Režisér Lutz Konermann natáčel snímek, který na mezinárodní scéně někdy nese titul Pražské velvyslanectví, na podzim 2006 přímo na místech, kde se před více než osmnácti lety tísnily tisíce občanů NDR. Stojí za připomenutí, co se tehdy vlastně stalo.
Kdyby východním Němcům někdo na Nový rok 1989 řekl, že v listopadu padne berlínská zeď a budou se moci svobodně vydat k západním sousedům, byl by považován za blázna či nejapného vtipálka. V Sovětském svazu se Gorbačov sice snažil o "perestrojku", reformy začaly v Maďarsku a v Polsku, nicméně NDR – stejně jako Československá socialistická republika – stála "neochvějně na stráži socialismu".
Průvodními jevy této neochvějnosti bylo například to, že čekací doba na "dopis ze Cvikova", tedy na vůz Trabant, byla až do pádu komunistického režimu dvanáct let. Všechny oblasti života sledovala Stasi; roku 1989 mělo ministerstvo Státní bezpečnosti 91 000 zaměstnanců, 173 000 spolupracovníků a na jeho činnost šlo 3,6 miliardy marek, což představovalo 1,3 procenta státního rozpočtu. Stále více lidí žádalo o vystěhování do SRN (112 tisíc v roce 1988). Ještě v únoru 1989 byl při zdolávání berlínské zdi zabit třemi kulkami do zad dvacetiletý mladík.
Malostranský nával
Jenže 2. května 1989 začali maďarští pohraničníci – na příkaz shora – stříhat ostnatý drát a demontovat zátarasy na hranicích s Rakouskem. V létě se tam na "dovolenou" vypravily tisíce východních Němců toužících dostat se na Západ. Maďarské úřady je k nelibosti NDR do Rakouska pustily. Do Maďarska pak už proudili další a další východoněmečtí uprchlíci. Část z nich však zvolila jinou taktiku. Uchýlila se na západoněmecká velvyslanectví ve Varšavě a především v Praze a odmítala budovy opustit bez záruky, že budou moci odcestovat do SRN.
Pražský Lobkovický palác zažil první nápor uprchlíků v srpnu, situace kulminovala v září a říjnu. Ambasáda praskala ve švech. Když už byly obsazeny i půda a sklepy, v zahradě velvyslanectví vyrostly stany (v jednom z nich fungovala i provizorní škola). Přestože uprchlíků každým dnem přibývalo, tehdejší velvyslanec Hermann Huber ambasádu neuzavřel. S pomocí německého Červeného kříže se snažil situaci zvládnout. Ta byla den ode dne kritičtější. Spalo se na směny, toalety přestávaly stačit, zima sílila, zahrada se měnila v rozbahněné pole. Hrozila epidemie infekce, obavy panovaly především o zdraví dětí, mezi nimiž byla i nemluvňata. Vedení NDR situaci bagatelizovalo, mluvilo o svedencích a pomýlencích, chystalo se na velkolepé oslavy 40. výročí vzniku NDR.
Lobkovický palác byl v obležení zahraničních televizních štábů, o dění pravidelně informovaly rozhlasové stanice jako BBC, Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. Situace zneklidňovala československé vedení. Jeho oficiální postoj zněl: nevměšovat se, nevyhovět západoněmecké ambasádě v prosbě o poskytnutí ubytovacích prostor pro uprchlíky. Na druhou stranu však nedalo příkaz k násilnému zásahu. Podrobné informace komunistickému vedení ČSSR poskytovala hlavní správa kontrarozvědky. Vypracovávala takzvané denní situační zprávy.
Při jejich sestavování hojně využívala hlášení tajných spolupracovníků. V jedné zprávě se dočteme i o této kuriózní příhodě: "V ulici U Brusnických kasáren bylo nalezeno v uzamčeném vozidle čtyřměsíční dítě, které bylo převezeno do kojeneckého ústavu v Praze 4-Podolí. Dodatečně se na MO VB Vlašská dostavili jeho rodiče – občané NDR. Vzhledem k tomu, že v osobě otce se jednalo o poručíka Lidové armády NDR a existovalo důvodné podezření, že měl v úmyslu odejít s manželkou a dvěma dětmi na ZÚ NSR, byli předáni k dalšímu opatření pracovníkům M StB NDR a letecky transportováni do NDR."
Kde byl dostatek trabantů
Záběry uprchlíků, stanů a odstavených trabantů vysílala i Československá televize. Na tu dobu o situaci poměrně věcně informovala i některá oficiální periodika.
S jasným názorem vystoupila opozice. V samizdatovém "časopise pro kulturní a společenskou informaci" Sport napsal Zbyněk Petráček, později dlouholetý redaktor Respektu, dnes komentátor Lidových novin: "Prý podlehli nepřátelské kampani, nechali se zmanipulovat, svést. Toto vyčpělé výrazivo, dělající ze všech lidí blbečky, neschopné vlastního úsudku ani rozhodnutí, používají režimní média při všech příležitostech, kdy nelze zamlčet širokou účast obyvatelstva na nepohodlném dění.
Zde ale narážejí. Je snad možné se nechat přemluvit k podpisu, k účasti na stávce, u voleb, ale kdo má oči a uši, kdo nemá zatemněný mozek, si nedokáže představit, že by se někdo nechal svést k tomu, aby bez vážné příčiny opustil svůj dům, majetek, zaměstnání, vzal rodinu a odešel začít nový život v nejistotě pod stanem..."
