Z komentářů kauzy P. Vojtěcha V. Protivínského v různých médiích, zvláště z komentářů jejího zakončení, jsem v jednu chvíli měla dojem, že věc byla trošku politicky zneužita častým a všudypřítomným hodnocením milosti prezidenta republiky (jako by to bylo to nejzásadnější). Příznačné je, že se do tohoto hodnocení pohotově zapojili i komunisté. Poněkud tak ale byl zastíněn původ celého případu: komunisté se prezentují jako plnohodnotná demokratická (nadto parlamentní) politická strana a, má-li proti tomu někdo námitky, využívají na svou obhajobu prostředků, které jsou ve svobodné demokratické společnosti legitimní (mezi ty samozřejmě patří i podání trestního oznámení).
(Případ P. Protivínského není jediný ani nejzávažnější, kde se komunisté i v poslední době chovají poněkud "drze".) Problém není ani tak v tom, že by ohrožovali svobodu slova. Je spíš v tom, že zlehčováním minulosti a svého podílu na ní (neslovíčkařme tu, že KSČM není KSČ) se mezi demokratické strany tak úplně nezařadili. (Dává to najevo prezident, když k různým pohovorům zve zástupce všech současných parlamentních politických stran s výjimkou právě komunistů. Jako prezident republiky, která komunistickou stranu nikdy nepostavila mimo zákon, nic výmluvnějšího učinit nemůže.) Můžeme pátrat po motivacích vedoucích komunisty k tomu, že si tak hlídají svou pozici... Po roce 1989 s nimi po majetkové stránce ostatní politické strany ani omylem nestály na stejné startovní čáře! Co tedy smíme a máme požadovat? No, například odškodnění obětí komunistického režimu, především obětí z padesátých let. Mnozí z těchto lidí stále žijí - ale taky stárnou a umírají! (Sejde s očí - sejde z mysli. Je toto výraz našeho vděku?) A z čeho je odškodnit? Právě z prostředků komunistické strany. Máme poslední šanci ještě něco zachránit. V případě mnohých obětí už jsme o ni navždycky přišli. Ve svém nejbližším okolí jsem získala smutnou zkušenost a zraňuje mě, když dnes čtu vyjádření typu: "…ty bláboly o padesátých letech, to blábolí všichni, to nemá smysl. To lidé nevnímají." (dle citace v LN, 24. listopadu 2001, str. 19). Komunisté nebyli k odškodnění obětí donuceni; na vině jsme i my, voliči jiných politických stran, dostatečně do tohoto kroku své zástupce netlačíme. Měli bychom, svobodu k tomu máme. Kdo můžeš, rozuměj.
Mgr. Hana Šlechtová, Brno
