To ráno fotograf agentury AP Richard Drew v newyorském parku Bryant fotil módní přehlídku s těhotnými modelkami. Z rutiny vyrušil čtyřiapadesátiletého matadora až telefonát kameramana CNN, kterému z newsroomu hlásili, že do severní věže Světového obchodního centra (WTC) nabouralo letadlo.
Tu samou zprávu dostal Drew o chvíli později i od editora AP. Okamžitě sbalil své vybavení a spěchal do podzemky, ve které jel téměř sám - za pár minut přestala jezdit. Vystoupil jednu stanici před WTC na Chambers Street, kde poprvé uviděl, že z obou věží stoupá hustý dým.
Drew fotil a lidé plakali, při každém dalším skoku
Vydal se na západ, kde stály sanitky. "Záchranáři vás většinou nevyhodí," uvažoval Drew ve zlomcích sekundy. "Stál jsem mezi policejním důstojníkem a záchranářkou. Najednou ta žena řekla: 'Podívejte nahoru.'" Do oken WTC se tlačili lidé a padali střemhlav k zemi.
Lidé, kteří vyskočiliKolik lidí skočilo Podle zjištění amerického listu USA Today skočilo 11. září 2001 z okna kolem dvou stovek lidí. Skoro všichni byli ze severní věže, která byla zasažena dříve a spadla později než jižní budova WTC. První lidé začali skákat už v 8:46 a z budovy padali po celých 102 minut, než se věž zřítila. Skákali sami, v párech i ve skupinách. Proč lidé skákali Spíše než plameny hnalo lidi do oken strašné vedro přes tisíc stupňů Celsia a toxický kouř, který se budovou šířil výtahovými šachtami a schodišti. Nedýchatelno prý v budově bylo do pár minut. Lidé u oken tak nevolili, jestli zemřou, ale jak. Pád z WTC Let lidí trval v průměru deset sekund a u země měla padající těla rychlost přibližně 240 km/h. Při této rychlosti však ještě nemohli upadnout při pádu do bezvědomí. Odkud lidé skákali Většina lidí skákala ze severní věže a to ze 101. až 105. poschodí, kde sídlila firma Cantor Fitzgerald. Lidé skákali také ze 106. a 107. patra, kde v restauraci Windows on the World probíhala konference. Nejsou to skokani Lidem, kteří skočili z WTC, se oficiálně neříká skokani, protože z budovy nevyskočili úmyslně. V úmrtním protokolu mají napsáno zabití. |
"Panebože další," ozvalo se každou chvíli ulicí a lidé kolem plakali. Drew na fotoaparát instinktivně nasadil 200mm objektiv a namířil ho na budovu. Jeho čočky zachytily v pádu asi deset až patnáct lidí. Jeden muž mu utkvěl obzvlášť v paměti. Sledoval ho od chvíle, kdy lezl po venkovním nosníku budovy.
Zaměřil ho svým hledáčkem a pak pořídil sekvenci dvanácti fotografií v letu. U té, která se měla už brzy stát mementem 11. září, zmáčkl spoušť přesně v 9:41:15. O chvíli později uslyšel podezřelý zvuk - to se zhroutila jižní věž WTC a všichni museli okamžitě utéct.
"Fotoaparát pro mě byl filtr mezi mnou a tím, co jsem fotografoval. Viděl jsem jen to, co se zobrazovalo v objektivu a to mi pomáhalo se psychicky oddělit," popsal později dramatické chvíle Drew. V tu chvíli ale nebyl na přemýšlení čas.
Po hodinách focení v ulicích New Yorku se dostal do centrály AP v Rockefelerově centru a začal si prohlížet svoji práci. Snímek padajícího muže ho okamžitě zaujal a na další fotografie ze série se už ani nedíval. "Ta fotografie prostě svojí symetrií a křivkami vyskočila z obrazovky," vzpomínal Drew.
Fotku ukázal editorům a pak ji poslal na server AP. Následující ráno se objevila na straně sedm v deníku The New York Times a v dalších stovkách novin po celém světě. Ve Spojených státech se však snímek ten den objevil na dlouhou dobu naposledy.
Média v celé zemi zaplavily tisíce dopisů od rozlícených čtenářů, kteří si stěžovali, že noviny dělají ze smrti pornografii a nemístně zasahují do soukromí. Nic nepomohl argument, že 11. září stejným způsobem zemřelo až 200 lidí a i jejich příběhy neodmyslitelně patří k událostem toho dne.
"Nezachytil jsem smrt člověka, ale kus jeho života. Je to něco, co se rozhodl udělat a já jsem to jen uchoval," bránil se výpadům Richard Drew. Argument nezabral a tato i další fotografie a videozáběry skokanů navždy zmizely z amerických médií s tím, že je třeba mít úctu k pozůstalým.
Fotka z médií zmizela, ale otázky zůstaly
Mediální autocenzura sice na titulní strany dostala to, u čeho se Američanům při snídani neobrací žaludek - záběry záchranářů a hasičů, ale nedokázala zlikvidovat palčivou otázku. Kdo je ten padající muž, který se v útrobách WTC tak dusil, že se rozhodl radikálně osvobodit od utrpení?
Po stopách člověka, který navždy utkvěl v hlavách milionů lidí, se jako první na příkaz svého šéfa vydal žurnalista Peter Cheney z torontského deníku Globe and Mail. Fotografii si nechal zvětšit a vyčistit, aby měl alespoň nějaké informace o podobě záhadného skokana.
