Je mu pětapadesát. Jako dítě uprchl s rodiči z vesnice na východě Tibetu před postupujícími čínskými komunisty; rodina skončila v indickém exilu. On později získal vzdělání ve Švýcarsku. Díky čemu?
"V roce 1963 dalajláma a exilová vláda požádali mezinárodní společenství, aby pomohli tibetským uprchlíkům. Nejlépe tím, že dětem poskytne vzdělání. Tak jsem byl poslán ve skupině deseti dětí do Švýcarska na studia.“ Od poloviny 80. let působí Kelsang Gyalsen v diplomatických službách tibetské exilové vlády; nyní je hlavním vyjednavačem dalajlámy při rozhovorech s čínskou vládou o budoucnosti Tibetu. Než na položenou otázku výbornou anglištinou odpoví, v zamyšlení zavře oči. Pak s vervou gestikuluje.
Jaký dopad na Tibet měly olympijské hry v Pekingu?
Zvýšily represe a míru dozoru uvnitř Tibetu.
Přesto dalajláma ty hry vytrvale podporoval.
Dává tím najevo, že tibetské hnutí není namířeno proti Číně a čínskému lidu; jsme proti represivní politice čínské vlády v Tibetu.
Už se léta účastníte vyjednávání mezi tibetskou exilovou vládou a čínskou exekutivou. Zdá se, že nenesou žádné výsledky.
Jsme velmi zklamáni. Ani po posledních jednáních jsme nemohli přijít s žádnými konkrétními výsledky. Příčina leží na straně čínských vyjednavačů. Například jsme navrhovali, abychom po konci jednání vydali společné komuniké, v němž by se obě strany zavázaly hledat oboustranně přijatelné řešení. Číňané to odmítli. Nemohli jsme tak vyslat pozitivní signál Tibeťanům v Číně, Tibeťanům v exilu ani mezinárodnímu společenství, které se po událostech v letošním březnu velmi zajímalo o situaci v Tibetu. Zklamali nás rovněž tím, když nám řekli, že dalajlama nemá právo mluvit za tibetský lid. Jsou s námi ochotni mluvit jako s jeho osobními velvyslanci, ne však jako s reprezentanty lidí v Tibetu. Už od roku 2002 říkáme čínským vyjednavačům jasně, že nikdo z nás včetně dalajlamy nemá na čínskou vládu osobní požadavky, naším tématem je blaho, základní práva a svobody a budoucnost šesti milionů Tibeťanů. Potřebujeme v tomto bodě najít základní porozumění.
Má smysl v jednáních vůbec pokračovat?
Řekli jsme čínské straně, že nemáme zájem na dalších jednáních, protože Číně evidentně chybí vůle se seriózně Tibetem zabývat. Číňané však jednání považují za užitečná a prohlašují, že problém, který trvá padesát let, nelze vyřešit během pár let. Mají velký zájem v dialogu pokračovat. Nakonec jsme tedy souhlasili, že se znovu sejdeme letos v říjnu.
Jak taková jednání probíhají?
Vedou se v přátelské atmosféře, jenže téma rozhovorů není příjemné. Začneme v půl deváté ráno a pokračujeme až do šesti do večera s přestávkou na oběd, kterou mají delegace odděleně. Pak si dáváme společnou večeři. Číňané jako hostitelé jsou velmi pozorní, na to si nelze stěžovat.
Může vůbec zemi reprezentovat člověk, která ji opustil jako malý sedmiletý chlapec a vlastně ji nezná?
Ano, může. Každý rok přichází do indického exilu stovky uprchlíků ze všech koutů a vrstev Tibetu a díky tomuto stálému přílivu utečenců máme obrázek o nadějích a aspiracích Tibeťanů.
Vědí Tibeťané žijící v Číně o probíhajících rozhovorech?
Při minulých kolech o nich čínská vláda v zemi veřejně nikdy nemluvila. Ale o posledních jednáních v květnu a červenci čínská média informovala, takže i lidé v Tibetu o nich vědí.
Proč to Číňané najednou změnili?
Nevíme.
Jaká je nyní v Tibetu situace?
