Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Mafiáni, Taliban, „warlordi“. Češi střeží v Afghánistánu nebezpečné území

  19:39aktualizováno  19:39
Afghánská provincie Parván, v níž před necelým měsícem zemřelo pět českých vojáků, bývala vždy tradiční pevnost bojovníků proti Talibanu. V dříve relativně bezpečné a bohaté oblasti na dohled metropoli Kábulu teď ale operují radikální islamisté všech hlavních povstaleckých skupin. Server iDNES.cz přináší jejich přehled.

Řidiči sledují kouř a plameny po útoku Talibanu na kamiony převážející palivo pro jednotky NATO (5. července 2014). | foto: Reuters

V oblasti kolem strategické základny Bagrám stále viditelněji, minimálně poslední dva roky, operují prakticky všechny hlavní povstalecké skupiny. Svržený Taliban, síť Hakkání, Hizbí Islámí Gulbuddín, Islamistické hnutí Uzbekistánu a některé zprávy hovoří také operativcích al-Káidy nebo další teroristické sítě Laškare Taíba. Při svých akcích navíc spolupracují.

Taliban

Pravděpodobná podoba šéfa Talibanu mully Muhammada Umara

Radikální hnutí, které v letech 1996-2001 krutě vládlo na většině území Afghánistánu. Taliban (v překladu "studenti") vznikl původně mezi studenty islámských náboženských škol za účelem zastavení války „warlordů“ mezi etniky a klany napříč zemí. Drtivou většinou bojovníků Talibanu a vůdců tvoří etničtí Paštuni. Většinu finančních příjmů povstalcům plyne z obchodováním s opiem. Až do svého pádu v roce 2001 Taliban poskytoval bezpečné útočiště pro teroristy al-Káidy včetně jejich vůdce Usámu bin Ládina a jeho výcvikové tábory.
Vůdcem zůstává tajemný samotářský mulla Mohammad Umar.
Patří mezi nejhledanější osoby světa. Na jeho dopadení vypsaly USA odměnu 10 milionů dolarů. Jednooký vůdce Talibanu - o oko přišel v boji se Sověty - se po spojenecké invazi v roce 2001 stáhnul. Po pár letech se vynořil a příležitostně posílá přes své pobočníky povstaleckým velitelům taktické instrukce a rady. Podle zpravodajců se ukrývá poblíž města Kvéta v Balúčistánu.
Nejvyšší orgánem Talibanu je takzvaná Kvétská šúra
(podle města Kvéta), tedy něco jako hlavní rada, kterou tvoří nejvýznamnější velitelé a duchovní. Kromě Umara zde zasedá také Džalaluddín Hakkání nebo Achtar Mohammad Mansúr, bývalý ministr talibanské vlády.
Ze svého postu nedávno odstoupil dosavadní vrchní vojenský velitel Abdul Kajam Zákir. Údajně ze zdravotních důvodů. Prakticky ve stejné době USA výměnou za svého vojáka Bowe Bergdahla propustily z vězení pět vysoce postavených vůdců Talibanu.

Ale nebyl by to Afghánistán, aby poměry a vztahy nebyly zamotané a složité tak, že by jejich rozplétání vydalo určitě na několik polic v knihovně.

K nedávnému sebevražednému útoku, při kterém na patrole zemřelo nakonec pět českých vojáků chránících základnu Bagrám, se okamžitě přihlásil afghánský Taliban (články o incidentu najdete zde).

Radikální hnutí, jehož vládu před bezmála třinácti lety v zemi svrhla americká invaze a o jehož neviditelném jednookém vůdci Umarovi kolují ikonické legendy o nepolapitelnosti stejně jako o jeho někdejším spojenci v čele teroristické sítě al-Káidy Usámovi bin Ládinovi.

Atentátníka v policejní uniformě, který na sobě odpálil sebevražednou vestu nacpanou výbušninou uprostřed civilistů, Taliban označil za mučedníka. Údajný Abdulláh prý přijel splnit „svůj úkol“ až ze vzdálené provincie Ghazní.

Další, ovšem zcela odlišný útok, kdy na českou patrolu v obrněncích povstalci pálili ručními zbraněmi a RPG, následoval jen pár dní poté (více zde). Byl podobný jinému útoku, který se odehrál víc jak měsíc předtím.

Odlišná taktika i druhy útoků jen potvrzují stále hlasitější zprávy o tom, že z dříve relativně poklidné a bezpečné provincie Parván, která v minulosti vždy byla tradiční baštou boje proti radikálům z Talibanu, se stává pravý opak.

