Jejich argumentace je podobná. Říkají přibližně toto: "Stojíme proti zdrcující hmotné i propagandistické přesile. Nemůžeme se měřit s nadzvukovými letadly, laserem naváděnými bombami ani s mašinerií světových televizí.
Přesto je náš boj spravedlivý. Bomby okupantů zabíjely nevinné civilisty. Máme právo brát rukojmí - jsme v zoufalé situaci a spravedlnost je na naší straně."
I západní demokratické státy pod těžkým tlakem dělaly ve válce věci, které nebyly humánní. Bombardování Drážďan nebo Hirošimy a Nagasaki bylo vedeno naprosto bez ohledu na počet civilních obětí. Pravda je i to, že Američané na Irák a Rusové na Čečensko vojensky zaútočili.
Nejsme nakonec sami v zajetí masivní propagandy, když protiamerické a protiruské bojovníky považujeme za teroristy? Nikoliv. Hranice je poměrně jednoduchá. Nemusíme sympatizovat s chlapíkem, který vyhodí do vzduchu americké kontrolní stanoviště, nebo s paní, která zničí ruské vojenské velitelství.
Můžeme jejich čin odsuzovat jako marný, nespravedlivý a brutální. Pokud však nejsme v zajetí ideologie, nemůžeme je považovat za teroristy. Američané i Rusové silou ovládli a drží cizí území (a zase je lhostejné, že jsou nám třeba Američané sympatičtější).
Odpor proti cizím vojákům může být nespravedlivý a nešťastný, ale není to teror. Jestliže však někdo bere jako rukojmí civilisty i děti, kteří nemají s konfliktem nic společného, týrá je a řeže jim hlavy, není partyzán, ale terorista stejně zbabělý a odporný jako útočníci z 11. září. Ten, kdo chce naslouchat jeho pokryteckým žvástům o spravedlivém odporu, nechť si představí v roli oběti své dítě.
