Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kdo vlastně byl svatý Václav, kvůli kterému Česko navštívil papež?

  16:25aktualizováno  29. září 11:34
Na den výročí zavraždění svatého Václava sloužil papež Benedikt XVI. mši ve Staré Boleslavi, místě Václavovy smrti. Kdo vlastně byl svatý Václav?

Mše papeže Benedikta XVI. u Staré Boleslavi, na místě smrti knížete Václava. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

Jezdecká socha sv. Václava na Václavském náměstí je, jak to před časem výstižně pojmenoval dnes již zesnulý historik Dušan Třeštík, jakýmsi pomyslným středem české země. V nadsázce tedy platí, že komu patří tato socha, ten ovládá stát, stejně jako tomu bylo dříve s Pražským hradem. Nejde však samozřejmě v první řadě o tuto sochu, nýbrž o sv. Václava, dědice české země.

Co všechno prý dokázal

Ale kdo to vlastně byl kníže Václav? Z jeho různorodého a mnohotvárného kultu vysvítá, že časem, podobně jako u jiných kultů, Václavův druhý, to jest světecký život se čím dál více vzdaloval od jeho života prvního, pozemského. Klasickou podobu "svatého" Václava stvořil neznámý řezenský mnich v legendě zvané Crescente fide, patrně v sedmdesátých letech 10. století, kdy bylo nad hrobem našeho mučedníka v Praze u sv. Víta zřízeno nové biskupství.

Je to obraz mnicha na trůně, který si vroucně přál prožít život jako panic, ve dne v noci neustával v modlitbách, a proto pořád s sebou nosil modlitební knížku; sám vyráběl chléb a víno pro mešní oběť, na těle byl oblečen drsnou žíněnou košilí a vládu chtěl odevzdat svému bratru, aby mohl sám odejít do kláštera, nejlépe do Říma.

Svatý Václav. Jedna z gotických deskových maleb Mistra Theodorika v Kapli sv. Kříže na Karlštejně.

Vtipně to kdysi popsal historik Záviš Kalandra jako představu "náboženského šílence na trůně, který místo spaní žal pšenici, sklízel hrozny, nosil vodu, mlel mouku, pekl hostie, tlačil víno..." atd. Legendista totiž do postavy knížete projektoval dobový ideál mnišské svatosti, aniž by ho zajímala skutečná Václavova osobnost. Tento obraz se však rychle ujal a byl v následných legendách doplňován o další nehistorické detaily – Václav ministruje při mši, andělé doprovázejí Václava na říšský sněm apod.

Zdaleka nejvýznamnější byla ovšem představa, která se prosadila během 11. a 12. století, že sv. Václav je věčným panovníkem české země, jenž své panování pouze dočasně propůjčuje svým pozemským zástupcům, tedy právě vládnoucím knížatům či králům.

Sv. Václav tak nahrazoval pro myšlení středověkých lidí málo konkrétní pojem státu. Na panovnických pečetích byl pak na jedné straně vyobrazován svatý Václav a na druhé současný panovník – coby jeho náměstek. Dokonalosti dosáhla tato idea za císaře Karla IV., kdy byla na relikviář se světcovou lebkou vložena skvostná svatováclavská koruna. Český král si ji směl od světce půjčit pouze při výjimečných příležitostech, a to za nemalé peníze. Snad v žádné jiné zemi neměl kult světce takový státoprávní význam.

pražské jezulátko

Papež navštívil i Pražské Jezulátko - článek čtěte zde: Modlil se k němu Coelho, znal ho Saint-Exupéry. Proč o něm ví jen 20 procent Čechů, když je tady doma?

Marná snaha realistova

Trvalo řadu staletí, až do roku 1872, než se historik a novinář Josef Kalousek pokusil odstranit z postavy knížete Václava legendární nános, který podle něj pokřivuje jeho skutečnou podobu: "Pravda jest, že sv. Václav historický, jehož obraz chtěl jsem zbaviti hrubých znešvařenin, byl člověk světský; nebylť knězem, ani mnichem, ani sakristanem, nýbrž knížetem v Čechách panujícím; nebyl to pouhý duch, ani pouhá abstrakce několika ctností lidských nebo andělských, jakž jej líčí mnozí legendisté; nýbrž byl to člověk, člověk celý, složený z duše a těla, člověk pobožný a kníže dobrý..."