Strategický opěrný bod

Provincie Parván je pro povstalce tradičně strategická oblast. Je doslova na dostřel od metropole Kábulu. Navíc ji protínají hlavní silniční dopravní tepny z Kábulu na sever a z východu na západ do bohaté provincie Bamján.

Právě z těchto končin se však v dobách sovětské okupace rekrutovaly početné zástupy mudžahedínů pod hlavičkou povstaleckého hnutí Hizbí Islamí a později tudy procházela frontová linie Severní aliance proti Talibanu.

Právě tady měli bojovníci Hizbí od 80. let minulého století opěrné zásobovací body pro výpady na hlavní město Kábul, kdy se i 150 shromážděných mudžahedínů při důmyslných logistických operacích nepozorovaně v noci dostalo do města, udeřilo na cíl a pak se zase nepozorovaně vrátilo zpět.

Parván je „zelená placka“ kolem správního centra Čarikar (230 tisíc obyvatel) obklopená nepřístupnými horami, kde se dá nepozorovaně zmizet a kde vládní oddíly mají šanci kontrolovat snad jen úzká území kolem cest.

Stejně jako okolní provincie Baghlán a Kápisá je Parván velmi konzervativní a silně náboženskou oblastí, mocensky rozdělenou podle kmenových tradic.

Afghánský Bagrám

Afghánský Bagrám

Na afghánské poměry je v provincii relativně hodně peněz. Jde totiž o úrodnou oblast a kdo vlastní ve velkém půdu, je tady králem. Oblast je podle některých zdrojů stejně jako v případě dalších provincií protkána „mafiánskými“ skupinami starých válečníků, které spolu na všech úrovních včetně státní správy soupeří o moc a výnosné kšefty.

Hakkání

Džaláluddín Hakkání na snímku z roku 1998

Jedna z nejvlivnějších, nejzkušenějších a zároveň nejnebezpečnějších povstaleckých skupin v Afghánistánu a Pákistánu. Klan Hakkání kolem válečného veterána Džalaluddína Hakkáního a jeho syna Siraje, který je faktickým velitelem, má podle amerických odhadů až 4 tisíce bojovníků a stále udržuje velmi těsné vztahy s al-Káidou. Síť bývá označována za jakousi "temnější subdivizi" Talibanu.
Oficiálně je Hakkání sice pod křídly takzvané Kvétské šůry vůdce Talibanu mully Umara, má však vlastní velení a podniká své akce. Bezpečné útočiště mají ozbrojenci v pákistánském severním Vazíristánu. Paštunský kmenový vůdce Džalaluddín Hakkání býval velitelem mudžahedínů proti sovětským vojskům v osmdesátých letech. Později byl vojenským velitelem Talibanu a guvernérem provincie Paktíja. Jeho bojovníci jsou zodpovědní za celou řadu pečlivě propracovaných toků proti spojeneckým jednotkám v Afghánistánu. Je jedním z hlavních odpůrců současné afghánské vlády. Od afghánského prezidenta Hamída Karzáího přitom kdysi dostal nabídku, aby se stal ministerským předsedou. Existuje také dlouhodobě podezření, že Hakkání udržuje výborné styky s pákistánskou tajnou službou ISI a že Pákistán přímo povstalce podporuje.

A roli zde hraje pochopitelně i etnická příslušnost a náboženství. Nejsilnějším etnikem v provincii jsou Tádžikové, následováni různými paštunskými kmeny a menšími skupinami Hazárů. Aby to nebylo příliš jednoduché, tak první příliš nemusejí ty druhé, ti druzí nesnášejí třetí i první a třetí zase nemusejí všechny ostatní, protože kvůli svému ší'itskému vyznání byli v minulosti od většinových sunnitů terčem pronásledování a útlaku.

K tomu zde žijí ještě další menší etnické skupiny, které vztahy ať už kvůli víře, historickým zkušenostem nebo způsobu života dál zamotávají.

Nebezpečný Ghorband

Taliban se do Parvánu začal naplno vkrádat zhruba před čtyřmi lety. Nejprve povstalci operovali jen v nepřístupných horách a několika málo údolích. Později začali hledat podporu ve jménu islámu i výhrůžkami a násilím na místních ve městech.

