Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kdo slibuje ráj, je masový vrah, říká německý písničkář Wolf Biermann

  14:45aktualizováno  8. června 15:18
Písničkář a básník Wolf Biermann (1936) je v Česku dneska pro většinu publika mlhavým pojmem, v Německu má však pozici bezmála symbolu. Málokdo totiž zakusil německo-německé dějiny tak jako on: v komunistické víře nejprve přešel ze Západu na Východ, odkud ho komunisté vyhnali zase na Západ.

Wolf Biermann, německý písničkář a básník | foto: Profimedia.cz

Nesnášeli jeho smělé, trefné texty, ale paradoxně z něj udělali legendu. Spisovatel Jurek Becker označil Biermannovo vyhoštění roku 1976 za "počátek konce NDR“. Jako host Festivalu spisovatelů vystoupí Biermann dvakrát v Praze (9. a 11. června), mimo jiné i s Jiřím Suchým. I když už dávno není nepřítelem státu, mnohé ze své drzosti si uchoval.

Wolf Biermann, německý písničkář a básník. Hamburk 9. února 1988. Vpravo zpěvačka Nina Hagen.

Měl jste v životě víc přátel, nebo nepřátel?
Nevím. Ale není důležité, zda jich je více nebo méně, ale zda to byli či jsou opravdoví přátelé a nepřátelé. To jsem zjistil teprve roku 1976, když mě vyhostili z východního do západního Německa. Tam mi začali chybět nejen spolehliví přátelé, ale i věrní nepřátelé. Protože falešní nepřátelé jsou možná ještě nebezpečnější než falešní přátelé.

Předpokládám, že Jiří Suchý, s nímž po letech v Praze znovu vystoupíte, patřil k těm opravdovým přátelům...
Rozhodně. Suchý zavedl výměnu zboží za zboží, Stoffwechsel: ty děláš moje písně a já tvoje. Vzal ode mne Vojáka, vojáka (Soldat, Soldat), který byl tehdy hodně populární. A já přeložil jeho Terezu. Byly to živé kontakty. Jenže na podzim roku 1965 mě zakázali, nesměl jsem na Západ ani na Východ. Rok po konci NDR jsem jako privilegovaný nahlédl do spisů Státní bezpečnosti. A co jsem tam nenašel? List od Suchého! Došel s malým zpožděním šestadvaceti let. „Milý Wolfe, proč neodpovídáš na mé dopisy? Chtěl jsi ode mne přece přeložit některé písně! Kdy se uvidíme?“ A tak jsme s tím malým zpožděním navázali v Praze přetrženou nit.

Do Československa jste v první polovině 60. let jezdil. Jak na vás působil zdejší socialismus ve srovnání s tím východoněmeckým?
Myslím, že v Československu to nebylo tak německy vážné. Dívali jsme se na Východ, jako by to byl Západ: více demokracie, svobody, liberálnosti. Československé filmy byly lehčí, nestoudnější, živější. Suchý se Šlitrem mi připadali jako veselí, drzí východní ptáčci na hlavě draka. A já ty draky zabíjel. Vy jste bojovali elegantně s kordem a my s perlíkem. Ale můžu se mýlit, protože jsem v Československu nikdy nežil. Na konci je to přece jedno: vězení je vězením, smrt smrtí a náhubek náhubkem, ať německým či českým. Vlastní utrpení je vždycky největší, to vím z vlastní zkušenosti.

Kdy jste měl největší strach?
(delší mlčení) Strach jsem měl pořád, nejsem idiot – věděl jsem, co mi hrozí. Ale jen jedinkrát v celém mém životě měl strach mě. A souvisí to s Československem. To mě teď napadlo, jak jste se zeptala. Češi jsou na vině!

Wolf Biermann, německý písničkář a básník. Koncert v prosinci 1989   Wolf Biermann, německý písničkář a básník

Pražské jaro?
Ve tři ráno, v noci na 21. srpna 1968, zazvonil telefon. Měl jsem privilegium telefonu vzhledem ke Státní bezpečnosti. V polospánku jsem zaslechl mužský hlas: „Wolfe, vstaň a zapni rádio!“ Okamžitě jsem pochopil, kdo to byl: bývalý přítel, který to dotáhl vysoko u Stasi. Skoro můžu říci, byli jsme falešní nepřátelé. Politický protivník, který měl o mě strach: že v historickém nadšení z velkého vojenského vítězství nad Československem takové blázny jako Biermann uvězní, zavraždí, oddělají. Zapnul jsem rádio, a co neslyším: vojenská hudba a po třech minutách oficiální zdůvodnění. Na pozvání komunistů Československé socialistické republiky přišly armády Varšavského paktu bratrsky potlačit kontrarevoluci. Ztratil jsem nervy.