Ač to čínská vláda odmítá přiznat, v Tibetu panuje stanné právo. V zemi je obrovské množství vojenských a bezpečnostních sil. Ve všech klášterech, školách a pracovištích běží takzvaná Kampaň vlastenecké převýchovy. Během ní Tibeťané musejí kritizovat a zavrhnout dalajlama a vyhlásit svou loajalitu k čínské vládě. Každý klášter je povinen vyvěsit čínskou vlajku.
Máte už větší přehled o březnových událostech, které se v Tibetu odehrály? Tady byly informace dost kusé.
Kvůli tvrdé kontrole a represivním opatřením uvnitř Tibetu je těžké si udělat úplný obrázek. Například Číňané lidem vzali mobilní telefony a počítače, takže nemohou komunikovat s vnějším světem. Kvůli velkému zatýkání se Tibeťané bojí kontaktovat své příbuzné, kteří žijí za hranicemi. Každý, kdo udržuje kontakty s vnějším světem, je v očích čínských bezpečnostních orgánů podezřelý. A my se jim bojíme volat zvenku, abychom na ně neupozorňovali.
Během nepokojů v březnu a dubnu letošního roku bylo zabito přes dvě stovky Tibeťanů. Část klášterů se vyprázdnila a část je obklíčena armádou. Mniši, i když si jdou nakoupit základní potřeby, si musí vyžádat povolení. Stejně tak lidé žijící ve městě potřebují svolení úřadů k tomu, aby mohli jít do jeho jiné části. Takže Tibeťané mají přísně omezený pohyb. Nedávno jsme dostali zprávu o událostech ve městě Lithang v provincii S'-čchuan, kde Číňané mají značné množství vojáků. Mluví se o padesáti tisících, kteří tam po týdny každý den trénují. Kvůli neustálým výbuchům už odtud utekla všechna divoká zvířata a ptáci. Žádné vojenské nebezpečí tam nehrozí, jsou tam jen proto, aby zastrašovali Tibeťany.
Čínská vláda si stěžuje, že západní média informovala o situaci v Tibetu nevyváženě. Prý například nezmínila, že zásah vojáků vyprovokovalo až násilí proti čínským civilistům žijícím v Tibetu.
Tato verze není správná a úplná. Pochody v Tibetu odstartovaly 10. března a pokračovaly další dny. Násilí začalo ve Lhase až 14. března. Do té doby byly pochody mírové, ale mniši, kteří je vedli, byli biti, někteří zatčeni. Kvůli drsnému zacházení čínských bezpečnostních složek s mnichy vypuklo násilí. Je to politováníhodné a dalajlama násilí odsoudil, ať je páchá kterákoliv strana.
Máte také zprávy o vraždění Číňanů Tibeťany?
Když se podíváte na události více zblízka, je evidentní, že mladí Tibeťané pálili a ničili čínské obchody a dokonce bili některé Číňany. Ale nedostali jsme zprávu o tom, že by se pokusili nějakého Číňana úmyslně zabít. Mlácení ano, vypalování ano, ničení ano, ale vraždění ne. Několik čínských žen a jedna tibetská dívka shořely, protože Tibeťané zapálili obchod a nevěděli, že jsou v něm lidé. Ale máme také zprávy o Tibeťanech, kteří u sebe schovali Číňany nebo vodili čínské děti ze školy, aby se jim nic nestalo. Ale takové příběhy Čína nezveřejňuje. Čínské zkreslené nahrávky třeba ukazují Tibeťany, jak vynášejí z čínských obchodů zboží. Není to však proto, aby si ho odnesli domů. Vynesli ho ven, naskládali na hromadu a zapálili.
Co bylo příčinou nepokojů?
Mladí Tibeťané jsou frustrovaní – chceš si otevřít účet v bance v Lhase, musíš všechny dokumenty vyplnit v čínštině. Chceš z pošty poslat dopis, musíš adresu napsat v čínštině. Chceš si něco koupit v obchodě, musíš mluvit čínsky, protože devadesát procent jich vlastní Číňané. Když si vezmeš v Lhase taxíka, musíš se šoférem mluvit čínsky, protože jsou převážně z přilehlých čínských provincií a nenamáhají se učit tibetštinu. V Lhase je dnes zhruba 400 tisíc lidí a z toho jen asi čtvrtina Tibeťanů. Nejsou marginalizováni pouze kulturně, nýbrž také hospodářsky. Většina z mladých Tibeťanů nemá práci a je mezi nimi značný pocit hořkosti. A tato frustrace v březnu explodovala. Cílem toho výbuchu byly čínské obchody, policejní stanice, vládní budovy. Jedinými zbraněmi Tibeťanů byly hole; jen na jednom snímku je vidět Tibeťan s velkým nožem a toho místní označují za čínského provokatéra.