Brzy se začali v oblasti cítit natolik sebejistě, že spustili i akce proti vládním jednotkám a zahraničním vojákům. Útoky se neomezovaly jen na noc (o jednom útoku čtetě zde). Začali pořádat i veřejné popravy a spřádat komplexní akce přímo ve správním centru Čarikaru.

Stopy vedou především do distriktu Ghorband. Taliban tam má některé oblasti v podstatě plně pod kontrolou, zatímco v jiných se povstalci poměrně volně pohybují.

Zřejmě první vážné varování, že má tady Taliban převahu, přišlo už v červnu 2011, kdy byl na hlavní silnici přes Ghorband unesen a posléze popraven prominentní úředník ze sousední provincie Bamján. Od té doby se stala spojnice do centrálního Afghánistánu dějištěm častých útoků a některá místa na silnici povstalci přímo kontrolují.

Dalším varováním o rostoucím vlivu Talibanu, který v několika okresech zavedl tvrdá pravidla, přišlo v červenci 2012. Povstalci popravili před davy vesničanů vdanou ženu poté, co byla uznána vinou z cizoložství. Údajně měla tajný poměr s ženatým velitelem afghánské armády. Její smrt byla zachycena dokonce na videu.

Američtí zpravodajci odhadují, že nyní jsou nejrůznější povstalecké skupiny aktivní na zhruba polovině území provincie. Ghorband však zůstává jejich hlavní základnou.

V lednu 2014 do Ghorbandu vtrhly afghánské speciální síly s podporou amerických jednotek, aby oblast „vyčistily“. Při operaci bylo zabito několik povstalců včetně dvou vysoce postavených velitelů Talibanu. Jeden měl být zástupcem povstaleckého stínového guvernéra. Karí Nazár Gul měl být také členem talibanské rady starších.

Taliban pak v odvětě během pár dní provedl sebevražedný útok na libanonskou restauraci v Kábulu. Zemřelo při něm 21 lidí (více zde).

Za podobnou povstaleckou kapsu jako Ghorband v provincii Parván je označován třeba distrikt Tagáb v sousední provincii Kápisá, která byla tradiční základnou mudžahedínů Hizbí, ale Taliban část bojovníků kdysi zmasakroval a část pak zcela pragmaticky raději přešla pod jeho křídla.

Čeští vojáci na patrole v okolí základny v afghánském Bagrámu

Čeští vojáci na patrole v okolí základny v afghánském Bagrámu

Volby, odchod spojenců či souboje mocných

Povstalecké rakety na strategickou americkou základnu Bagrám, kterou čeští vojáci chrání a vyjíždějí kvůli tomu i kilometry daleko, však létají z míst mimo Ghorband. K útokům na základnu Bagrám i k sebevražedným akcím se v minulosti často hlásili povstalci Islámského hnutí Uzbekistánu (IMU).

Hizbí Islamí Gulbuddín (HIG)

Šéf militatních islamistů Gulbuddín Hekmatjár

Afghánská islamistická strana kolem starého válečníka Gulbuddína Hekmatjára, který si kvůli neshodám s dalšími veliteli utvořil svou vlastní a velmi agresivní militantní frakci. Patřil mezi významné mudžahedíny v boji proti Sovětům a měl být štědře financován ze strany americké CIA a pákistánské tajné služby. Později udržoval dobré vztahy s Usámou Bin Ládinem. Gulbuddínova Hizbí patří mezi spojence Talibanu. Jeho ozbrojenci se přihlásili k řadě krvavých útoků proti koaličním jednotkám v Afghánistánu i proti vládním úřadům.
Například k útoku v Sorobi, kdy útočník v afghánské uniformě zastřelil ze zálohy 10 francouzských vojáků. Počet bojovníků je odhadován maximálně na tisíc. Od roku 2004 několik "bývalých" Gulbuddínových velitelů vytvořilo novou politickou stranu pod názvem Hizbí Islamí. Ve volbách pak deklarovali podporu prezidentu Hamídu Karzáímu. Strana má kanceláře v Kábulu a dalších velkých městech, i když podle afghánského práva nesmí mít žádná strana vztah s ozbrojenci. Nová Hizbí tvrdí, že se zbraní vzdala a na svého vůdce prý nemá žádné vazby. To je však sporné. Gulbuddínův syn Ghairat Bahír, který byl propuštěn z vězení v roce 2008, je také členem strany.

Ti se také starají o sebevražedné útoky a přihlásili se několikrát k útokům na alianční zásobovací konvoje. Při útocích na leteckou základnu Bagrám právě džihádisté z IMU dříve často spolupracovali přímo s operativci al-Káidy. Je tedy možné, že se po čase chtějí znovu připomenout.

