Nezdá se to, ale v sázce je teď hodně. Člověk nemusí být vážený politolog, aby věděl, že až deset procent nesocialistických voličů nemá rádo ODS.
Lidovci se svou temnou politikou represí a vysokých trestů jejich hlasy také nedostanou. Dostane je strana, která si vetkne do klopy placku "My jsme ti slušní liberálové". Na té placce však nesmí být napsáno Unie svobody. To by se všichni už jenom zasmáli.
Deset procent hlasů leží na zemi. A politici to vědí. Jan Kasl to věděl už před volbami v roce 2002. Strana, která se u nás prohlásí za protikorupční, protizákazovou a vůbec sympatickou, může snadno sbírat body.
Vrbík nepochybně odchází tvořit takovou stranu. Je to naprosto logické. Proč by měl mladý politik navždy utopit kariéru spojenectvím se sociálními demokraty? Pro Unii svobody je Špidlův polibek, jakkoli upřímně míněný, vražedný.
Předseda lidovců Miroslav Kalousek správně řekl, že pokušení být stým prvním poslancem ve stojedničkové koalici je velké. Jenže tady se nejspíš hraje o víc. Část unionistů odmítá odejít do říše stínů jen kvůli tomu, aby pánové ministři Mareš, Mlynář a Němec směli přikyvovat Špidlovým nápadům.
Smrtelný zápas dnes už legrační strany tak může stáhnout pod vodu celou vládu. Jeden jediný komár může umořit slona. Existuje několik možností, jak může Špidla vládnout až do konce svého období.
Zákony politického darwinismu jsou však neúprosné. Vrbík bojuje o své politické přežití a dříve či později ho pochopí i ostatní unionisté - snad krom členů kabinetu, kterým křesla zastírají výhled do budoucnosti.
Tvor, který vidí jasně, totiž nespáchá sebevraždu kvůli něčemu, co se jmenuje reforma veřejných financí. Špidlu tedy čeká období bouří a tornád. Ty ho nemusí zničit. Ale spolehlivě přinejmenším naruší plány na další reformy. Když jsme viděli ty první, chce se škodolibě poznamenat: díky bohu za Vrbíka.