Navštívil jste od vašeho odchodu do exilu někdy Tibet?
Ano, jako dalajlamův velvyslanec jsem s čínským doprovodem v roce 2002 navštívil Lhasu a v roce 2003 a 2004 další tibetské oblasti.
Co jste přitom cítil?
Velké zklamání. Dlouho jsem si představoval, že návrat do Tibetu bude jednou z nejvýznamnějších událostí mého života. Ale byl jsem tam obklopen čínskými úředníky a tibetskými představiteli, nemohl jsem mluvit s běžnými lidmi. Vlastně jsem mi ani nepřipadalo, že se nacházím v Tibetu. Navštívili jsme mnohá tibetská města, která se za tu dobu vzhledově velmi změnila. Kdyby ve Lhase nebyl dalajlamův palác Potala, mohl byste si myslet, že jste v nějakém čínském městě. Bylo mi velmi, velmi smutno. Mohli jsem zavítat do našeho hlavního chrámu Džókchang a během jeho návštěvy jsem plakal. Bylo očividné, že mniši, kteří nás provázeli, měli strach říci něco, co by bylo mimo předem určené věty. Kolem nás byli lidé, kteří pozorně sledovali každé jejich slovo. Mohli jsme tak s mnichy mluvit pouze očima, nikoliv pomocí slov.
Pravděpodobně žádná jiná exilová komunita nemá takovou popularitu jako ta tibetská. Díky čemu?
Hlavně díky Jeho Svatosti dalajlamy. Byl schopen jasně popsat hodnoty tibetské civilizace a prezentovat naše problémy tak, že lidé po celém světě sympatizují s Tibetem. A také pomohlo to, jak pevně dalajlama zůstává na svých pozicích, které vyžadují nenásilný odpor. To přitahuje pozornost mnoha lidí, kteří sice nejsou buddhisté, nicméně věří v nenásilí.
V tibetském exilu se však čím dál častěji objevují hlasy vyžadující násilí. Mají možnost to prosadit?
Ano, kritika proti politice nenásilí je v posledních letech mnohem silnější než dříve. Už jsme takovou kritickou vlnu jednou zažili, asi před dvaceti letech, ale to byly spíše akademické diskuse o násilí a nenásilí. Nyní jsou mladí Tibeťané mnohem více frustrovaní. Někteří z nich tvrdí, že nenásilí nefunguje. A srovnávají to s tím, jakou pozornost světa přitáhne násilný čin například k problematice Palestiny, zatímco se vůbec nemluví o mírových pochodech nebo hladovkářských stávkách Tibeťanů. Dalajlama si je toho všeho vědom. Přesto, dokud bude tento čtrnáctý dalajláma naživu, převažující většina Tibeťanů se bude držet nenásilí. Nedá se ovšem vyloučit, že někdo podnikne individuálně násilnou akci, která je naprosto nesmyslná.
Ale co se stane, až čtrnáctý dalajláma mezi námi nebude?
To je velká otázka. Jisté je, že témata jako násilí-nenásilí, nezávislost-autonomie se budou diskutovat mnohem více než nyní.
Nepřijde po smrti dalajlamy Čína se svým dalajlámou?
To se určitě stane. Už to učinili v případě pančenlamy (pozn. red.: druhý nejvyšší představitel tibetského buddhismu). Tibeťané o něm mluví jako o čínském, padělaném nebo falešném pančenlámovi. Když někam přijede, čínské úřady musí mnichy i občany hrozbami nutit k tomu, aby ho šli přivítat.
Z Tibetu jste odešel jako sedmiletý. Jaké máte na tu dobu vzpomínky?
