Kupodivu u nás zatím nevyšla žádná kniha, která by "dějiny srdce" mapovala v širším kontextu. Pouze existuje sborník Srdce Ježíšovo: teologie, symbol, dějiny, který zkoumá hlubší teologické a historické pozadí onoho náboženského kultu.
Zmiňuje nejen jeho průkopnici sv. Markétu Marii Alacoque (1647-1690), nýbrž i jeho středověké kořeny. V příspěvku teologa Ctirada V. Pospíšila je lidské srdce charakterizováno jako hlubina bytí, v níž se člověk rozhoduje pro Boha, anebo proti němu, jako sjednocující bod lidského nitra, který má "podobné, nebo dokonce totožné charakteristiky jako lidská osoba". Rozdíl mezi fyzickým a duchovním srdcem Pospíšil názorně vysvětluje krásným srovnáním s krokodýlem: "U krokodýla nemůže být srdeční sval symbolem onoho duchovního jádra bytosti, protože krokodýl není osobou.“
Cesta ke ztrátě duše
Čtenáři zahraniční jsou na tom o poznání lépe, hlavně zásluhou norského profesora kulturálních studií a historie Ole M. Hoystada, jehož kniha Kulturní historie srdce nedávno vyšla i v překladech do němčiny i angličtiny.
Autor svůj výklad začíná u nejstarších civilizací starých Sumerů a Egypťanů. U těch druhých byla duše přímo ztotožňována s fyzickým srdcem a po smrti také vystupovala jako základní svědek při Posledním soudu; bylo to místo, jímž člověk božstva poznával a kterým do něj vstupovala. V mnohém se toto pojetí již blížilo pozdějšímu pojetí žido-křesťanskému, i když rozdíl tkvěl v tom, že tvrdé srdce či přímo srdce z kamene hodnotila egyptská civilizace pozitivně. Svoji kapitolu v knize rovněž mají Aztékové, pro jejichž krvavé rituály bylo srdce klíčové, a muslimové, pro něž je srdce natolik emocionálně, intelektuálně a duchovně významné, že autor označuje islám za poslední přežívající "kulturu srdce".
Jako Skandinávec nemůže Hoystad opomenout pojetí srdce ve staronordické antropologii: tam platilo za sídlo odvahy a síly, a nikoliv náhodou hrdina Sigurd pojídá srdce draka Fafnira, aby získal jeho schopnosti. Mít "velké srdce" nebyla přednost, nýbrž příznak zbabělosti, která vhání do srdce krev - a tím je zvětšuje; naopak srdce odvážného muže mělo být malé, tvrdé a chladné.
Pozornost Hoystad věnuje i vývoji chápání srdce u starých Řeků a během křesťanského středověku až do současnosti. Pozoruhodně líčí především dědictví romantismu: podobně jako byla podle proslulé teze sociologa Maxe Webera protestantská etika ideálním předpokladem vzniku kapitalismu, představuje podle Hoystada romantismus, nezbytnou podmínku dnešního konzumerismu. Mluví o trivializaci původních transcendentních cílů: radosti a potěšení, zprvu hledané ve sféře fantazie, se pozvolna přenesly do skutečného života a jejich realizaci dnes zajišťují nákupní regály. Romantické vyhledávání prožitků vyústilo v hon za novými a novými požitky (v tom se autor v zásadě shoduje s nizozemským, do češtiny nedávno přeloženým profesorem filozofie a literatury Maartenem Doormanem).
Romantismus a liberalistický individualismus nás dle Hoystada vybavily mnoha důvody a motivy k tomu, abychom následovali své egoistické vášně. V tomto slova smyslu nadále nasloucháme našim romantickým srdcím. Poté, co bylo srdce "odkouzleno" a v průběhu racionalizace ztratilo svoji duši, je nyní v neustávajícím svátku konzumu prostřednictvím reklamy znovu okouzlováno, a zvláště se k tomuto účelu hodí právě svátek sv. Valentýna.
Děkuji ti, milý neznámý
Vývoj v Evropě líčí Ole M. Hoystad coby postupnou proměnu od srdce svatého Augustina, jež je nepokojné, dokud nespočine v Bohu ("cor inquietum"), přes mystické milující srdce svatého Bernarda z Clairvaux ("cor caritatis") až k soudobému "cor comercialis". V závěru knihy autor nabádá, že je nutné v sobě nenechat augustinovský "transcendentní neklid našeho srdce" potlačit svůdným, avšak ubíjejícím klidem. Za tím účelem navrhuje koncepci "dynamického a otevřeného antropologického systému" (znázorněnou dokonce i graficky), v jehož středu stojí kategorie srdce, jímž prochází osa lidského ega a osa transcendence.
Podle Hoystada nemáme žádnou alternativu k nalezení obrazu symbolizujícího celého člověka - byť i norský pisatel ví, že skutečným sídlem emocí je mozek. Jeho koncept srdce v sobě integruje tělo, duši, ducha i rozum a stojí mezi kulturou a historií. Autor se přitom pro inspiraci obrací až do antiky, neboť i z hlediska moderních poznatků o plasticitě a historické zakotvenosti člověka jde podle něj stále o "nejpravdivější a nejlépe fungující antropologii".
Autorova koncepce antropologického systému je, řekněme, kuriózní a svědčí o jisté bezradnosti při dnešních pokusech o integrování hory izolovaných poznatků o člověku, nicméně stojí za pozornost. Pravda, stranou ponechává kupříkladu téma transplantace srdce, které přitom překračuje čistě medicínský kontext. To ukazuje kupříkladu nedávno vydaná publikace Bije ve mně cizí srdce, vyprávějící příběh dívky poznamenané stálým vědomím, že kvůli ní kdosi musel zemřít. I když si je autorka vědoma, že smrt onoho pro ni neznámého dárce není její vinou, tak vděk vůči onomu zemřelému člověku za to, že ona zatím není mezi mrtvými, se u ní projevuje skoro až posvátným pocitem vděčnosti: "Děkuji ti, můj milý dárce, z celého srdce, že jsi mi dal své srdce." Zvláštním způsobem se tak v této knize stýká onen medicínský a náboženský přístup k lidskému srdci.
knihy o srdciSrdce Ježíšovo: teologie, symbol, dějiny A history of the heart Romantický řád Bije ve mně cizí srdce |