Lebka sv. Václava se svatováclavskou korunou

Jenže Kalouskova snaha byla marná, protože Václava od legend oddělit nelze. Bez nich bychom totiž nevěděli o Václavově životě takřka nic, dokonce by téměř byla ohrožena jeho historická existence, která byla upřena už řadě světců právě proto, že legendy byly jediným pramenem k jejich životu. Václava v tomto ohledu "zachraňuje" kronikář Widukind, saský mnich, který ve své kronice z let 967/968 našeho knížete dvakrát stručně zmínil jako toho, kdo se v roce 929 podrobil "německému" králi Jindřichu Ptáčníkovi, a jako zbožného muže, kterého zavraždil jeho bratr Boleslav. O Václavovi (kterého ale nezná jménem) se podle Widukinda "vypráví jakési zázraky, ale protože jsme je nezkoumali, raději o nich pomlčíme". Evidentně tady hovoří o počátcích svatováclavského kultu.

Při odhalování historického Václava je největším problémem to, že sice můžeme přibližně zjistit, co je na hagiografickém obraze falešné, ale těžko se dopátrat, jaký byl skutečný kníže. To legendisty příliš nezajímalo, pracovali na propagaci kultu světce. Přesto něco málo z legend lze k pátrání po historickém Václavovi použít, některé jsou možná dokonce starší než Widukindova kronika. Oprávněně to můžeme předpokládat přinejmenším u První staroslověnské legendy, která – na rozdíl právě od Widukinda – Václavovy zázraky teprve očekává.

Poskytuje sice jen několik věrohodných údajů ze života knížete, ale při katastrofálním nedostatku jiných pramenů je to vlastně hodně. Podle ní nebyl Václav v době smrti svého otce Vratislava ještě dospělý, a proto místo něj dočasně vládla matka Drahomíra. Dále se dozvídáme, že během své vlády dal Václav postavit na Pražském hradě kostel sv. Víta a že jeho život byl ukončen ve Staré Boleslavi v pondělí 28. září (rok není uveden, s největší pravděpodobností se psal letopočet 935). Konečně za jistý můžeme považovat údaj slovanského legendisty o přenesení Václavova těla do Prahy, k němuž mělo dojít na Boleslavův příkaz nějakou dobu po vraždě (tři roky uváděné pozdějšími legendami jsou jen symbolické).

Pochybnosti o mučednictví

O ostatním lze jen s větší či menší pravděpodobností spekulovat. Například: byl Václav ženatý, anebo nebyl? V raném středověku byl stát majetkem vládnoucí dynastie, zajištění její kontinuity bylo tedy prvořadým úkolem každého panovníka. Těžko mohl Václav na tuto povinnost rezignovat, i kdyby chtěl. Konečně to přiznává i jedna z legend (Druhá staroslověnská): "Byl totiž (Václav) od svého bratra a svých zemanů pro zrození synů přinucen obcovat se ženou a zplodil s ní syna jménem Zbraslav." Co se pak se Zbraslavem stalo, už legenda neříká.

Podobně se můžeme ptát na Václavovo vzdělání, které legendisté svorně vyzdvihují. Prý uměl číst a psát slovansky a latinsky, podle některých dokonce i řecky, takže znal i díla řeckých filozofů, například Platóna. Také tento rys je patrně jen zpětnou projekcí ideálu mnišské svatosti, neboť ve skutečnosti byli raně středověcí panovníci obyčejně negramotní.

Mše papeže Benedikta XVI. na Probošťské louce u Staré Boleslavi.

Jen dohadovat se musíme i ohledně motivu boleslavské vraždy. Podle První staroslověnské legendy čeští muži namluvili Boleslavovi, že jej Václav chce zabít, a ten se vlastně jen ze strachu o svůj život odhodlal ke zločinu; další legendisté už hovoří o Boleslavově nezřízené touze po moci a o očerňování Václava, které výstižně vyjádřila jeho matka Drahomíra: "Vždyť měl být knížetem, ale dal se pokazit od kněží a je z něho mnich!" Boleslava na rozdíl od Drahomíry legendisté sice nelíčí jako pohana, ale vraždu jednoznačně spojují s ďáblovými úklady proti křesťanskému knížeti, takže z toho Václav vychází jako mučedník pro křesťanskou víru a skutky s ní spojené.

