Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kdyby se narodil v 17. století, byl by Luis Buňuel řezníkem

  15:29aktualizováno  15:29
Od úmrtí věčného surrealisty, španělského režiséra Buňuela, uplynulo 25 let. Účinek jeho díla neslábne.

Kráska dne. Catherine Deneuveová ve filmu Luise Buňuela. | foto: Kavárna

Před pětadvaceti lety se mi stala podivná věc: v noci z 28. na 29. července 1983 se mi poprvé a (možná) naposled zdálo o Luisi Buňuelovi. O jeho obličeji jakoby vysekaném z kamene, o jeho chůzi, kterou jsem si zafixoval z úvodní scény Saurova Pláče pro banditu (1964), kde měl na počátku filmu malou roli kata. Druhý den jsem se ve zprávách dozvěděl, že Buňuel zemřel.

Mléčná dráha. Film Luise Buňuela.

Byl tu už před námi
Když mi bylo kolem dvaceti, viděl jsem poprvé jeho Viridianu (1961). Několik let poté jsem v kině filmového klubu mnohokrát synchronně k projekci četl dialogové listiny neotitulkovaných filmů Zapomenutí (1950) a Nazarin (1959), dvou z jeho nejsilnějších prací. Ve třiceti se mi absolutně nelíbily jeho pozdní filmy: neakceptoval jsem ani Nenápadný půvab buržoazie (1972) ani Mléčnou dráhu (1969), dokonce ani Přízrak svobody (1974) - připadaly mi málo provokativní. O deset let později jsem jimi byl nadšen - stejně tak jako předtím Viridianou nebo Kráskou dne (1967).

Buňuelovy filmy mě tedy provázejí po většinu života. A podvědomě, zdá se mi, celý život. Pakliže je znovu vidím s odstupem pěti nebo deseti let, objevuji v nich nové vizuální narážky a symbolická spojení, která jsem dříve nebyl s to prohlédnout. Uvědomuji si, že jsem k některému skrytému významu, k té či oné filmové provokaci musel dozrát. Že jsem musel projít řadou absurdních situací a množstvím neočekávaných životních setkání, abych Buňuelovy filmy jinak pochopil a jinak prožil.

U některých klíčových zážitků mého života mě dodatečně napadlo, že je Buňuel v náznacích nebo narážkách prostě již dávno zpracoval. Že věděl skoro vše o lidském zlu, o aroganci a hlouposti moci, o animální krutosti, která je obrácenou stranou pokory a lásky, o grotesknosti všech náboženství a ideologií, o potlačovaných i zjevných perverzích. O nevypočitatelnosti a racionální neovladatelnosti našeho podvědomí. A to vše, aniž by četl Freuda nebo naslouchal surrealistickému guruovi André Bretonovi. Snad proto, že málo slyšel, měl o to více, mimořádně vyvinutý zrak, cit a především fantazii.

Mladý Luis Buňuel

To jsou jen teroristé...
Uměl z drobných, často všedních detailů na nejrůznějších místech světa - od Paříže přes Hollywood, New York a Mexiko City - intuitivně vycítit manipulativní momenty a nutkavost, která se kašíruje společenskou fasádou. V této anticipaci byl blízký Goyovi, který ve svých grafických listech a pozdních plátnech reflektoval směšnost moci i nekonečnou hloupost manipulovaných mas s takovou intenzitou a vizuální originalitou, že předstihl vývoj moderní malby o desítky let.

Nejsilnější Buňuelovy filmy vzdorují zhoubnému vlivu času a trendů tak dobře jako málokteré snímky ze zlatého fondu světové kinematografie. Připomeňme si jen jednu scénu z jeho posledního filmu, z Toho tajemného předmětu touhy. V Paříži sedmdesátých let pronásleduje postava hraná Fernandem Reyem obsesivně ženu svých nezvladatelných vášní. Když nasedne do taxíku, ozve se náhle obrovský výbuch a nad centrem města se objeví mrak kouře. Taxikář tuto událost přejde samozřejmou poznámkou, jako by se nic nedělo: To jsou jen teroristé.

. Režisérovy svérázné vzpomínky

Nošením dříví do lesa by bylo, kdybych se zde detailněji rozepisoval o velkých Buňuelových filmech: čeští cinefilové je mohou dobře znát. A režisérovy svérázné vzpomínky zapsané proslulým scenáristou (i Buňuelovým) a dramatikem Jeanem-Claudem Carriérem byly - pod názvem Do posledního dechu - česky poprvé vydány už roku 1987, podruhé (již bez vyškrnutí několika pasáží) roku 2004. Proto jsem z pramene, který v České republice nemusí být až tak znám, vybral a přeložil několik Carriérových vzpomínek na spolupráci s Buňuelem:


Ta neslušná individua...
Pořád jsem si kladl otázku, co by z Buňuela bylo, kdyby se narodil před vznikem kinematografie, kdyby třeba žil v 17. století. Neuměl kreslit, ani malovat. A vůbec nechtěl psát, nikdy se nepovažoval za spisovatele. Když byl mladý, inscenoval trochu na divadle, ale vlastně byl jen rozeným filmařem.