Charta 77 vydala stanovisko 14. září 1989: nejlepším řešením by bylo umožnit občanům NDR vycestovat do SRN, ale zároveň je třeba jim poskytnout humanitární pomoc. Na totéž apeloval ve svém obsáhlém článku Východoněmecký exodus (v samizdatových Informacích o Chartě 77) Jan Urban, novinář, který se později proslavil svými reportážemi z válečné Bosny a dalších krizových oblastí.
Československá veřejnost reagovala různě. Někteří lidé projevili velkou míru solidarity – uprchlíkům nosili termosky s čajem, jídlo a přikrývky. Jiní se na ně přijeli podívat jako na atrakci (někteří hodně zdaleka) a část se jich snažila ze situace profitovat – rabovat odstavené trabanty a vyšmelit, co se dalo. Pohotově to zpracoval písničkář Karel Kryl: "A Pepa – ručky od práce – se plíží podél paláce, co ukrývá se v malostranských střechách, a s vášní lovce mamuta jde vykrádati auta, jež zanechali Braniboři v Čechách..."
Trabantů zanechali východoněmečtí uprchlíci na Malé Straně několik tisíc. Východoněmecké ministerstvo Státní bezpečnosti vypracovalo plán na jejich převoz zpět do NDR. Do Prahy byli pro trabanty vysíláni příslušníci Stasi, v některých dnech jich bylo na akci nasazováno až 250.
Hvězdná hodina politika
Po dlouhých jednáních vedení NDR povolilo svým občanům do SRN odjet. Do Prahy jim to přiletěl oznámit západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. 30. září 1989 v sedm hodin večer vstoupil na balkon Lobkovického paláce, odkud pronesl: "Milí krajané, přijeli jsme, abychom vám sdělili, že dnes nadešel okamžik vašeho odjezdu do Spolkové republiky." Jásot zhruba pětitisícového davu byl nepopsatelný.
Bývalý velvyslanec Hermann Huber vzpomíná, že jedna z žen začala mít porodní bolesti: "Ukázalo se, že jí nikdo nedokáže poskytnout odbornou pomoc. Nakonec jsme ji přesvědčili, aby souhlasila tím, že ji odvezeme na kliniku. Ačkoli nestihla odjezd vlaku 30. září, mohla poté i se svým miminkem vycestovat."
Genscher ve svých pamětech napsal: "Byl jsem nesmírně šťastný, když se to stalo. A také velmi napjatý, protože jsem nevěděl, jaká bude reakce, až jim budu muset říci, že vlaky do SRN budou muset jet přes NDR. Osobně jsem se zaručil, že se jim nic nestane. Chtěli jsme původně, aby vlaky směřovaly z tehdejšího Československa přímo do Bavorska, ale vedení NDR si to nepřálo. Protože jsem, když mi bylo pětadvacet, z NDR utekl, vžíval jsem se do pocitů lidí, kteří se skrývali tady na velvyslanectví. K radosti se přidávaly starosti, že by se cestou přece jenom něco mohlo zvrtnout. Úplně jsem si oddechl až doma, když jsme seděli s manželkou a dostal jsem zprávu, že první vlak překročil hranice SRN."
Bývalý ministr naráží na fakt, že odjezd do západního Německa byl sice povolen, avšak vypravené vlaky nesměly jet přímo, nýbrž přes NDR. Už 30. září večer začali uprchlíci nastupovat do autobusů přistavených do Karmelitské ulice, které je odvážely na nádraží v Praze-Libni. Odtud je "vlaky svobody" vezly přes Děčín, Bad Schandau, Drážďany, Karl-MarxStadt (dnes Chemnitz) a Cvikov do západoněmeckého Hofu. Východoněmecké bezpečnostní složky učinily nejrůznější opatření, po trati hlídkovali příslušníci Stasi, přesto se několika lidem podařilo do vlaků naskočit. Během noci z 30. září na 1. října 1989 všichni "pražští" uprchlíci opustili Československo.
Sny a realita
Problém však neustal. Lobkovický palác se začal znovu plnit. Lidé se valili nejen hlavní branou, nýbrž přelézali i plot zahrady velvyslanectví. 4. října dostali také oni (více než sedm tisíc lidí) povolení odjet do SRN. Vedení NDR se snažilo masovému exodu zabránit – 3. října uzavřelo hranice s ČSSR. Ale události nabíraly spád. Ve východoněmeckých městech se již demonstrovalo, lidé volali "My tu zůstaneme!" a žádali svobodu. 18. října byl sedmasedmdesátiletý Honecker sesazen z funkce generálního tajemníka, 9. listopadu 1989 padla berlínská zeď...
K blížícímu se dvacátému výročí východoněmeckého exodu se v Německu připravuje zajímavý projekt. Místní média začnou uveřejňovat fotografie tehdejších uprchlíků s výzvou, aby se přihlásili a podělili se o svůj příběh. Aby nejen zavzpomínali na dramatické chvíle podzimu 1989, ale popsali i to, jak se jejich životy odvíjely dál a jak se jim podařilo či nepodařilo naplnit jejich tehdejší sny a naděje.
