfactory: "jeviště" smontované z praktikáblů je postaveno doprostřed jedné z hal, diváci sedí ze dvou stran, proti sobě, hrací prostor se rozprostírá mezi nimi. Takže jevištní aranžmá musí být řešena s ohledem na to, že každá z diváckých polovin vidí něco trochu jiného. A dodejme hned, že i různě slyší - některé repliky lépe zachytí jedna část diváků, jiné zase ta druhá, velmi záleží na tom, blížeji které polovině hlediště se zrovna hraje. To trochu irituje. A lze nalézt i další režijní mouchy. Rytmus představení klopýtá: začátek je deklamativní; takzvaná "rozhlasová část", při níž sál zcela potemní a dialogy jsou pouštěny za záznamu, negraduje, napětí ze tmy pozvolna uvadá. Světelné aranžmá v závěrečné části je zredukováno na rozsvícené zářivky pod stropem haly, takže z herců "zbudou" zase především hlasy, neboť v zářivkách postavy vizuálně "zešednou", ztrácejí se.
Cudné, nikoliv však bezzubé
Přece však je výsledný dojem povzbudivý. Textovou partituru pro tři postavy - pro Seidla neboli osamělou hlavu rodiny bez autority, Hubínka čili jeho plnoletého nezbedného syna a modelku Maličkou, která je jich společnou přítelkyní - Pěchouček vede s jemnou ironií, s nedoslovujícím realismem. Jak otec-výtvarník Seidl (Jan Lepšík), tak syn-student AVU Hubínek (Karel Dobrý) - jsou především směšné figury, obelhávající v prvé řadě samy sebe. V podstatě čisté duše bez jakéhokoliv valného talentu; Maličká (Eva Hromníková) na tom není o mnoho lépe, ale projevuje se u ní sympatická přímost a "uzemněnost", bez patosu a řečiček.
Tématem Pěchoučkovy hry je hra na umění, tanečky a kecy kolem tvorby, předstírání, pozérství, směšnost těch, jimž není dáno. Neznamená to, že umění dnes neexistuje, že dobrá díla nemohou koneckonců vytvořit i ti povadlí profesoři z "akády", které Pěchouček ironizuje; pouze je na to nabalena spousta póz, taktik a nekalých praktik. Všechno je strašlivě relativní a zdánlivé.
Muži malují ovšem nejsou hrou takzvaně kritickou, k tomu by se autor "nesnížil". Jeho humor obnažuje, ale nekritizuje, nemoralizuje, jen se tak usmívá a poťouchle baví. Jakkoliv nemám v souvislosti s charakterizací nějakého uměleckého díla v oblibě přívlastek "laskavý", tak u Pěchoučkova dramatického textu mě příhodnější adjektivum nenapadá.
Zdrženlivost projevu hereckého tria Lepšík, Dobrý, Hromníková dává vyniknout vtipným partiím, v žádném okamžiku představení to protagonisté do diváků "nehrnou" pod tlakem, aby publiku vše bez pochyb došlo. Tady se nekřičí, nikdo se tu expresivně nedrásá a fyzicky neobnažuje až k nahotě. Vlastně je to celé velmi cudné.
Možná ještě budeme koukat
Jedna důležitá otázka zůstává nad Pěchoučkovou inscenací Muži malují zatím nezodpovězena. Ohlas při druhé premiéře, kterou jsem sledoval, byl dle míry potlesku, ale hlavně dle reakcí během představení, jednoznačně kladný (sám autor tvrdil, že při první premiéře tak jednu třetinu diváků naštval a dvě třetiny zaujal a že by raději byl za vyrovnaný poměr). Ale to běželo o auditorium z velké části zasvěcené a spřízněné, v nejednom případě o lidi z pražské výtvarné scény; z některých reakcí šlo usuzovat na to, že určití diváci "poznávají" své školní zkušenosti, ačkoliv - a to třeba dodat - Pěchouček není doslovný ani ve výtvarnických reáliích. Otázkou tedy je, kde končí dosah Pěchoučkovy hry: zda jej vyčerpá několik repríz v pražské Meetfactory, zda je to hra pro specifickou, dost striktně vymezenou diváckou obec, řekněme obec galerijní, anebo zda ta hra je přenosná i k jiné režii, k jinému obsazení a místu provedení.
Zatím si takové přenesení představit moc nedovedu, na druhou stranu má Pěchoučkův kus daleko k jakési divadelní performanci na daném místě - o tom se lze přesvědčit i četbou onoho divadelního textu, který Meetfactory u příležitosti premiéry vydala v brožuře, kterou si tam lze zakoupit. Třeba by nějaký bytostný divadelník Pěchoučkovu hru inscenoval košatěji, v ostřejších konturách nebo ještě nějak úplně jinak - a koukali bychom. Ostatně podivuhodná podívaná, to je jedno ze synonym pro divadelní umění.
