Nemá smysl diskutovat o možném zneužití eutanazie. Za zmínku však stojí dva momenty, které se zatím v debatě o eutanazii moc neobjevují.
Usmrtí mě, nebo vyléčí?
Zaprvé se přes záplavu slov o eutanazii nikdy nemluví o tom, co to eutanazie vlastně je. Vždyť nejde o to, zda chci, či nechci zemřít, nebo o to, zda mi to stát má pouze pasivně umožnit. Nejde o žádnou svobodnou volbu, jak mylně tvrdí pan profesor Pafko. Při eutanazii jde o to, aby stát na své náklady aktivně zajistil mé zabití.
Pokud by šlo o svobodnou volbu, tak tu má každý již dnes a může kdykoli spáchat sebevraždu. Zde jde o to, že postupně vezmeme lékařům svobodu a budeme je finančně či psychicky nutit pacienty zabíjet.
Změna trestního řádu je k tomu prvním krokem.
Jdeme po naprosto stejné cestě, jako šlo Nizozemsko. Nejdříve přestalo zabíjení lidí trestat a pak, po několika letech, začalo pravidla rozvolňovat.
Dnes zde člověk neví, zda jej lékař usmrtí, nebo vyléčí, a důchodci se masivně stěhují do Německa.
Nechápeme, co je bolest
Při diskusi o eutanazii je totiž téma bolesti zástupným problémem.
Dříve lidé neměli zdaleka takové možnosti tišení bolesti, jako máme dnes, a přesto nikoho nenapadlo svého blízkého usmrtit. Zdá se, že s odmítnutím víry přestala západní civilizace také chápat pozitivní prvek bolesti. Přestala chápat, že právě bolest a nemoc nás vytrhují z neustálého kolotoče vydělávání peněz, dávají nám vyrůst, orientují nás na trvalejší hodnoty a při péči o nemocné v nás probouzejí lidskost.
Je zde však jiná bolest, o které se vytrvale mlčí. Bolest, jejíž příčinou je ztráta smyslu života. Ztráta, kvůli níž všechno, co bylo, hořkne a kterou blahobyt paradoxně zesiluje.
Tato ztráta je důsledkem odmítnutí Boha, bez kterého nic nemá stabilitu a vše pomíjí. Doufejme, že naší odpovědí na toto zoufalé volání po lásce a po smyslu existence nebude nabídka smrti.
To Hitler říkal taky
Druhým momentem je vlastní text zákona: "Kdo ze soucitu usmrtí..." Byl to právě chybně chápaný soucit, který se na začátku kariéry Hitlerovi hodil, aby spustil program likvidace nemocných. I tehdy se v kinech pouštěly dojemné scény, jak manžel za teskného zvuku klavíru zabil svou nemocnou paní. I tehdy se neustále mluvilo o takzvané kvalitě života. A tato kultura soucitu, jejímž řešením byla smrt, nutně vedla k Osvětimi.
Tehdy byli nežádoucí nemocní nevyléčitelně, později mentálně a skupina "nechtěných" se neustále rozšiřovala. Dnes zatím usmrcujeme nechtěné děti. Co nám však bude bránit, abychom mezi nechtěné postupně zařadili lidi staré, jejichž "dobrovolný" odchod by vyřešil tak palčivý důchodový systém?
Dříve narození si možná ještě vzpomenou na nacistickou propagandu měsíčníku pro rasovou politiku Neues Volk, jehož heslem mimo jiné bylo: "60 000 říšských marek stojí dědičně nemocný národní společenství. Jsou to i tvoje peníze, soudruhu."