V roce 1926, to mu bylo šestadvacet, asistoval Jeanu Epsteinovi při natáčení filmu Mauprat. Co umíš? ptal se ho prý Epstein. Buňuel odpověděl: Nic. Ale jsem připravený dělat všechno. Zní to jako v černé grotesce. Když natáčení skončilo, varoval ho režisér: Máš surrealistické sklony. Dávej si pozor a nezapleť se s těmi typy. Jsou to zlá, nebezpečná a neslušná individua. Rok poté natočil Buňuel Andaluského psa...

Andaluský pes. Z filmu Luise Buňuela.


Psaní v klauzuře

Naše spolupráce se lišila film od filmu, ale průběh byl vždycky stejný. Byli jsme řadu týdnů sami v jednom hotelu mimo naše domovy - daleko od Madridu, Mexika nebo Paříže. Bez přátel a v absolutní koncentraci. Vše ostatní bylo otázkou inspirace, otázkou okamžitého nápadu. Jeden začal jednu větu a druhý ji dovedl do konce. Někdy jsme měli pauzy dlouhého mlčení nebo výpadky kreativity. Pak jsme začali pracovat na scénáři: tři hodiny ráno, tři hodiny odpoledne a tři hodiny večer. Já jsem psal první návrhy scén a pak jsme pracovali společně. Pracovat s Buňuelem také znamenalo s ním žít: jíst, chodit na procházky a samozřejmě taky pít.

Memoáry? Nikdy!
Za devatenáct let společné práce mi Luis Buňuel vyprávěl při jídle a při práci spoustu detailů ze svého života. A já si dělal poznámky. Když už na konci života nechtěl zfilmovat náš poslední společný scénář Agon, začal se v Mexiku hrozně nudit. Navrhl jsem mu, aby napsal knihu. Začal se rozčilovat a křičet: Na žádný pád! Nebo: Vzpomínky? Vždyť to je děsná blbost!

Nakonec jsem ho mohl přesvědčit tím, že jsem mu ukázal jednu kapitolu, kterou jsem už napsal: kapitolu o barech a jiných požitcích. Nahlas jsem mu ji přečetl a Buňuel poznamenal: Je to, jako bych to napsal sám. Napsal jsem ten text francouzsky, ale tak, jak Buňuel francouzsky mluvil. Hovořil francouzsky sice perfektně, ale charakteristickým španělským způsobem.

Začali jsme pracovat na knize, jako bychom psali scénář. Ale jen ráno a odpoledne. Večer jsem sepsal to, o čem jsme se předtím bavili. Buňuel samozřejmě vyprávěl některé epizody, které jsem už dobře znal, a to dokonce líp než on sám. Jiné věci jsem zase neznal vůbec - třeba jeho příběhy ze španělské občanské války. Na knize jsme pracovali asi měsíc a pak jsem jeho historky sepsal. Dal jsem mu to přečíst ke korektuře, ale Buňuel už skoro nic nezměnil. Do posledního dechu nejsou vlastně memoáry, jedná se spíš o portrét. Všichni lidé, kteří Luise znali a knihu četli, mi tvrdili, že je jako Luis, jako by sám mluvil.


Něco jsem asi dělal špatně
Buňuel chtěl už od počátku své filmové dráhy provokovat. Později, když jeho filmy měly divácký úspěch, rád říkal: Asi jsem dělal něco špatně.

Kráska dne. Catherine Deneuveová ve filmu Luise Buňuela.

Při natáčení dokumentárního filmu Poslední scénář (2008) režisérů Javiera Espady a Gaizky Urrestiho jsem chodil s Buňuelovým synem Juanem Luisem do magickych míst jeho otce. Do jezuitské školy jeho mládí, kde syn konstatoval: Tady otec nikdy nechtěl točit film. Do hotelu Ronceray v Paříži, odkud otec Luis vyrazil do města v převleku za jeptišku s rudě namalovanými rty. To by ho ve Španělsku stálo čtyři nebo pět let vězení, poznamenal Juan Luis. Do campusu madridské univerzity, kde se Buňuel poprvé setkal s Federicem Garciem Lorcou: Ten otevřel Luisovi mnohé dveře a ukázal mu jiný svět: svět poezie a umění. Lorca byl neodmyslitelnou součástí jeho světa. Až do smrti se otec trápil tím, že Lorca byl zavražděn falangisty.

A na mou otázku, co by otec dělal, kdyby se narodil v 17. století, odpověděl syn v pravém surrealistickém duchu: Byl by řezníkem!

Z filmového magazínu Filmdienst č. 6/2008 vybral a přeložil Čestmír Lang

Autor:


Vadí mi, jak si taxikáři vynucují svá práva, řekla v Rozstřelu Krnáčová





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.