Země světového společenství se proto naučily brát Českou republiku vážněji než odpovídá její rozloze. Přesto je nepochybné, že Česká republika nemůže hrát roli světové velmoci a její možnosti jsou omezené.
Česká republika se finančními prostředky ani rozlohou nemůže rovnat např. Francii či Velké Británii a nemůže se angažovat v celosvětovém měřítku. Jestli má být Česká republika viditelným aktérem mezinárodního dění, musí pečlivě vybírat oblasti, ve kterých se bude angažovat vojensky, diplomaticky i humanitárně. Nejsme globálními hráči, a proto musíme pečlivě volit své priority.
Český Parlament před několika dny rozhodl o vyslání českých vojáků do Afgánistánu a musel tudíž právě otázku priorit pečlivě vážit. Naše země se v současné době angažuje v několika oblastech. České vojenské nasazení probíhá na Balkáně, v Iráku a nově bude vyslán český kontingent do Afgánistánu. Je třeba hodnotit důvody české účasti v těchto oblastech.
Balkán patří k oblastem, ke kterým má ČR tradičně dobrý vztah, a většina jeho obyvatel proto nevnímá české vojáky jako „vetřelce“. Naopak, díky účasti na balkánských misích máme možnost stát se mostem mezi Západem a Východem v této oblasti a také naše obchodní zájmy na Balkáně jsou významné.
Balkán by zkrátka určitě měl zůstat předmětem našeho zájmu. Z Kosova navíc stahujeme významnou část naší jednotky v souladu s celkovým záměrem snížení počtů zahraničních vojáků v oblasti. Právě stažení jednotek z Kosova mimo jiné umožňuje financování afgánské mise.
Do iráckého angažmá ČR bylo již „naivestováno“ příliš mnoho, než abychom z této pozice mohli „vycouvat“. Účastnili jsem se operací a misí v Perském zálivu již při napadení Kuvajtu, následovala účast českých chemiků v Kuvajtu a poté vyslání polní nemocnice do irácké Basry.
Ukončené působení polní nemocnice v Basře bylo nahrazeno jednotkou vojenských policistů, kteří mají na místě cvičit irácké pořádkové a bezpečnostní síly. Stažení české účasti z Iráku bezprostředně před uzavíráním kontraktů českých firem a v době pozitivního vnímání české účasti mezinárodním společenstvím by nedávalo smysl.
Spíše je možné uvažovat o soustředění českých aktivit do určité části Iráku (např. jižního Iráku) a maximalizovat tak efekt českého působení.
Poslanecká sněmovna stála tento týden před rozhodnutím, zda rozšíří rádius působení českých vojenských misí na Afgánistán a zvýší tím celkový počet českých zahraničních misí. ODS podmiňovala svou podporu vyslání vojáků do Afgánistánu redukcí jiné zahraniční mise Armády ČR.
Vzhledem k tomu, že v blízké době dojde ke snížení počtu českých vojáků v Kosovu, byla podmínka ODS splněna. Afgánistán je nepochybně extrémně nebezpečnou a nestabilní oblastí. To je sice pravda, ale vojenští profesionálové ze speciální jednotky by se měli s takovým prostředím vyrovnat.
Mediální interpretace, že česká jednotka bude vyhledávat a likvidovat příslušníky organizace Al-Kaida je navíc nesprávná. Příslušníci prostějovské brigády by měli vykonávat spíše pozorovací a průzkumné činnosti a ne se aktivně podílet na bojových operacích.
Pro aktivní účast České republiky v Afgánistánu navíc hovoří naše předešlá účast na operaci Trvalá svoboda a projevená solidarita s touto, historicky dosud nejvýznamnější, akcí NATO. Z těchto důvodů se domnívám, že „útěk“ Čechů z Afgánistánu by byl ostudou.
Závěrem se dá konstatovat, že rozumná účast českých vojenských misí ve světě zvyšuje prestiž České republiky. Je však třeba vážit naši účast „jako šafránu“ a kvalifikovaně vybírat oblasti, kde je angažmá ČR strategické pro naše národní zájmy. Při dalším vysílání českých vojáků do mezinárodních misí je třeba také zvažovat redukci jiných misí ČR ve světě. Armádě totiž musí zůstat dostatek prostředků na její vnitřní reformy zde v České republice.
