O svém záměru prosadit do čela Senátu svého člověka - pravděpodobně senátorku Lastoveckou - musí ODS přesvědčit ještě šestnáct dalších senátorů, a to vůbec není málo. ODS - jestli chce opravdu dosáhnout svého a myslí to vážně - bude muset citlivě jednat také se senátory současné vládní koalice (ta má dohromady 38 senátorů a podporu několika nezávislých).
Může zkusit přesvědčit o svém záměru třeba senátory za ODA (5) nebo KSČM (3). Většina tzv. nezávislých kandidátů (9) není ODS nakloněna. ODS bouchla do stolu a žádá a chce. Takhle silově to v politice většinou nestačí. Zatím není důvod, aby se toho někdo polekal.
ODS by na nějakou dobu docela prospělo, kdyby se uměla poněkud distancovat od mocenských postů, a naopak se stylizovala do role tvrdé a spíše mociprosté opozice. O to lépe by se jí mohlo za čtyři roky útočit ve volbách do sněmovny: bude útočit mocí neušpiněná a nekompromisní. Nebude se dělit o žádnou odpovědnost.
Zdá se, že tohle ODS moc neumí. Když je šance nějaký post získat, hned se po něm drápe. Předseda Senátu není přitom žádná nula: je to po prezidentovi hned druhý nejvyšší ústavní činitel. Návyk opoziční střídmosti je dobrý pro celou společnost. Lépe zabezpečí střídání elit a to, že se u moci nikdo nerozsedí. A to je to hlavní, o co jde.
ODS chce také možná budit vítězný dojem a tímto požadavkem zkusit slušný výsledek v senátních volbách ještě jednou prodat. Když neuspěje, může alespoň vypadat ublíženě.
Jde také možná o něco jiného: rychle ukázat, že Petr Pithart toho chce moc najednou: chce být prezidentem, ale nechce zbytečně přijít o předsednictví Senátu. Pithart a lidovci budou teď vypadat hamižně. Navíc se odhalí, že vládní koalice nemá jiného obstojného kandidáta. ODS může také cosi nabídnout výměnou sociálním demokratům. Vždyť se ještě nedávno uměli tak dobře dohodnout.