Patrola českých vojáků byla, jak se říká, ve „špatný čas na špatném místě“. Útok však může bezprostředně souviset s prezidentskými volbami v Afghánistánu a zastrašování místních obyvatel, čemuž by mohl nasvědčovat fakt, že se atentátník odpálil v davu, kde byly ženy a děti.

Nebo může jít o plánované akce povstalců Talibanu obecně, kteří si mezi obyvatelstvem „připravují“ půdu pro svou chystanou „krutovládu“, jakmile s koncem letošního roku opustí zemi zahraniční vojáci.

Situaci v Parvánu zřejmě nepřispělo ani propuštění nebezpečných vězňů z bagrámské věznice. I přes protesty USA nechaly afghánské úřady s posvěcením prezidenta Hamída Karzáího propustit stovky povstalců a teroristů včetně několika vysoce postavených velitelů.

Může jít také o soupeření starých „warlordů“, kteří chtějí ukázat, kdo má v oblasti skutečnost moc. Se zastrašováním místních lidí během prezidentských voleb se objevují jména hlavně dvou. Nazim Lala Gul a Zábit Vakíl jsou dva údajně nesmiřitelní nepřátelé. Ozbrojencům prvně jmenovaného je dokonce připisován útok na kancelář nevládní organizace z 16. července, tedy týden po sebevražedném útoku na českou patrolu.

Podle guvernéra sousední provincie Kápisá Mehrabiddína Safího právě tito válečníci kontrolují ozbrojené skupiny v Parvánu. Některé vesnice pak má ovládat silou ozbrojenci kolem tajemného „Velitele Nasruddína“.

Kábulská útočná skupina

Američtí zpravodajci a analytici "trochu uměle" povstalecké skupiny operující v Parvánu a několika dalších okolních oblastech dali do jedno pytle a pro zjednodušení pro ně používají označení „KAN“ (Kabul Attack Network).

To kvůli akcím, které odsud z relativního bezpečí skupiny podnikají právě v afghánské metropoli a okolí, aby se pak stejně jako za dávných časů vracely do opěrných bodů, případně beze stopy zmizely do hor.

Islámské hnutí Uzbekistánu (IMU)

Velitel povstalců Islámského hnutí Uzbekistánu Usman Ghazí

Vůdcům s přímo vazbou na teroristickou síť al-Káida je připisována zodpovědnost za útoky na koaliční síly na severu Afghánistánu i z plánování atentátu na členy afghánského parlamentu. Hnutí vzniklo v roce 1991 s původním cílem vytvořit islámský chalifát v Uzbekistánu, který s Afghánistánem hraničí. Později cíle rozšířilo na vytvoření jednoho islámského státu v rámci celé Střední Asie. Aktivní je v Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Afghánistánu i na kmenových územích Pákistánu.

Faktem však je, že spíše než o propracovanou síť povstaleckých skupin v čele s Talibanem jde o čistě pragmatickou „obchodní“ spolupráci ve stylu „teď ti pomůžu dopravit zbraně na dané místo já a za měsíc zase ty mně pomůžeš převézt pár bojovníků“. Různí komandýři z bojů proti Sovětům se zkrátka znají 20 i 30 let a i když vedou různé skupiny, jednoduše si pomáhají.

Důkazem může být přinejmenším velmi sporná osoba bývalého džihádistického velitele Mohammada Záhida Almase. Velmi vlivný a bohatý "warlord" během sovětské invaze velel jednotkám radikálních islamistů Gulbuddína Hekmatjára, stejného radikálního islamisty, jehož oddíly Hizbí Islání Gulbuddín se i nyní zapojují do akcí proti zahraničním a vládním jednotkám. Později přešel pod křídla legendárního velitele protitalibanské Severní aliance Ahmada Šáha Masúda.

Zatímco mnozí vojenští specialisté i nevládní organizace jej podezřívají, že má "přinejmenším logistický podíl" na řadě útoků proti koaličním silám a jeho ozbrojenci mají být zapleteni do řady kriminálních činů, on všechna taková obvinění popírá a štědře nechává z vlastních peněz stavět mešity, kliniky a školy. Tvrdí, že se sám stal několikrát terčem Talibanu, ale vždy vyvázl.

„Všechny tunely, které byly vykopány v Parvánu během války se Sověty, jsou stále funkční, takže jsme připraveni se v nich ukrýt, pokud na nás někdo zaútočí,“ řekl před časem v rozhovoru pro americkou stanici NBC.