Jak jste zareagoval?
Ze skříně jsem vytáhl všechny své rukopisy a pokoušel se je spálit v kachlových kamnech. A k mému zděšení – nehořely. Hořte, papíry! Panicky jsem hrabal v kamnech, přidával uhlí, dvě tři hodiny. Něco shořelo, nevím kolik, ale bylo to deprimující. A pak jsem udělal něco ještě komičtějšího. Říkáte také v češtině: „Jetzt ist der Bart ab?“ Knír je pryč?

Moc ne.
U mužů byl dříve knír největší chloubou. Muž bez kníru je jako muž bez koulí. A já si neuřízl koule, ale knír. Nešlo o pýchu. Byla to má značka, rukopis. Bydlel jsem tehdy na rohu Chausseestraße a Hannoversche, je tam velký dvůr, kterým se dá projít na ulici skrze jiný vchod. A já se to nedělní ráno, už bez kníru, převlékl za stařenu a dal se na útěk. Samozřejmě jsem nevěděl, zda mě donašeči ze Stasi zrovna nesledují a zda se nemlátí smíchy nad malým idiotem: „Hele ho, zbabělce. Oholil si knír a jako babka utíká Berlínem!“

A kde skončila vaše anabáze?
To je na román. Týden jsem se schovával, nejprve u dvou cikánek, matky s dcerou. Ta matka měla na paži modré tetování. Z Osvětimi. 

Stasi něco tušila?
Teprve o hodně později jsem se dozvěděl, že Stasi zaspala. Vypukl strašný povyk, že nepřítel státu Biermann zmizel. Odpovědní to odnesli. To byla jejich malá porážka ve velkém vítězství nad Československem. Takže se nedivte, že jsem emotivní, co se Čechů týče.

A naopak – připadal jste si někdy jako hrdina?
Nikdy. Jsem účelový pesimista. Souhlasím s italským filozofem Antoniem Gramscim: pesimismus inteligence a optimismus činů. Čili počítám s nejhorším a pokouším se o nejlepší. Když takhle žijete ve své vnitřní konstrukci, víte, že v každém vítězství je skrytá porážka.

Jenže pro mnohé byl Biermann právě ten zabíječ draků.
V divadle se tomu říká ideální chybné obsazení. Když někdo dostane roli, pro kterou se zjevně vůbec nehodí. Třeba stará tělnatá paní hraje svěží děvče – a je nakonec mnohem lepší než to děvče.

Wolf Biermann, německý písničkář a básník, při otevření výstavy Pokojné revoluce 1989-1990; Alexandrovo náměstí, Berlín.

Jak se žije se dvěma sty špiclů Stasi před domem? Tolik jich vás prý sledovalo...
Ten, kdo má tisíc přátel, může docela dobře vydržet i dvě stě špiclů.

Věděl jste o nich?
Jo. Potíž byla v tom, že jsem o nich nemohl mluvit. Ti na Západě by si řekli, že trpím paranoiou, že si připadám důležitý, že se vychloubám vlastními ranami. Na Východě jsem to neříkal, protože se lidé tak jako tak hodně báli. Nejméně polovina moci vládnoucích byla založena na ochromujícím strachu. Právě proto jsem psal písně, které měly ten ochromující strach ne snad odstranit, to nemohly, ale přece jen umenšit.

Ale ve své Stasi-baladě zpíváte, že jste svým špiclům vděčný. Chtě nechtě znají všechny vaše písně, nahrávají každé vaše slovo. A tím vás zvěčňují.
To je agresivní ironie, ta píseň dávala mladým odvahu. Šířila se samizdatem geometrickou řadou, intenzivněji, než by to dokázal jakýkoli kapitalistický trh. Píseň, kterou si tajně opíšete, má silnější účinek než ta, kterou si koupíte v obchodě. Protože stojí pět let vězení. Sedíte v pokoji a tajně posloucháte patnáctou kopii. Čím více je kopií, tím větší je šum. Ale ten šum je poselství, politikum! Signál, že v tom pokoji nejste sami – jsou s vámi ti, kteří kopírovali před vámi. Tedy: šíření poezie v diktatuře má své přednosti. Nebo alespoň zvláštnosti.