Jonathan Briley
Norberto Hernandez
Rozbor mu prozradil, že hledá muže tmavé pleti - Afroameričana nebo Hispánce. Na sobě měl černé kalhoty, boty i ponožky a krátký kabát nebo tuniku, kterou obvykle nosí obsluha restaurace. Usoudil proto, že muž pravděpodobně pracoval v restauraci Windows on the World ve stošestém a stosedmém patře severní věže WTC, kde v osudný den zemřelo 79 zaměstnanců.
Cheney se několik dní potuloval New Yorkem mezi tisíci portréty lidí, které zoufale hledali jejich příbuzní. Až jednoho dne pozdě v noci natrefil na fotografii Norberta Hernandeze z Queensu, který v restauraci pracoval jako šéf cukrářů a přesně odpovídal popisu.
O padajícím muži vznikl v roce 2006 dokumentární film 9/11: The Falling Man (zhlédnout ho můžete zde)
Hernandezova sestra Milagros a bratr Tino potom na základě fotografie potvrdili, že je je padajícím mužem jejich bratr Norberto. Zato Norbertova žena a jeho tři dcery o tom nechtěly ani slyšet. Podle nich by se otec a manžel snažil dostat ven, ale nikdy by neskočil.
Globe and Mail přesto neváhal a vůbec poprvé ikonu 11. září pojmenoval. Příběh tím ale neskončil. V roce 2003 se reportér časopisu Esquire Tom Junod rozhodl, že ze snímku sejme nálepku fotky, na kterou se nikdo nechce dívat a zkusí Američany s padajícím mužem konfrontovat znovu.
Pátrání po padajícím muži se vrátilo na začátek
Do článku se pustil na jaře a jako první kontaktoval fotografa Richarda Drewa. Dověděl se, že existuje dohromady 12 snímků padajícího muže. Snímky znovu podrobně prozkoumal a zarazil se u tří věcí, které ho přiměly k novému pátrání po identitě smutného hrdiny.
PROČ PRÁVĚ TATO FOTOGRAFIEPři teroristických útocích v New Yorku vznikly desítky fotografií skákajících lidí. Téměř všechny pocházejí z východního čela severní věže WTC, kam měli lidé nejlepší přístup. Jen jedna ale dokázala zůstat navždy v pamětech lidí. Odborníci soudí, že je to také kvůli její obrazové vyváženosti. Muž je na ní položený přímo ve vertikále, přesně umístěný vzhledem k pozadí, které tvoří WTC. Vše, co je od něj nalevo, je severní věž a vše, co se nachází napravo je jižní budova WTC. Někteří znalci také říkají, že z fotografie vyzařuje až stoický klid a padající vypadá až relaxovaně. (Další snímky z Drewovy série dokazují, že byl v několika různých podobách) |
Podle dvou záběrů, které vznikly ještě před tím slavným, ukáže muž svoji tváři do objektivu a vypadá spíše jako Afroameričan než Hispánec, za kterého ho považoval Cheney. Junod zároveň zjistil, že kuchaři v restauraci nosili kostkované a ne černé kalhoty.
Hlavním vodítkem nového pátrání ale byl záběr, kde skokan ukazuje svá záda. Je na něm jasně vidět, že má oranžové tričko. Junod se tak znovu vypravil za Hernandezovými, aby zjistil, jestli ho osudný den měl na sobě.
Vdova, která se teď na snímek podívala vůbec poprvé, si vzpomněla, že mezi věcmi, které Norbertovi ráno chystala do práce, oranžové tričko nebylo a požádala Junoda, aby očistil jméno jejího manžela. Celé pátrání se tak po téměř dvou letech ocitlo zase na začátku.
Spolu se zaměstnanci restaurace dal Junod dohromady nový seznam lidí, kteří by odpovídali popisu padajícího muže. Jména ale postupně škrtal a zůstalo jediné - Jonathan Briley. Třiačtyřicetiletý inženýr pracoval v audiovizuálním oddělení Windows of the World a 11. září byl v práci.
Jonathanovy ostatky ještě v září 2001 identifikoval bratr Timothy podle rukou, nohou a černých tenisek. Zároveň dobře věděl, že bratr velmi rád nosil oranžové tričko. To ale při identifikaci rozpoznat nešlo. Sestra Gwendolyn pak potvrdila, že by na fotografii opravdu mohl být bratr.
Na archivní záběry z newyorské tragédie se můžete podívat zde
Poslední slovo mohla říct manželka, která s Jonathanem byla to ráno, kdy se naposledy vypravoval do práce. Jenže 11. září 2001 odcházel do restaurace ještě když spala, a tak si nepamatuje, co měl na sobě. Jeho tehdejší oblečení už není možné identifikovat ani podle toho, co chybí v šatníku, protože se všech jeho věcí zbavila.
Svět už se asi nikdy nedoví, jestli je padajícím mužem Jonathan Briley, Norberto Hernandez nebo někdo docela jiný. Ve skutečnosti je to ale jedno. Snímek je podle Junoda tak silný ne proto, že je možné ho identifikovat, ale právě proto, že to nejde. Každopádně je památníkem všem obětem 11. září.
KDO JE RICHARD DREW
|
Narodil se v roce 1946 a více než 40 let fotografuje pro agenturu AP. Byl jedním ze čtyř fotoreportérů, kteří byli i u vraždy Roberta F. Kennedyho. Nejvíce ho ale proslavila fotografie The Falling Man. Nyní žije se svojí manželkou a dvěma dcerami v New Yorku.