Nemám v paměti souvislou vzpomínku, jen několik střípků. Pamatuji si, jak jsem si hrál s jinými dětmi v naší vesnici, jak jsme oslavovali tibetský nový rok. Nejvíce vzpomínek mám na útěk z Tibetu. Jsem z východu, takže při cestě do Indie jsme museli přejít celou náhorní plošinu. Podle mých rodičů to trvalo rok a čtyři měsíce. Pamatuji si některé události během cesty – prudké stoupání do hor a pak zase namáhavý sestup.
Celou cestu jste urazil pěšky?
Rodiče většinu času šli pěšky, mě vysadili na koně a přivázali mě k němu, abych nespadl. Vzpomínám, jak mě rodiče budili uprostřed noci, abychom opustili naše tábořiště před příchodem Číňanů.
Proč se vlastně vaši rodiče rozhodli opustit Tibet?
Na východě už v roce 1956 začal ozbrojený odpor vůči Číně a můj otec byl dobrovolným členem odboje proti Čínské lidové armádě. Ve východním Tibetu měla každá hlava rodiny zbraň. Když naši vesnici obsadili Číňané, neměli jsme jinou volbu než odejít. Ale naším původním záměrem nebylo jít do Indie, stáhli jsme se na druhou stranu řeky a doufali, že Číňané odejdou. A tak to šlo dále, čínská armáda o něco postoupila a my jsme se zase o kousek stáhli. Až nakonec se moji rodiče rozhodli jít až do Lhasy, dva dny před naším příchodem jsme se dozvěděli, že Lhasa padla a tak se otec s matkou rozhodli k útěku do Indie.
Žil jste v Tibetu, v Indii, ve Švýcarsku, v Bruselu. Kde je dnes pro vás domov?
Doma se cítím ve Švýcarsku, kde jsme strávil většinu svého života. Ale můj život je tvořen událostmi v Tibetu. Narodil jsem se tam, sledoval jsem boj svého otce a dědečka proti Číňanům, zúčastnil jsem se dlouhého útěku do exilu, strávil jsem roky v utečeneckém táboře v Indii a tyto zkušenosti velmi ovlivnily můj život, který je pevně zakořeněn v tibetské buddhistické tradici. Cítím hlubokou zodpovědnost za osud svého národa. proto pracuji pro exilovou vládu, pro Jeho Svatost dalajlamu. Pomáhám mu v jeho snaze, aby Tibeťané mohli vést ve své vlasti důstojný život v míru. Tuto službu považuji za obrovskou čest.
Jak jste stal dalajlámovým diplomatem?
V roce 1983 byla Jeho Svatost na návštěvě v Německu a setkali jsme se tam. Během toho setkání nás dalajlama požádal, abychom s naším dobrým vzděláním a znalostí jazyků pomohli v boji tibetského lidu za svobodu. Já jsem tomuto apelu vyhověl a odjel jsem do Dharamsaly na jeden rok jako dobrovolník. A potom, když jsem se chtěl vrátit, mě tibetská exilová vláda požádala, abych vstoupil do jejich služeb.
Co bylo vaším úkolem?
Nejdříve jsem byl dalajlamovým velvyslancem ve Švýcarsku, v roce 1992 jsem se vrátil do Indie, kde jsem byl po sedm let dalajlamovým sekretářem. Potom jsem požádal o přesun do Evropy, protože tam moje žena žila sama s dvěma dětmi.
Proč nešla s vámi do Indie?
Tibetská exilová vláda neplatí tak dobře, abych mohl uživit rodinu pouze za svůj plat a proto moje žena musí pracovat. Vrátil jsem se na konci devadesátých let a byl jsem velvyslancem při EU.
Když jste tam pracoval, povedlo se vám změnit postoj některého z unijních států vůči Číně? Většina evropských států si to z ekonomických důvodů nechce s Čínou příliš rozházet.
Myslím, že se mi malým dílem podařilo přispět k tomu, že v EU více rozumí a více podporují Tibet. Máte pravdu, že Čína je rostoucí mocnost a že hospodářské vztahy s Čínou jsou pro ostatní státy velice důležité. Ale v Evropě je i mezi vládními představiteli mnoho lidí, pro které jsou lidská práva a demokracie základními hodnotami a kteří mají dobrou vůli pomoci Tibetu. Už jen to, že se s nimi můžeme setkat a vysvětlit jim naše problémy, je pozitivní. Při schůzkách se svými partnery mohou mluvit o otázce lidských práv, mohou apelovat na zlepšení vztahů v Tibetu, ale přitom udržovat svoje ekonomické vztahy s Čínou.
