Návrh na zrušení lhůty podalo k nejrůznějším tuzemským soudům celkem čtyřiačtyřicet osob ze čtyř různých zemí. Podpořilo jej i sedm soudců obecných soudů.
Ústavní soud však návrh jednohlasně smetl ze stolu. "Ústavní soud může rušit neústavní zákony, ale nemůže napravovat to, že někdo neuplatnil své právo ve stanovené lhůtě," řekl soudce Ústavního soudu Vojtěch Cepl.
Advokát Lubomír Müller, předkladatel návrhu, přitom upozornil, že někdy lidé dostali od soudů mylné informace a tak lhůty nezmeškali jen vlastní vinou. "Soud žadateli oficiálně sdělil, že nárok na rehabilitační řízení nemá, ale ve skutečnosti soudce přehlédl novelu zákona, podle které návrh vznikl," upozornil Müller. To se stalo dvěma osobám. Jiní, kteří například žili v cizině, zase nevěděli, že mohou o rehabilitaci žádat.
Lhůty, které vypršely v roce 1993, umožňovaly přezkoumat rozhodnutí komunistických soudů. Rehabilitace tak mohli dosáhnout ti, kteří byli odsouzeni například za takzvané rozvracení republiky, záškodnictví či ohrožení devizového hospodářství. Ti, kteří se obrátili na Ústavní soud, byli v drtivé většině někdejší odpírači vojenské služby. V době komunistické diktatury byli za odepření vojny z náboženských důvodů opakovaně trestáni, ačkoli jim toto právo zaručovala Všeobecná deklarace lidských práv.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že stanovením lhůt není diskriminována žádná skupina obyvatel, nýbrž se jen uplatňuje potřeba dát průchod právu ve stanovené době.
