V těchto dnech se u nás všech střídá smutek a štěstí v očekávání příštích věcí. Někteří dělají vše pro to, aby odvrátili myšlenky na smrt. Například francouzský král Ludvík XV. (1715-1774), zakázal "komukoliv zmínit slovo smrt v jeho přítomnosti.“ Říká se, že nikdy nechodil na pohřby, a to ani svých nejlepších přátel, a vypověděl ze dvora každého, kdo i jen náhodou zmínil zakázané slůvko "smrt". Je pro nás těžké pochopit jeho chování. I lidé naprosto nevěřící si uvědomují, že smrt je neodvratná záležitost.
Jako křesťané, jakkoliv máme ze smrti obavu, můžeme s myšlenkou na smrt žít. Ježíš nám svým zmrtvýchvstáním ukázal cestu ze zoufalství a úzkosti. Jeho triumf nad smrtí neustále zneklidňuje skeptiky, stejně jako utěšuje věřící.
"Očekávní smrti s radostí"
Během totalitní éry byli lidé masově převychováváni, aby věřili, že jde jen o mýtus na základě staré legendy. To, na čem záleželo, byla ideologie. Materialismus jako "náboženství pro masy“ byl povinným zdrojem všeho vědění a základem lidské víry. Naštěstí, tato epocha je již za námi, jakkoliv její zbytky můžeme ještě pozorovat.
Příběh z pracovního tábora na Sibiři: Krutě mučenému vězni se vysmívá jeho sadistický žalářník: "Smrt je jediné, co zbývá." Vězeň odpoví: "A já ji očekávám s radostí." Pro nás křesťany všechny bolesti a smutky jsou v tomto okamžiku ničím v porovnání s tím, co čeká ty, kdo věří ve Vzkříšeného. "Skrz Tvůj kříž a zmrtvýchvstání, Pane, jsi dal světu radost."
Měsíc naděje
A proto listopad je také měsíc naděje, začíná slavností Všech svatých. Jde o společnou slavnost lidí, kteří již vstoupili do nebe, to znamená do stavu svrchovaného a konečného štěstí ve společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou spojeni s Kristem, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním otevřel nebe.
nebe"Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují." (1 Kor 2,9). |
Toto tajemství společenství se samotným Bohem překonává jakékoliv chápání a jakoukoliv představivost. Bible o tom mluví obrazně: život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, království, otcův dům, nebeský Jeruzalém, ráj: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují." (1 Kor 2,9). Na konci všeho je vítězství Krista Krále, s tím souvisí advent (příprava na Vánoce, na Ježíšův příchod).
Co by nám ještě v tomto měsíci mohlo dodat naději? Člověk musí mít v tomto životě a za současných podmínek nějakou naději. Žít bez naděje je prokletím a potupou. "Ubohý je ten, kdo nemá žádnou naději! Ubližuje mu, když žije bez naděje, jelikož dosud nepoznal skutečnost." Člověk je bytostí plnou naděje, a proto pro něho bude velmi těžké bez ní žít.
Chybí-li mu naděje na lepší život a budoucnost, ztrácí smysl života. Člověk si vždycky přeje lepší existenci a touží po plnosti života, proto se dívá do budoucnosti.
Z čistě časového hlediska se život člověka řídí nadějí: mladý nebo starý, dospělý nebo dítě, všichni mají svá očekávání. Bez naděje nelze růst a není možný rozvoj… Je možné říct, že naděje je nástrojem a motorem, které vedou lidské kroky. Jestliže se omezíme na světské aspekty, žádný člověk nemůže žít bez naděje a až do okamžiku smrti člověk naději neztrácí.
Dušičky prospívají i nám
Když myslíme na dušičky, uvědomme si: Kdo má naději, nenaříká nad drahými zemřelými jako ti, kteří naději nemají; totiž naději na zmrtvýchvstání a věčnou neporušitelnost. Naříkáme tedy nad smrtí drahých, protože se s nimi musíme rozloučit, avšak s nadějí na shledání. Proto pohřeb vystrojený s nádherou, dlouhý pohřební průvod, věnce a náklady na zřizování přepychových náhrobků, to vše je jakási útěcha pro pozůstalé; mrtvým to nepomáhá.
Tak jsme to přejali od předků a tak tomu učí církev: Konají-li se skutky milosrdenství na památku zesnulých, můžeme mít jistotu, že jim vykonáme nejlepší službu a ta prospívá i nám.