Čeští vojáci na patrole v okolí základny v afghánském Bagrámu

Čeští vojáci na patrole v okolí základny v afghánském Bagrámu

Guvernér a ti další ve zbrani

Velmi složité poměry v Parvánu, ale i zbytku Afghánistánu, dokresluje také osoba guvernéra provincie Abdula Básira Salangiho. Jde přinejmenším o velmi spornou postavu.

Laškare Taíba

Zakladatel a vůdce Laškare Taíba Hafíz Saíd

Doslovně "Armáda dobra". Jedna z největších a nejaktivnějších teroristických organizací v jižní Asii, působící převážně z Pákistánu. Založena Háfizem Saídem a Abdulláhem Azzamem v Afghánistánu. Ochráncem a učitelem Azzama byl šéf al-Káidy Usáma bin Ládin. Obě organizace také od počátku úzce spolupracují. Na svědomí má bezpočet útoků v Pákistánu, Afghánistánu ale také Indii. Skupina usiluje o vytvoření muslimského chalífátu v jižní a jihovýchodní Asii. Provozuje několik výcvikových táborů v pákistánském Kašmíru. Údajně má dobré kontakty s pákistánskou zpravodajskou službou ISI. Dříve měla organizace výcvikové kempy i v Afghánistánu. V roce 2005 skupina překvapivě rychle zajistila humanitární pomoc lidem v zemětřesením zpustošeném Kašmíru, zatímco pákistánská vláda byla příliš pomalá. Vůdce Saíd byl několikrát zatčen pákistánskými bezpečnostními silami po teroristických útocích v Bombaji v roce 2008, ale pokaždé byl v tichosti propuštěn. Odhady hovoří, že má organizace několik tisíc členů.

Dnes dvaapadesátiletý Salangi, etnický Tádžik, odešel studovat střední školu do Kábulu. Během sovětské invaze školu opustil a přidal se k mudžahedínům vedeným slavným Ahmadem Šáhem Masúdem. Za své věrné služby byl prezidentem Rabbáním jmenován generálem a později velel 35. divizi. Na krátký čas se přidal k Talibanu, aby pak bojoval proti němu.

Později už za vlády Hamída Karzáího působil jako náčelník policie v Kábulu a pak v několika nejnebezpečnějších provinciích - Kandaháru, Vardaku, Nangaháru, aby se pak vrátil do své rodné provincie Parván.

Sám Salangi přiznává, že minimálně ve dvou okresech jeho provincie se bezpečnostní situace nyní zhoršila natolik, že se tam cítí povstalci prakticky neohrožení. Prý díky posilám z Pákistánu. Na druhou stranu ale tvrdí, že úřady, armáda a policie mají vše pod kontrolou.

Osobně nosí i v kanceláři útočnou pušku AK-47 a chlubí se tři roky starými událostmi, kdy se jej pokusila přímo v kanceláři zabít skupina povstalců. Sebevražední atentátníci nejprve pozabíjeli jeho stráž. On se z okna bránil a jednoho z útočníků sám zabil. „Nikdy nemám strach, když mám v ruce zbraň,“ prohlašuje. Ostatně atentáty přežil už minimálně tři.

Organizace Human Rights Watch mu z doby jeho působení mimo Parván připisuje odpovědnost za řadu násilných a kriminálních činů, viní ho z mučení a vydírání a také z údajné spoluúčasti na obchodu s drogami. Několikrát byl podezřelý z násilného zabírání pozemků. On však jakoukoliv vinu vždy popřel.

Podle odborníků nyní sice působí jako vyhraněný, vládě loajální a neústupný, slouží však prý spíše jako prostředník a nárazníková osoba ve střetech "mafiánských klanů" a starých „warlordů“.

Kdo žije v afghánském Parvánu

Farmář v afghánském Bagrámu
Okolí základny v afghánském Bagrámu
Okolí základny v afghánském Bagrámu je oblíbeným místem pro lovce
  • Tádžikové
    Mají zastoupení v celé provincii Parván. Většina žije v okrese Salang. Obecně vedou usedlý způsob života. Etnikum je íránského původu a vyznává sunnitskou větev islámu. Tádžikové v minulosti patřili mezi hlavní síly Severní aliance, bojující proti Talibanu. Kmenové vazby jsou dnes zpřetrhané. Etnická soudržnost je oprášena vždy jen v případě společného vystupování proti Paštunům.