I proto jste z diktatury vlastně moc nechtěl?
Byl bych tehdy raději, kdyby mě vyhostili někam na Východ – do Polska, Ruska nebo Československa. Tam bych měl sice problém s jazykem, ale lidé by mi rozuměli. Takhle jsem přešel z Německa do Německa, do stejného jazyka, ale nerozuměl jsem mu. Byla to občanská společnost, a já znal jen diktaturu.

Překvapilo vás, když vás z NDR vyhostili?
Ano, i když náznaky byly. Později jsem z dokumentů Stasi vyčetl, že všechno bylo dopředu připravené. I kdybych v Kolíně nad Rýnem ten večer zpíval jen dětské písně o českém Honzovi, stejně by mě zpátky nepustili.

Balada o pruském Ikarovi (1976)

1
Kde Friedrichstrasse dělá krok
pozvolna přes vodní tok
tam nad Sprévou rozkročen dlí
most Weidendammský. A ve vší kráse
zde pruský orel vyjímá se
když postávám u zábradlí

tu stojí pruský Ikarus
má z kovu křídla, statný vzrůst
však tíží ho paže, jak bdí
on nevzlétne - on nepadne
vodu nezčeří - a neochabne
tam nad Sprévou u zábradlí
2
Drát ostnatý mu zarůstá
hloub pod kůži i přes ústa
a v mozek, šedou kůru
zem vězí v pásu z drátoví
ta naše země ostrovní
z vln plechu trčí vzhůru

tu stojí pruský Ikarus
má křídla z kovu tenhle Prus
však tíží ho paže, když bdí
on nevzlétne - a nepadne
vodu nezčeří - a neochabne
tam nad Sprévou u zábradlí
3
A když chceš pryč, tak musíš ven
už opustil zběh nejeden
ten poloviční kraj
já zuby nehty držím se
než hnusný pták mne popadne
a mrští přes okraj

jsem já pak pruský Ikarus
mám z kovu křídla, ryzí brus
leč tíží mě paže, jak ční
já vylétnu - a dopadnu
vodu rozčeřím - zas ochabnu
tam nad Sprévou u zábradlí

Z němčiny přeložila Věra Koubová

Ale vy jste zpíval Baladu o pruském Ikarovi, kterému drát ostnatý "zarůstá hloub pod kůži i přes ústa". Prý vás k ní inspiroval americký beatnik Allen Ginsberg...
Na Weidendammském mostě v Berlíně jsem Ginsbergovi ukázal tamějšího kovového orla: „Allene, podívej: když se před něj postavím, rostou mi z ramen křídla. Měním se v pruského Ikara!“ A on na to: „Great!“ Vyfotil mě s orlími křídly, já pak na oplátku jeho. Vsadili jsme se, že každý napíšeme báseň Pruský Ikarus. Ginsberga to nadchlo, ale tu báseň nikdy nenapsal. Napsal jsem ji já.

Ale když se to tak vezme, vyhoštění pro vás bylo největší možnou reklamou.
Nedobrovolnou, samozřejmě. Když se to stalo, myslel jsem, že jsem s psaním skončil. Že se dám na matematiku, kterou jsem vystudoval. V podstatě to pro mě byla podobná katastrofa jako okupace Československa. Jen ne tak panická. Teprve později jsem pochopil, že velké neštěstí mého vyhoštění bylo mým velkým štěstím. Stal jsem se světovým. Zpětně se to lehce říká, ale v tom okamžiku vypadá nové zrození jako smrt. Nechtěl jsem být disidentem z povolání. Musel jsem vyrábět něco nového – ale nemohl.

Písně se přece dají psát všude.
Jenže o čem?! Polibek je zajímavý jedině tehdy, když se odehraje ve velkém politickém prostředí. Je o tom jedna má píseň: pár se líbá ve člunu, ve vodě se odráží nebe. A v tom nebi roztržené Německo. Najednou máte v malé skladbě refrén: „Pryč bych byl nejradši, a nejradši setrvám.“ (Biermann zpívá). Chcete obojí současně, což je nemožné, ale také realistické. Každý, kdo zažil milostné zanícení, ví, o čem mluvím. Ale existuje to i politicky, československé dějiny jsou příkladem: Sověti, kteří vás zbavili nacistů, přicházejí s tanky zničit pražské jaro. Co na Západě? Dobrá báseň nevznikne jen proto, že jste chytrý. Potřebujete roky, abyste Západ poznala. V lásce i ve světě si vše musíte ohmatat – nejen rozumem, nýbrž i doteky, pocity, vůní, chutí. Jinak to neumím. Bylo to těžké.

