To vše ve chvíli, kdy paní R. na čas přenechala péči o své tři děti ústavu, přestěhovala se k matce a bratrovi a soustředila se na jediné: sehnat byt.
Média hledala chybu v lékaři, který nechal vraha chodit volně po světě.
Ovšem zcela přehlédla, že za smrtí paní R. se skrývá také kolaps českého systému sociálního bydlení.
Z azylu do azylu
Manžel paní R. přišel před dvěma roky pro neplacení nájemného o byt a rodinu opustil. Paní R. se poté s dětmi odstěhovala do azylového domu v Jeníčkově Lhotě u Tábora. Ze zprávy, kterou dostala loni v létě, když odtud odcházela, vyplývá, že „celá rodina se chovala slušně a nebyly zaznamenány žádné problémy“. Zároveň shrnuje obtíže, kterým musela čelit: špatný zdravotní stav syna Denise (2 roky), ostatní synové Filip (8), Lukáš (10) a Marek (12) vstávali denně v 5.30, aby dojeli do školy až do Tábora.
Paní R. navíc nemohla řešit své zdravotní problémy, protože při hospitalizaci jí neměl kdo hlídat děti.
Vedení azylového tábora opakovaně žádalo přidělení ubytovny či bytu, ale bez odezvy. Paní R. musela přesídlit do dalších azylových zařízení – do Kladna a pak do Chomutova.
Potřebujeme sociální bydlení
Azylové domy jsou základní součástí sociální politiky státu – poskytují okamžitou pomoc lidem stiženým životní katastrofou, kteří by jinak skončili na ulici. Pobyt v azylovém domě má být krátkodobý, má pomoci připravit uvážené řešení. Například vyhledání vhodného sociálního nebo takzvaného tréninkového bydlení (dočasné chráněné bydlení s profesionální průpravou pro integraci do společnosti a na trh práce). Manuálně pracující lidé jsou totiž při ztrátě zaměstnání ohroženi propadem do závislosti na sociálních dávkách. Mnoho jich trpí dlouhodobou nezaměstnaností (v Česku asi pět procent práceschopného obyvatelstva). Hodně lidí zůstává samo na výchovu dětí nebo trpí nemocí, která jim znemožňuje získat práci.
Ve vyspělých státech má každé větší město pro takové lidi vyčleněnu část bytového fondu. Nájemné v těchto bytech je přiměřené platovým možnostem nájemníků.
Situace v Česku je v této oblasti naprosto neuspokojivá. Města často bezhlavě privatizují byty. Pro chudé vyčleňují holobyty, které jsou většinou stranou města. Do těchto ghett stěhují všechny, kdo mají problémy s bydlením, ač se v bytové krizi ocitají z naprosto odlišných důvodů. Gauneři vedle obyčejných lidí, lidé s dluhem na nájemném i bez něj.
Přitom uměle zvětšovat skupinu lidí, kteří jsou sociálně vyloučení a neproduktivní, je velmi drahé. Například více než polovina dětí je odebrána rodičům do ústavní péče jen kvůli nevhodnému bytovému zázemí. Přitom roční pobyt jednoho dítěte v ústavu stojí daňové poplatníky asi čtvrt milionu korun ročně.
Slaný s máslem na hlavě
Paní R. neměla šanci získat sociální byt, protože město Slaný téměř všechny byty prodalo. Zrušilo bytovou komisi a o přidělení bytu rozhodují přímo radní. Paní R. nedostala ani šanci žít ve slánské ubytovně Mexiko, byť jsou v ní volná místa. Se svými dětmi zbytečně zabírala po dva roky místo v azylových domech.
Paradoxně (či příznačně) umřela velmi schopná žena. Doplatila na nefunkční systém sociálního bydlení, jenž poskytl půdu opakovaným selháním lidí, kteří jí nedokázali, či nechtěli pomoci.
