| Další články o palestinsko-izraelském konfliktu naleznete ve zvláštní příloze nadace Člověk v tísni. |
Devětačtyřicetiletý Džabál Abu Amar denně vyčkává na palestinské straně přechodu Erec, zhruba sto metrů od izraelských hlídek. Se svým stařičkým Peugeotem se návštěvníkům – především cizincům – nabízí jako taxi s možností pronájmu na celý den.
Od uzavření pásma na počátku října mnoho nevydělává. Kromě novinářů teď do Gazy jezdí málokdo. Džabál má ženu a deset dětí. Z jejich nedostavěného domu v blízkosti hranice dobře vidí na stanoviště izraelské armády.
| Zde naleznete chronologii událostí, které vedly k dalšímu rozpoutání násilí na Blízkém východě: Proč Blízkým východem opět zmítají násilnosti.. |
Nikdo se nemůže divit, že nesnášíme izraelské vojáky, říká Palestinec
I jeho dva synové se prý účastní srážek s Izraelci. „Často k nám v minulosti jejich vojáci přišli, když v okolí někoho hledali. Několikrát hodně našich věcí rozbili – televizi, skříně, ledničku. Jen tak, bez důvodu. Děti brečely a ptaly se mě: Táto proč nám to dělají? Nikdo se nemůže divit, že moje děti prostě nesnášejí izraelské vojáky, izraelské uniformy,“ vypráví Džebál.
Cestu na Palestinské náměstí v centru města Gaza lemují sloupy dýmu ze zapálených pneumatik. Na náměstí se téměř denně odehrávají demonstrace, většinou po skončení odpoledních modliteb v nedaleké Velké mešitě.
Vedle palestinských vlajek a portrétů obětí izraelské střelby vlají nad hlavami účastníků prapory s citacemi z Koránu a hesly o znovudobytí Jeruzaléma a celé Palestiny. Doposud se však centru města vyhýbají násilnosti. Sem od stažení v květnu 1994 zatím žádný izraelský voják nevkročil.
Boje se odehrávají několik kilometrů za městem – u izraelské osady Necarim a v blízkosti přechodu Karni. Necarim není ani největší ani nejdůležitější osadou v pásmu a dnes už si nikdo nejspíš nevzpomene, proč právě tady byly srážky tak zuřivé.
| Zde naleznete profily osobností, které rozhodují o míru na Blízkém východě. |
Kameny vrhají mladíci mezi patnácti a dvaceti lety
Zde Izraelci poprvé použili vrtulníky a zde byli po Jeruzalému první mrtví. Vrhači kamenů jsou mladíci ve věku mezi patnácti až dvaceti lety, někdy i mladší. Podobně jako v obě intifády na konci osmdesátých let je účast v nynějších nepokojích otázkou cti. Kdo nehodí kámen či zápalnou láhev, je považován za zbabělce, podobně jako v letech intifády ten, kdo nebyl alespoň jednou zatčen a zbit izraelskou patrolou.
Židovské osady nejsou jako terče palestinských útoků vybrány náhodně. V pásmu Gazy žije na šest tisíc židovských osadníků. Plocha osad, spolu s územím a silnicemi kontrolovanými izraelskou armádou, zabírá téměř dvacet procent rozlohy pásma Gazy.
V pásmu Gazy žije přes milion lidí
Pásmo je i bez toho zřejmě nejzalidněnějším územím na planetě – na rozloze 378 čtverečních kilometrů zde žije přes milion lidí, z toho dvě třetiny v osmi uprchlických táborech.
V málokterém bodě se většina obyvatel Gazy shodne tak jako v tom, že potřebují půdu a více vody. Osady musejí podle nich bezpodmínečně zmizet. V uprchlickém táboře Džabalíja se před třinácti lety zrodila intifáda. Vždy byla centrem protiizraelského odporu a na růžích ustláno tady nemá ani vedení palestinské autonomie v čele s Jásirem Arafatem.
Přesto není dnes Džabalíja tak docela potvrzením teorie o bídě, plodící radikalismus. Nad současným konfliktem tu nejásají. Kvůli uzavření palestinských území totiž mnozí opět přišli o práci v Izraeli. Často jen díky ní živí své početné rodiny. „Potřebujeme pracovat v Izraeli a vydělávat. Tady v Gaze je práce málo,“ říkají místní. Dlouhotrvající násilnosti tak bezpochyby mohou uvrhnout Gazu do hluboké ekonomické krize.