I proto, že v západním Německu bylo údajně víc bývalých nacistů než v tom východním?
Ne! Nacisté byli stejně tak ve východním, jako v západním Německu. To všechno byli Němci, a Němci byli nacisté. S koncem NDR se zjistilo, že většinu nacistických symbolů a čmáranic, které se objevovaly na židovských hřbitovech v západním Německu, měla na svědomí východoněmecká Státní bezpečnost! Byla to přece neuvěřitelně účinná a levná propaganda proti NSR! Angličané, Američané a Francouzi si říkali: Co je to za prasata? A přitom za tím byla Stasi. Proto není divu, že je dneska v bývalé NDR více nacistů než v západní části.

Kdy jste prohlédl své iluze o NDR?
Byl to pomalý proces. Právě proto, že pocházím z dělnické rodiny, jsem byl komunistické církvi mnohem déle věrnější. A ze stejného důvodu i agresivnější, radikálnější. Mnozí básníci mé generace to věděli stejně tak dobře jako já a možná byli i chytřejší. Ale v ekonomii duší stáli docela jinde. Styděli se za své nacistické rodiče a neměli tu drzost. Já se nestyděl. A kdyby, můj mrtvý otec by mi dal: „Zbabělče, ukaž jim to! Jsi komunista, revolucionář, a ti ostatní jsou antikomunisté.“ Jako armáda, která přepadla Československo. Proto není divu, že jsem roli zabíječe draků nakonec dostal právě já. Jen se na mě podívejte – malý, slabý, rozhodně žádný atlet.

Ale v jedné básni píšete, že iluze byly krásné...
Byly nádherné! Komunismus znamená ráj na zemi, sarkasticky řečeno: nikoli konečné řešení židovské otázky, ale otázky sociální. Bohužel cesta do toho ráje vede nejhorším peklem, které se kdy vyskytlo. Vždycky tu bude nespravedlnost, vykořisťování, pokrytectví, konflikty... Jen v jiné formě. A ten, kdo slibuje ráj, je masový vrah. Chci bojovat v jiné válce, v osvobozenecké válce lidství. Ta je stará jako lidstvo samo: věčná, stále ztracená, nová.

Spisy, které si na vás vedla Stasi, vstoupily do historie. Deset tisíc stran papíru. Jaké je poučení?
Všechno poctivá německá práce. Absolutně korektní. Jen občas malá chybka. Třeba o našem rozhovoru by možná uvedli, že jste blondýna, ale jinak... V zásadě si podle toho můžete nastavit hodiny. A ty idioti mluví o tom, že akta nemají žádnou výpovědní hodnotu, protože je vyrobil bezprávní stát! Četl jsem spisy, které si vedlo gestapo na mého otce, a nikoho by nenapadlo tvrdit, že nesouhlasí. Souhlasí stoprocentně! Jednou jsem to spočítal: Stasi měla na hlavu dvacetkrát víc spolupracovníků než gestapo! Což však nesvědčí proti Němcům v NDR, nýbrž proti Němcům za Hitlera! Tak obrovský represivní aparát byl ve východním Německu potřeba právě proto, že se vyskytovalo tolik statečných, čestných, chytrých lidí, které bylo potřeba potlačit.

když k břehu jsme přirazili (1976)

Když k břehu jsme přirazili
a v člunu dál seděli
Tu najednou nejlíp
jsme nebe ve vodě viděli
Pár rybek tam hrušní
prolétlo a aeroplán
jezerem plul, než tiše se
o vrbu rozplynul
       - se rozplynul

Kam naše sny podějí se
v té rozseklé krajině
Kde ranám se nechce hojit
kde mokvají jedině
Kam přátelé podějí se
kam ty a já asi kam -
Pryč chtěl bych být nejradši
a nejradši setrvám
- zde setrvám

Z němčiny přeložila Věra Koubová

S jakými pocity míjíte svůj věhlasný byt v Chausseestraße v Berlíně, kde jste napsal své možná nejslavnější písně a v němž se scházela východoněmecká opozice?
Nikdo nemá právo zůstat na jednom místě věčně. Ale že tam teď bydlí zrovna špicl Státní bezpečnosti, který se tím ještě holedbá, že se zmocnil Biermannova bytu, to je samozřejmě agresivní, páchnoucí.

Chtěl byste se tam vrátit?
Do té staré díry už znovu nechci.

