Zmíněný diktátor se měl podle nenaplněné dohody stát prezidentem, opozice měla získat vládní většinu a kontrolovat policii. Vlastní partajníci ze ZANU-PF tehdy Mugabemu vyčítali, že je zaprodal. Předčasně - diktátorova "dohoda" s perzekvovanou opozicí totiž měla od počátku mouchy. Polooficiální milice nadále mlátily protispolečenské kverulanty a Mugabe měl stále dál ovládat armádu. Vojáci se přitom přeorientovali na řízení země do té míry, že o tom, kdo ovládá koho, diskutují pouze optimisté - i kdyby se sám Mugabe chtěl s opozicí dohodnout, nemůže: je pod tlakem vojáků a radikálů ve vlastní straně. Ti mohou ztratit více než čtyřiaosmdesátiletý stařík, který je formálně v jejich čele.
"Dobré" špatné zprávy
Bývá tomu, že prohlubující se rozklad může vést k definitivnímu zhroucení mocenských struktur, a tím k osvobození od diktatury. To by mohlo platit i v Zimbabwe. "Dobrých" špatných zpráv není málo. Šťastnější Zimbabwané jedí kořínky a termity. Několik milionů tamějších občanů uprchlo a většině ostatních hrozí hladomor. Podle organiazce Lékaři bez hranic ohrožuje 1,4 milionu Zimbabwanů cholera. Demonstrace proti lhostejnosti vlády k bezprecedentní epidemii ukázala, že diktatura ostražitá ještě je. Nechala demonstranty zbít.
Financování státu je bezprostředně závislé na hyperinflační produkci peněz. Jenže bezcenný papír potištěný národními symboly a stále více nulami nikdo nechce. Vládní(!) noviny vyžadují platby předplatného v cizí měně. Platí se také poukázkami na benzín a rozmáhá se barter. Popsat roční míru inflace znamená učit se nové číslovky. Ceny se za den skoro zdvojnásobují. Je proto pochopitelné, že učitelé označily zvýšení mezd o osmnáct tisíc procent za nehorázné.
Dokonce již ani Mugabeho strana nemá na mzdy. Množí se rezignace mezi straníky, ale i mezi vždy preferovanými vojáky. Policisté, kteří nerezignovali, nepokrytě přepadávají. Výpadovka na letiště je k tomuto účelu zvlášť vhodná. Pohybují se tam lidé, kterým je ještě co vzít.
Cholera a pragmatismus
Rozhodný úder mohou režimu zasadit vládci ostatních zemí v regionu. Africkou unii k intervenci vyzval keňský premiér. Ten se letos ocitl v podobné situaci jako zimbabwská opozice. Byl nucen jednat o spolupráci s protivníky, které ve volbách (nejspíše) porazil. Někteří představitelé však mají ke starému marxistovi Mugabemu myšlenkově blízko. Do tohoto tábora patří i Thabo Mbeki, hlavní vyjednavatel dohody mezi vládou a opozicí a dnes již jihoafrický exprezident. V JAR však došlo k politickým změnám a noví politici nejsou tak zcela příslušníci "staré školy".
Situace se mění rychle i v Zimbabwe, které pro své své sousedy je - namísto dřívější oboustranně výhodné obchodní výměny - nanejvýš zdrojem rychle se šířící cholery. Proti ní zimbabwská vláda (můžeme-li o ní ještě hovořit jako o konsistentním celku) nechce, či spíše již vůbec nedokáže zasáhnout. Ze zbídačeného Zimbabwe má proto oprávněné obavy i lokální velmoc, JAR. Ať již nové vedení JAR chová k Mugabemu jakékoli sympatie, pragmatismus by k oželení případných ideových principů a solidarity dnes vedl již snad jakéhokoli vládce jednajícího ve vlastním zájmu.
