To první je úryvek textu irského euroskeptika prof. Anthonyho Coughlana z roku 2004, to druhé jeden z bodů, které byly letos v únoru publikovány v MFD pod titulkem Klausovo desatero o evropské ústavě.
Jednoduché srovnání obou textů ukazuje, že většina bodů Klausova desatera se více či méně shoduje s textem profesora Coughlana. Klausovo desatero dokonce dodržuje i pořadí, v němž jsou jednotlivé výhrady vůči ústavě uváděny u Coughlana.
Stejné argumenty, jejich stejné pořadí, a dokonce i stejné formulace – takové texty bývají obvykle označovány za plagiát. Tady se to jmenuje desatero. Jeho existence připomíná slabost českého euroskepticismu: nepřemýšlí se, jen se přebírají (a případně i přivlastňují) cizí argumenty.
Malou útěchou je skutečnost, že Klaus se nehlásí ke všem extrémním Coughlanovým názorům. Prezident s reputací liberála by asi příliš nepochodil, kdyby převzal třeba Irovu antikapitalistickou rétoriku a začal hlásat, že „základní principy laisser-faire, svobodné soutěže...
stanoví ústava jako závazná pravidla“, a tím se „přihlašuje k ekonomickému systému, založenému na extrémní neoliberální ideologii“.
Ještě hůře by prezident určitě dopadl, kdyby se otevřeně podepsal pod Irova nelichotivá tvrzení o Východoevropanech (tedy i o nás, protože my jsme pro mnohé obyvatele původní evropské patnáctky stále jen „Východem“), kteří vítají ústavu jednak proto, že „jim dává více možností než dříve svalovat vinu na Brusel“, jednak proto, že „se rádi zbaví demokratické kontroly a politické odpovědnosti (vůči) národním parlamentům a voličům na domácí scéně“.
Problémy s prezidentovým postojem k ústavě však nekončí u jednoho desatera. Promítají se i do jeho veřejných vystoupení. Tak při prezentaci Coughlanovy práce Klaus podle ČTK tvrdil, že kdyby lidé neměli možnost rozhodnout o ústavě v referendu, bylo by to pohrdání jejich názory.
V EU se však referendum koná jen v deseti zemích. V dalších patnácti schvalují ústavu pouze parlamenty. Znamená to snad, že vlády Itálie, Německa, Rakouska, Švédska, Finska a řady dalších, kde se referendum nekoná, pohrdají názorem svých občanů? Nikoli. Jen to ukazuje skutečný význam ústavy – ta nepřináší žádný politický převrat, jak by nás chtěli přesvědčit odpůrci ústavy. Ústava obsahuje hlavně složitou dohodu států a jejich vlád o tom, jak budou státy a vlády napříště spravovat EU.
Protože v Unii vládnou ony, nikoli evropští úředníci.
Srovnání Klausova desatera s Coughlanem
1. Evropská unie se stane státem a bude mít všechny základní rysy státu. Bude mít svou ústavu, své občany, své území, svou vnější hranici, svou měnu, svého prezidenta, svého ministra zahraničních věcí, atd. Bude mít vlastní vlajku, hymnu a státní svátek. (Některé z těchto věcí již existují dnes, ale jiné jsou tímto dokumentem teprve zakládány nebo výrazně posilovány.)
Coughlan: Nová EU... se ... ve skutečnosti stane novým státem..., který všechny rysy státu bude mít.“ (výčet znaků údajného státu EU uveden dále v Coughlanově textu)
2. Dnešní členské státy se budou v tomto nově vzniklém státě sice i nadále jmenovat jako dosud, ale ve skutečnosti budou svými pravomocemi jednotlivé členské státy pouhými regiony nebo provinciemi.
Coughlan: „Existující členské státy v něm (tj. evropském státu – pozn.) budou poníženy do ústavního postavení regionů nebo provincií.“
3. Ústava státu Evropská unie bude nadřazena ústavám jednotlivých členských států. I celý právní řád Unie bude nadřazen právním řádům členských států.
Coughlan: „... tato ústava získá nadřazenost nad ústavami členských států...“
4. Sám termín „ústavní smlouva“ je nepřesný a pouze dočasný. Smlouvou mezi suverénními státy bude tento dokument jen do té doby, než bude v členských státech – jako smlouva – ratifikován. Pak se tento dokument stane skutečnou ústavou.
Coughlan: „Nazývat tento dokument „ústavní smlouvou“ je snižováním jeho skutečného významu... Tato nová smlouva bude smlouvou jen do té doby, než vstoupí v platnost. Od tohoto okamžiku to již bude ústava...“
6. Občané jednotlivých členských států se stanou občany státu Evropská unie, s právy a povinnostmi přímo vůči institucím tohoto evropského státu. Že jde o stát, je zřejmé – je možné být jen a jedině občanem státu, není možné být občanem mezinárodní organizace.
Coughlan: „Proto se podle ústavy právně staneme občany nové Evropské unie... s právy a povinnostmi přímo vůči evropským institucím.“
7. Členské státy budou moci vykonávat jen ty pravomoci, které jim ústava EU ponechá, nikoli opačně, což bylo původní myšlenkou evropské integrace. Odvozené (sekundární) právní akty EU budou nadřazeny původním (primárním) právním aktům členských států. Dochází k obracení toho, co je primární a co sekundární.
Coughlan: „... členským státům bude dovoleno vykonávat pravomoci pouze v těch oblastech, které jim ústava EU ponechá...“
9. Ústavní smlouvou se v hlasovacích procedurách snižuje váha menších členských států, tedy i České republiky (oproti dnešnímu stavu vycházejícímu ze smlouvy z Nice).
Coughlan: „Snižuje to (hlasovací procedury podle ústavy – pozn.) váhu středně velkých a menších členských států.“
10. Unie může tzv. „doložkou flexibility“ a tzv. „překlenovací doložkou“ sama sobě rozšířit pole své působnosti. I ty oblasti rozhodování, v nichž členským státům zůstane do budoucna právo veta, mohou být v libovolné chvíli převedeny pod většinové hlasování (stačí, aby s tím jednomyslně souhlasili prezidenti nebo premiéři zemí EU, nemusí o tom tedy rozhodovat národní parlamenty, o souhlasu občanů ani nemluvě).
Coughlan: „Navíc existuje „doložka flexibility“... Rada ministrů tak může rozšiřovat vlastní pravomoci ... ty oblasti, v nichž mají členské státy ještě právo veta, mohou být převedeny pod většinové hlasování..., pokud souhlasí prezidenti a premiéři zastupující jednotlivé vlády členských zemí.“