A do Berlína?
To je těžké. Narodil jsem se a vyrostl v Hamburku, jsem tu doma, znám zdejší dialekt. Hamburská „Fischkopf“ (doslovně rybí hlava – pozn. red.), jak se tu říká. Ale když jsem v šestnácti z Hamburku odešel, Biermannem jsem ještě nebyl. Tím jsem se stal až v Berlíně. A to je právě krásné na německém sjednocení: zda bydlím tu, nebo onde, už není otázkou života a smrti. Je to otázka ryze soukromá. Můžu přemýšlet, co je lepší pro mou dceru Mollie, které je osm a říká: Chtěla bych zůstat tady. To je velký pokrok v německé situaci.

V 70. letech jste napsal s narážkou na básníka Heinricha Heineho – Německo, zimní pohádka. Jak byste charakterizoval Německo dnešní?
V každém případě pro mě není Německo tak důležité jako předtím. Také moje radosti, naděje a úzkosti se vztahují více k lidstvu, a ne pouze k Němcům. O Německo se nebojím, trápení tu nejsou tak tragická. Už nemusím pálit své texty v kamnech.

Přece jen – nechybějí vám velcí nepřátelé?
Mám nové opravdové nepřátele, o ně není nikdy nouze.

Jaké to je být živoucí legendou?
To je jen slovo, pohled ostatních. Současně jste stejný hlupák jako všichni, otec svých dětí, milenec své ženy. Legenda by si přece neuřízla prst při česání jablek – tady v zahradě! Více mě zajímá, zda se mi povede dobrá báseň, zda mě políbí múzy. A múzy legendy nelíbají.

Vydal jste nedávno knížku nazvanou Berlín, ty ženo německá, německá. Proč jste Berlín popsal jako blondýnu, když tam dneska žije tolik Turkyň?
Ta báseň pochází z počátku 60. let, kdy v Berlíně – alespoň tedy v její východní části – nežila žádná Turkyně. Ve východním Berlíně tak jako tak nebyli žádní cizinci. Berlín býval velmi pruské město, až nyní se to mění. Ale možná jsem to napsal proto, že žena, s kterou jsem tehdy žil, byla tak blonďatá a nechtěl jsem, aby žárlila... Byla plavé dítě nacistických rodičů. A já byl dítě komunistické a židovské.

Co si vlastně pamatujete z těch osmi válečných let, která jste v dětství prožil?
V mé paměti není nic uloženo tak přesně, jako ta noc z roku 1943, kdy byl Hamburk bombardován. Nezapomněl jsem jediné slovo, barvu, pach, pohyb. Moje matka zachránila sebe i mne skokem do vody, na čtyřicet tisíc lidí uhořelo. Vyprávěla mi, že bombardéry jsou naši přátelé, protože nás osvobozují od nacistů. A můj otec právě prošel ohněm v Osvětimi. To znamená, že jsem byl od začátku dobře trénován na myšlení v živoucích rozporech. Znáte tu fotografii z Hirošimy, kde se ručička vpálila do ciferníku? To jsem já. Moje hodiny se zastavily. Není mi dvaasedmdesát, ale šest a půl. Svět pozoruju dětským pohledem. Ale také tím dospělým. Vidím ho dvojitě. I proto píšu básně.

Wolf Biermann

Narodil se 15. listopadu 1936 v Hamburku jako syn židovského dělníka a komunistky. Otce zavraždili roku 1943 nacisté v Osvětimi. V roce 1953 přesídlil do NDR, na Humboldtově univerzitě vystudoval matematiku a filozofii, diplom však z politických důvodů mohl převzít až loni. V druhé polovině 50. let spolupracoval s divadlem Berliner Ensemble a roku 1961 založil Berliner Arbeiter Theater (b.a.t. – Berlínské dělnické divadlo). Roku 1965 byl ve východním Německu zakázán.

V roce 1968 vydal svou první dlouhohrající desku Chausseestraße 131, za niž obdržel Cenu Theodora Fontaneho.
V listopadu 1976 vycestoval na pozvání IG Metall na turné po NSR. První koncert odehrál v Kolíně nad Rýnem před sedmi tisíci posluchačů, o tři dny později byl z východního Německa vykázán.

Následoval protestní dopis východoněmeckých intelektuálních prominentů, podepsali jej kupříkladu spisovatelé Stefan Heym, Christa Wolfová, Günter Kunert, Heiner Müller.

Kromě písňových textů a poezie Biermann také překládá, mimo jiné Shakespeara a Boba Dylana. Roku 2007 se stal čestným občanem Berlína, v posledních letech opět žije v rodném Hamburku.



Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.