Prezident, který dokáže být středem publicity, měl i tak tisíc a jednu příležitost, jak k lidem promluvit, kdyby chtěl. Hlavně z ostře sledovaného pódia na Hradě. Proč to neudělal? Jsou dvě možná vysvětlení.
První: je mistrem politické taktiky, tedy i sebereklamy a marketingu. Jeho kalkulace jsou dlouhodobé, chytré a přesné. Možná tedy sází na ty, kterým se Špidlovo DO RE MI příčí, na ty, kteří byli proti nebo nepřišli. Aby byla kalkulace k něčemu, počítá s tím, že euronadšení vyprchá.
Zemědělci začnou krachovat, hádka o ústavu zhnusí i optimisty a celá patnáctka se zadrhne. Výhody nepřijdou žádné. Klaus pak zdvihne ukazovák: Vidíte, kdo vám to říkal, kdo vás varoval? Proti tomuto vysvětlení však mluví dvě věci. Je to velmi riskantní sázka. A pak, je to postoj ostře proti těm sedmasedmdesáti procentům, která řekla ano.
Druhé vysvětlení: pan prezident je euronepřítel. Rozumově i citově nesnáší Brusel, byrokracii a vůbec sjednocování národů. Jako ekonom soudí, že euronomika povede ke zchudnutí a zotročení obyvatelstva Brusellandu. Jako občan hlasoval třikrát podtržené ne. Jako prezident to z důvodů taktických ani zásadních říci nemohl. Jako občan a politik doufal v malou účast a co nejtěsnější výsledek. Pak by byl vítězem on, a ne Špidla.
Dvě sedmičky pro ano ho pak zaskočily, ba zdrtily. Natolik, že v sobě nenašel sílu k tomu, aby z pódia třeba jen poděkoval lidem za jejich rozhodnutí. Nedozvíme se nikdy, které vysvětlení platí. Jisté však je, že člověk, který nedokáže být (ať už tak či onak) s občany při tak zásadním rozhodnutí, v roli prezidenta zklamal. Není totiž všech, ale vlastně vůbec nikoho.
