"Ať to bude znít těm, kteří s námi ještě nikdy necestovali, jakkoliv podivně, konzumace alkoholu v autobusu je zakázána. A když říkám alkoholu, myslím tím nejen vodku, ale také pivo. A mějte na paměti, že jsme německá společnost, takže pokuty jsou vysoké a jejich vymáhání striktně uplatňované," pokračuje řidič.
V jednom z desítky spojů, které každý týden vozí stovky etnických Němců do země jejich předků, zavládlo ticho a překvapení. Ti, kdo tuto cestu už v minulosti někdy podnikli, zasvěceně přikyvují a šeptem potvrzují: "Je to pravda, jsou hrozně přísní."
Kurz chování v autobuse
Další řidič z tříčlenného ruského týmu dál seznamuje obyvatele ze sibiřských farem a nehostinné kazašské stepi se standardy evropského cestování.
"Mnozí z vás mají masivní boty. Takže budete-li používat naši toaletu, radím vám, abyste seděli na sedátku a nešplhali se na něj. Je z křehkého plastu, jak zjistili někteří vaši předchůdci, kteří ho rozlámali a spadli dovnitř. Všechny opravy jdou na váš účet," varuje ztichlé pasažéry.
Ti jedou za některými z přibližně dvou a půl milionu etnických Němců, kteří se poté, co jejich předkové v 18. a 19. století odešli do Ruska na podnět carů, v devadesátých letech vrátili do staré vlasti.
Berlínský zákon automatické naturalizace jim místo nejistého života v postkomunistickém Rusku nabídl okamžité občanství, bydlení a výhody sociálního zabezpečení.
Ne každý ale dokázal změnit celoživotní zvyklosti a vyměnit je za nejasnou budoucnost v movité Evropě.
Jsou to studení čumáci
"Nikdy bych tam nemohla žít," říká sedmdesátiletá Valentina, mířící do okolí Düsseldorfu, kde žije šest jejích příbuzných. Život v Německu je tak odlišný, míní.
"Vezměte si například odpadky. Tady se hází všechno na jedno místo, ale v Německu vám dají pokutu, pokud nacpete nesprávný pytel s odpadem do nesprávného kontejneru. Jsou to studení čumáci, pedanti a jsou nesnesitelně sebevědomí," dodává.
Ptají se nás na dobytek
Olga, jiná penzistka na vyčerpávající třítýdenní pouti z odlehlého kazašského města, je toho názoru, že ti, kteří už překročili čtyřicítku, už nejsou s to se přizpůsobit německým poměrům. Do konce života by trpěli osamělostí, říká.
"Ano, jsou dobře živení a dobře oblečení, ale to je vše. Jsou naprosto izolovaní. Když přijedeme, pláčou a vyptávají se, co dělají krávy a koně, které zanechali na svých hospodářstvích. Copak je to nějaký život?"
Olga se chlubí, že s sebou veze podomácku zavařené houby a zeleninu, doma vyuzenou slaninu a tlusté vepřové - zdaleka nejlepší dárek pro lidi, kteří musejí všechno nakupovat v supermarketech.
Moskvan: Staří naříkají tady i tam
Ale Andrej, osmatřicetiletý Moskvan s německým pracovním povolením v kapse, který vede malých obchod s náhradními autodíly, to vidí jinak. "Všechno to fňukání je nesmysl. Vede se jim tam dobře. Vrací se snad někdo? Ne. Ti, kteří zůstali na svých bohem zapomenutých farmách jezdí za těmi, kteří emigrovali a ne naopak. Mrzí mě, že nejsem Němec."
"Staří si pochopitelně naříkají, ale to dělají vždycky. V Rusku si stěžovali na mizérii, teď si naříkají na to, že nezapadají dobře do prostředí," tvrdí. "Podívejte se raději na mladé. Studují na univerzitách, mají německé přátele, mají před sebou pěkný život v prosperující zemi."
Dvoudenní cesta z Moskvy do Berlína přijde na padesát dolarů. Ty, kteří cestují z odlehlých koutů země, ale stojí podstatně víc.
Tak jak autokar míjí zasněžená pole a temné ruské lesy, vrací se do autobusu dobrá nálada. Spolucestující se začínají přátelit a mluvit o průtazích kolem tranzitních víz, nadcházející zimě a domácích zvířatech, která nechali doma. Baví se i o tom jak dlouho budou moci v Německu zůstat. Čeká je týden, měsíc nebo snad dokonce čtvrt roku pendlování mezi různými příbuznými?
I o den později, když už autobus míjí úhledné německé zahrady a domky, pasažéři stále ještě mluví o životě doma.
"Lidé vždy myslí na návrat domů. Tam patří," konstatuje Valentina. "Ze své rodiny uvidím jen své vnuky, kteří se přizpůsobují zdejšímu životu a z nichž se stávají skuteční Němci. Nejsem si ale vůbec jistá, zda to tak opravdu chci," dodává.
