Jedněm trochu pomůže, druhým vůbec neuškodí.
Otázku takřka života a smrti z něj udělala debata, která byla od počátku mnohem víc krutou řeží než výměnou názorů.
Ani jedna ze stran nechtěla ustoupit ze svého zákopu. Opakovaně zněly argumenty o zvrácenosti a nakažlivosti homosexuality, o rozvratu rodiny a z druhé strany ty o diskriminaci čtyřprocentní menšiny. Obojí stejně nevěcné.
Prezidentovo veto vrátilo diskusi do rozumnější polohy. Je registrované partnerství privilegium, nebo naopak vyrovnání nevýhody pro ty, kdož nemohou vstoupit do tradičního privilegovaného manželství?
Jedni říkají: Proč vytvářet nové výhody? Stát dotuje jen jednu formu vztahu mezi mužem a ženou proto, že z ní mohou vzejít děti. Druzí namítali: Dotuje i bezdětná manželství.
A jak k tomu přijdou občané, kteří kvůli osudu, přírodě či Bohu, jak chcete, nemají na zvýhodněný vztah nárok? Jsou ošizeni a to odporuje principu rovnosti před zákonem.
Na rozdíl od shora zmíněných citových argumentů o zvrácenosti nebo diskriminaci, které jsou hloupé, tyto argumenty jsou naopak platné. Jedni tvrdí: sklenice je poloprázdná, druzí tvrdí, je poloplná. Obě strany mají pravdu, ale nikdy se neshodnou.
Před volbami se však stal zákon i dalším kolem wrestlingu, tedy surového zápasu bez pravidel, který vedou mezi sebou prezident a premiér.
Po vetu pana Klause pochopil pan Paroubek prosazení zákona jako věc své osobní cti. A ve věcech cti, někdo by řekl ješitnosti, je pan Paroubek velmi nedůtklivý.
Z věci, která by měla být otázkou srdce a svědomí každého poslance, se stalo politikum. Paroubek, který nedávno prohrál Putinovu návštěvu, teď nejtěsnějším poměrem vrátil Klausovi úder.
Důležitější však je, že homosexuálové si teď mohou dojít na úřad pro razítko. A heterosexuálové? Ti mohou být taky rádi. Protože úmorná diskuse je konečně za námi.