  • Šinvari (Paštuni)
    Bývají řazeni k východním paštunským kmenům a v Parvánu obývají distrikty Šinvari a Ghorband. V minulosti prosluli boji proti Britům i proti centrální vládě v Kábulu. Jsou sunnité.

  • Hazárové
    Hazarové obývají především střední Afghánistán, jejich centrem je provincie Bamján. Na první pohled se liší od Paštunů i Tádžiků svými fyzickými rysy. Jsou totiž potomky mongolských nájezdníků. Narozdíl od Paštunů i Tádžiků vyznávají hlavně ší'ité islám. Kvůli své etnické i náboženské odlišnosti byli vždy v opozici proti Paštunům a také terčem diskriminace a represí. Sociálně proto vždy patřili mezi "spodinu" společnosti a mohli zastávat jen podřadné práce, jako dělníci či sluhové. Mají proto silně zakořeněnou averzi vůči Patunům a tedy i centrální moci. Za vlády Talibanu byli Hazárové systematicky vyhlazováni. V srpnu 1998 Taliban zmasakroval asi 4 tisíce Hazárů v okolí Mazáre Šaríf a pozdějí dalších 500 v Bamjánu.

  • Kizilbaši
    Nepočetné etnikum vyznávájící ší'itský islám. Údajně jde o potomky perských žoldáků, kteří během Safavídské říše ve 14. století dohlíželi a spravovali ovládnutá území. Po rozpadu říše vzhledem ke svému vlivu, zkušenostem a vyššímu vzdělání zůstali jako správci, soudci a úředníci. Vzhledem k vyznání a ohromnému vlivu se stali terčem nenávisti u sunnitské většiny obyvatelstva. Afghánští vládci je také často angažovali jako osobní strážce.
    V novodobých dějinách byli z náboženských i politických důvodů pronásledováni. Začali proto uplatňovat takzvanou "preventivní přetvářku", pro kterou mají pojmenování "Takijja". V praxi to znamenalo, že vedli dvojí náboženský život a vystupovali jako Paštuni. I dnes je údajně velmi těžké zjistit během sčítání jejich skutečný počet. Většinou žijí ve městech a pracují jako lékaři, právníci, inženýři či učitelé.

  • Vardakové (Paštuni)
    Řada vardackých Paštunů, sunnité, proslula svou nenávistí a bojem vůči britským kolonizátorům v 19. století. V moderních dějinách se z jejich řad vynořilo několik radikálních islamistických vůdců, kteří pomáhali Talibanu tvrdě prosazovat konzervativní výklad islámu. V současné době ovládají jejich zástupci některá ministerstva centrální vlády v Kábulu.

  • Safi (Paštuni)
    Jde o jeden z nejvýznamnějších "disidentských" kmenů v Afghánistánu, který vedl povstání proti centrální vládě v letech 1945-1946. Sunnitského vyznání. Kmen je rozdělen na tři klany - Gorbuz, Masúd a Vadir. Během komunistické nadvlády byly však rozděleny odlišnými politickými názory. Zatímco klan Vadir komunistický režim schvaloval a jeho zástupci sloužili ve vládě, z řad zbylých dvou klanů se rekrutovalo mnoho povstaleckých vůdců včetně proslulého Ahmada Šáha Masúda.

  • Uzbekové
    Potomci Čingischána a jeho hord žijí dnes usedlým životem. Uzbekové jsou sunnitského vyznání. Hlavními centry jsou Mazáre Šaríf a Kunduz. Platili za silné odpůrce komunistické nadvlády. V Parvánu žijí především ve správním centru a okolí. Jsou to zemědělci a řemeslníci. Udržují pevné sociální struktury a vnitřní zákonitosti. Dodnes je například považován za "nežádoucí" sňatek s Paštuny.

  • Kuči (Paštuni)
    Jde o paštunské nomády, kteří po staletí kočují po celém Afghánistánu i Pákistánu. Byli považováni za posly, kteří dokázali často velmi rychle doručit novinky na druhou stranu země. V minulosti vedli války s Hazáry. Za vlády krále i během sovětské nadvlády se část z nich usadila. Bývali silnými stoupenci Talibanu, z náboženských i pragmatických důvodů, protože Taliban pronásledoval jejich nepřátele Hazáry. Odhady hovoří o tom, že v Afghánistánu žijí až 3 miliony těchto nomádů a nejméně 60 procent z nich stále kočuje.
Autor: natoaktual.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.