Při prosazování důležitosti Tibetu pro mezinárodní vztahy je problémem i to, že naše lidské i finanční zdroje jsou velmi omezené. Přitom podobných problémů je ve světě mnoho a musí se s nimi soupeřit o pozornost, porozumění a o podporu. S více penězi bychom mohli vykonat daleko více.
Existuje nějaká osobnost, která by i v budoucnu mohla exil tak sjednocovat, jako to dnes dokáže dalajlama?
Existuje množství osobností, ale dalajlama se po celou dobu snaží o vytvoření demokratických institucí, které by fungovaly i poté, co odejde, aby boj za svobodu mohl pokračovat. V posledních desetiletích jsem udělali velký pokrok v demokratizaci naší společnosti. Sedm let již máme volené politické vedení. Premiéra tak mohli vybírat všichni Tibeťané v exilu, ten jmenuje své vládní kolegy, které mu schvaluje parlament. A dalajlama zůstává v pozici staršího rádce.
Který má ovšem stále ten největší vliv.
Jistě, je to tak velká osobnost a navíc nikdo kromě nás nemůže dobře rozumět tomu zvláštnímu poutu mezi Tibeťany a jejich dalajlamou. Je to historicky velmi hluboce zakořeněno.
Daří se tibetské tradice udržovat i v exilu?
Postavili jsme tady stovky chrámů, v nichž se mladým mnichům dostává vynikajícího vzdělání. A tito lamové si dokázali získat široký respekt v tibetské populaci. I když s v nejbližší době nepodaří situaci v Tibetu vyřešit, jsme schopni udržovat naše buddhistické tradice po několik dalších generací.
Může se stát, že se jednou objeví na mapě světa nezávislý Tibet? Má na samostatnost dostatečnou hospodářskou sílu?
Není to otázka zdrojů. Jako národ jsme byli samostatní po staletí až do roku 1950. Když to srovnáte s ostatními asijskými zeměmi té doby, nebyli jsme na to hospodářsky ani podmínkami života o moc hůře ani lépe. Byli jsme tak někde uprostřed. Tibet by mohl být nezávislý, ale svět se stává menší a menší. Mezinárodní hranice přestávají mít ten význam, jaký měly dříve. Problémy v bezpečnosti, hospodářství nebo životním prostředí se stávají tak velkými, že je jeden stát sám nemůže vyřešit. Můžeme to vidět v Evropě, kde se nezávislé státy dobrovolně sdružují do Unie. Je to jediná možnost, jak si v moderních státech uhájit své zájmy. Jeho svatost dalajláma cítí, že by ve spojení s Čínou Tibet získal více. Když vláda bude respektovat tibetské tradice, tibetskou identitu, tibetskou autonomii. Svět se v moderním věku sjednocuje, ale my stále žijeme ve starém světě, kde se rozděluje na my a oni.
Očekáváte, že poté co se v Tibetu situace vyřeší, lidé s exilu se do země vrátí, nebo zůstanou ve svých "adoptivních“ zemích?
Věřím, že většina lidí i těch mladých půjde do Tibetu. Nejméně na pár let pomoci v rozvoji jejich staré vlasti. Ale myslím, že jejich šance na úspěch je větší v Tibetu s jejich vzděláním, s jejich znalostmi cizích jazyků. A Tibet bude jejich zkušenosti potřebovat.
Nastanou problémy mezi navrátilci a starousedlíky?
Ovšemže. Exiloví Tibeťané se budou muset přizpůsobit podmínkám, které jsou v Tibetu a které jsou pro ně neznámé. Ale nebudou to velké problémy, protože mimo Čínu žije jen 150 tisíc Tibeťanů, což je málo ve srovnání s šesti miliony v Číně. Hlavní zodpovědnost za vývoj země budou mít Tibeťané, kteří v zemi stále žijí. Už v roce 1992 dalajlama veřejně prohlásil, že v okamžiku vyřešení problému bude exilová vláda rozpuštěna. A dalajlama se nebude ucházet o žádné pozice ve vládě.
