"Tak bychom ho mohli konečně identifikovat," řekl klidným, bezbarvým hlasem, v němž už nebyly emoce, jen bolest.
Pokýval hlavou na rozloučenou a vyrazil směrem ke zničené beslanské tělocvičně, kolem níž se na nádvoří rozrýpaném výbuchy stále povaluje mnoho dětských kabátků.
Na rozlehlé pláni se stovkami hrobů i ve středu přibývaly další mohyly pokryté květy, pro mnoho rodičů však ani po pěti dnech od masakru strašlivé chvíle nejistoty nekončí.
Nevědí, kde je jejich dítě. Nenašli jeho tělo, tuší, že nejspíše leží sežehnuto na prach pod vrstvou sutin či v márnici mezi anonymními ostatky - více než sto těl se dosud úřadům nepodařilo identifikovat.
Nechtějí to však vzdát, stále v nich hoří malá jiskřička naděje. "Určitě je živý, někdo ho prý zahlédl na ulici, někde musí být!" opakuje dýchavičným hlasem Slavik Čedžemov a křečovitě svírá fotografii svého rozzářeného devítiletého syna Zelima.
Matka zajetí přežila a je v nemocnici. Po synovi se však slehla zem. "Moje žena ještě neví, že zmizel. Až se to dozví, umře," poznamenává Čedžemov. Říká to zcela věcně, jako kdyby oznamoval, že zítra vezme syna na pouť.
Není snadné naslouchat těmto příběhům a netřást se hrůzou. Kolem beslanského domu kultury se tísní ponuré zástupy desítek lidí, kteří donekonečna pročítají seznamy těch dětí, které záchranáři v prvních chaotických hodinách po masakru rozvezli do nemocnic v celém jižním Rusku.
Fotografie dětí s nápisem "hledá se" jsou všude
Ten tichý chumel lidí je posledním místem, v němž ještě lidem svítí v očích naděje. Ta opravdu existuje, i když s každou hodinou je menší a menší: děti se mohou někde objevit, mohou být v bezvědomí na nějaké bezejmenné klinice či ozdravovně.
Fotografie dětí s prostým sdělením "hledá se" visí na každém rohu. Lidé ve smutku na ně občas pohlédnou, ale pak jdou dál, neboť kdo je ve smutku, už na zázraky příliš nevěří.
Ale rodiče stále postávají před nevzhlednou budovou kulturního domu a svírají ty krásné barevné fotografie. Na každého, kdo kolem nich projde, hledí jako na potenciálního anděla spásy.
Očima ho vyzývají: Prosím, řekni mi, žes moji holčičku někde viděl, prosím, ať jsi kdo jsi, vrať mi moji holčičku! "Zapamatujte si prosím tu fotku, zapište si prosím to jméno!" naléhá Ilona Sabejevová, která se snaží najít syna Maxima.
Pokouším se jí vysvětlit, že jí nejspíše nedokážu pomoci, ona však trvá na svém. Pak dokonce trochu zvedne hlas, ale není to hněv, jen se mě snaží přesvědčit, že zázraky se dějí a že je třeba v ně věřit.
"Zapište si jméno, zapište si telefon: Beslan - 64494." Během tří minut mi do bloku přibyla další jména: Agunda Gacalovová, 11 let. Alina Tokovová, 9 let. Aza Bumecovová, 11 let. Dzeře Gapojevové bylo šest a na neostré ohmatané fotce, co její babička Valja drží v rukou, vypadá jako princezna.
Z dalšího obrázku dýchá klid Vánoc a šťastného života, který z Beslanu navždy a neodvolatelně zmizel před osmi dny. "Lhali nám, pořád nám jen lžou," rozčiluje se zachmuřený muž a gestikuluje u seznamu dětí, jejichž ostatky se podařilo identifikovat.
"Nejdřív říkali, že je tam jen 350 rukojmích. A my tady všichni věděli, že jich je přes tisíc. Jak jim máme věřit?" Pár hlav v davu přikývne na souhlas, ale zpytování toho, co bylo špatně, zatím není na pořadu dne.
Rány jsou ještě otevřené. Není jasné, na jaké číslo počet mrtvých vzroste. Dnes se pohybuje kolem čtyř set. Místní jsou však přesvědčeni, že může překonat i pět set.
"Pořád si říkám, že je to jen hrozný sen"
Nikdo nezkoumá, o čem spekulovali experti západních protiteroristických komand: že policie, armáda i zdravotníci měli být mnohem lépe připraveni, že bez jejich chyb by možná přežilo více lidí.
"Vinni jsou teroristé, nikdo jiný, a bylo by neuctivé k památce mrtvých snažit se svalovat byť i sebemenší podíl viny na kohokoliv jiného," říká kategoricky Soslan, asi třicetiletý expert na výpočetní techniku.
"Pořád si říkám, to přece není možné, jen mám hrozný sen, probudím se, bude škola a budou děti," říká jedna z žen s fotografií své nezvěstné dcery. Nemá už sílu ptát se kolemjdoucích, zda pro ni nemají naději.
"Jedna babička mi dnes říkala: 'Když nás okupovali Němci a my měli hlad, pod dveřmi nám občas podstrčili kus chleba, aby nám bylo líp. Němci by nikdy děti nezabíjeli,'" pokračuje.
"Naše hrůza je taková, že i na Němce jsou dnes staříci ochotni vzpomínat v dobrém.
Dny krve změnily úplně všechno. Navždy."