Nicméně pravost Václavova mučednictví vzbudila podezření na římské kongregaci pro svatořečení (ritů), když zde byla v roce 1669 schvalována žádost císaře Leopolda I. a pražského arcibiskupa Sobka z Bílenberka o zařazení svátku sv. Václava do římského breviáře. Bylo to v době, kdy si papežská kurie konečně prosadila výhradní kontrolu nad kulty svatých, a proto se zabývala i tímto starobylým případem, který původně spadal pod biskupskou pravomoc. Tehdejší promotor na římské kongregaci se v dostupných pramenech dočetl, že Václav zemřel kvůli Boleslavově touze vládnout. Aby tedy nemusel Václava vyškrtnout ze seznamu mučedníků, nařídil, že se má v liturgických textech uvádět, že jej bratr přikázal zabít z nenávisti ke křesťanství, neboť jeho matka Drahomíra byla pohanka a Boleslav podlehl jejímu návodu. Konečně jiné doporučení promotor ani dát nemohl, protože nebylo možno zpochybnit staletou víru v mučedníka.

Kardinální paradox

Největší záhadou jsou samotné počátky svatováclavského kultu. Nebyl ustanoven žádnou papežskou kanonizací, protože ty se začaly provádět až v době, kdy už byl Václavův kult plně rozvinut. Spadal tedy do biskupské kompetence, tehdy ještě biskupa řezenského, který spravoval českou církev až do založení pražského biskupství v roce 973. Jenže legendy o jakémkoli biskupském angažmá významně mlčí. Zbývá tedy jediná možná autorita, která tehdy mohla nový kult vyhlásit – panovník.

proč to boleslav I. učinil?

Zbývá jediná možná autorita, která tehdy mohla nový kult vyhlásit – panovník. Ale to paradoxně znamená, že kult sv. Václava ustanovil jeho vrah!

Ale paradoxně znamená, že kult sv. Václava ustanovil jeho vrah! Proč tak Boleslav I. učinil, se můžeme jen dohadovat. První staroslověnská legenda hovoří o jeho upřímném pokání, další, sepsané až po Boleslavově smrti († 972), zdůrazňují, že k přenosu (translaci) Václavova těla do Prahy (a tím k uznání jeho svatosti) došlo prý tajně bez vědomí Boleslava I. Nicméně translace nemohla proběhnout proti vůli knížete, natož přímo pod okny jeho paláce. To by jednak Boleslav nedovolil a jednak by to předpokládalo spontánní lidový kult, který si ovšem v převážně pohanské společnosti 10. století lze sotva představit. Václavův kult tedy musel ustanovit sám Boleslav, který pro Václavův nový hrob dal přistavět k impozantní rotundě sv. Víta, tyčící se na nejvyšším pahorku Pražského hradu, novou jižní apsidu. Následné přestavby tohoto chrámu pak vždy respektovaly místo mučedníkova hrobu, nad kterým v gotické době vyrostla nádherná Svatováclavská kaple jako jakási velesvatyně pražské katedrály.

Nezávisle na zkoumání historiků o té či oné části Václavova života žije však trvale to podstatné z jeho postavy, totiž jeho role dobrého knížete, k němuž je možno se kdykoliv utíkat s prosbou o pomoc, ochranu a útěchu, zvláště v časech nouze, nebezpečí nebo ohrožení národní existence. Dosvědčuje to v paměti národa dosud čerstvé volání Františka Halase z podzimu 1938: "Malověrní! Myslete na chorál!" a zpěv tohoto chorálu na Václavském náměstí přesně o 51 let později.

o autorovi

Petr Kubín (1967) přednáší církevní dějiny na KTF UK. Na podzim 2009 vyjde v nakladatelství Togga pod jeho redakcí sborník Svatý Václav a jeho kniha Počátky kultů nejstarších českých světců.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Edvard Beneš před svou vilou
ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval jako "zbabělec".To jsou témata zápisníku...  celý článek

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.