Jako mladík, studující ve Velké Británii, neměl ani tušení o tom, že pánové (vlastně soudruzi) z československého velvyslanectví mají něco společného s STB, i když v té době bylo veřejným tajemstvím, že celé Ministerstvo zahraničí není ničím jiným, než prodlouženou rukou Státní bezpečnosti. Mladý Jan Kavan však byl duše čistá, důvěřivá a v důsledku jeho důvěřivosti se bohužel někteří disidenti dostali do problémů. Kdo chceš uvěřit, věř. Je asi na místě poznamenat, že Velká Británie byla v době studené války hned po Spojených státech nejvýznamnějším odpůrcem Sovětského svazu, že KGB měla o Británii eminentní zájem a že STB se zejména v oblasti zahraničních výzvědných aktivit stoprocentně podřizovala vedení svých kolegů ze země Velkého bratra.
Dalším zajímavým "úletem" pana Kavana byl jeho "nevinný" dotaz, adresovaný veřejně generálnímu tajemníkovi Severoatlantické aliance Javieru Solanovi. Tehdejší ministr zahraničí České republiky, státu, který se právě chystal vstoupit do NATO, se pana tajemníka zeptal, zda bude možné z aliance opět vystoupit. Prý to byla docela legitimní otázka, člověk přece má právo vědět, než učiní nějaký závažný krok, jestli mu v případě potřeby bude umožněno toto rozhodnutí vzít zpátky. Něco na tom je. Ovšem odpověď na tuto otázku není nijak obtížné vyčíst ze stanov aliance. Navác je docela zřejmé, že na tak závažnou věc se člověk nevyptává na poslední chvíli. Spíš by se dalo předpokládat, že ministr včas pověří jejím prozkoumáním štáb svých spolupracovníků. Zajisté nebylo nutné ji vznášet oficiálně a veřejně. Jednou z hlavních povinností politika je pečlivě dbát na to, co řekne a jak to řekne. Sebemenší nuance, zabarvení, zmírnění či naopak zdůraznění deklarované skutečnosti se okamžitě promítá do úvah politických analytiků, manažerů bank i nadnárodních firem a mylná interpretace nešťastně formulovaného výroku může způsobit nedozírné škody, i když se nakonec všechno vysvětlí. V tomto případě se však nic nevysvětlilo. Pan ministr zahraničí řekl to, co řekl a z jeho vysvětlení jakoby vyplývalo, že si svůj lapsus neuvědomuje. Je tedy pan Kavan prosťáček, který se ve složitostech mezinárodní politiky a v komplikovaných vzorcích zastřeného diplomatického vyjadřování nedokáže orientovat? Ano, i takový dojem mohl vzniknout. Avšak bylo to opravdu tak? Jaký asi byl nejpravděpodobnější první dojem z takového faux pas ministra jedné z prvních tří postkomunistických zemí, bývalých nepřátel, usilujících o vstup do NATO? Na straně budoucích spojenců mohla jeho otázka vést k pochybnostem, jestli to ti Češi (a Poláci a Maďaři) opravdu myslí vážně. Nakolik se na ně bude možné spolehnout? Jak dalece upřímná je jejich touha stát se opět součástí západního světa? Na domácí scéně, kde ještě stále převládá ta část populace, které ve školách i jinde komunističtí ideologové vyplachovali mozky žvásty o imperialistických válečných štváčích a o NATO, arcinepříteli spanilé a svobodomyslné Varšavské smlouvy, Kavanův úlet mohl jenom prohloubit nejistotu a posílit křik pohrobků komunistického nesmyslu. A na východě v "demokratickém" Rusku - nu, tam jeho výrok nepochybně dolehl k uším těch, kdo jistě s potěšením kvitovali, že alespoň jeden z bývalých spojenců se do nepřátelského chomoutu nežene s přehnaným nadšením. Opravdu tohle všechno vyplynulo z nevinné, neuvážené otázky pana ministra, který ji položil jen proto, aby ve službě vlasti nic nezanedbal?
Čas běžel dál, s aférami "made in Kavan" se nic nedělo a pomalu na ně padal prach, měnily se vlády a bývalý ministr se stal předsedou Valného shromáždění OSN. A potom došlo k další explozi a republikou se rozlehlo jméno Srba. Někteří namítnou, že to s výše uvedenými kauzami příliš nesouvisí, protože v Srbově aféře jde hlavně o peníze a korupci. Ne tak docela. Jsou zde také jisté souvislosti s agenty vojenské kontrarozvědky, kteří měli být odvoláni a nebyli a kteří působili v některých vládních úřadech, přestože tam podle zákona neměli něco dělat. Samozřejmě, že se to týkalo i ministerstva zahraničí. A opět se vtírá otázka: Je to jenom šlendrián, nedbalost nebo něco víc? Ti pánové z kontrarozvědky patřili totiž k časům dávno minulým a z logiky věci tedy vyplývá podezření, že možná více než této zemi sloužili zemi úplně jiné. Věděl o tom pan Kavan? Těžko posoudit, ale spekulovat o tom můžeme...
Srbova aféra se vleče a nejspíš se povleče ještě dlouho. Zatím se však objevil nový skandál. Pan Kavan jakožto ministr zahraničí podepsal zprávu o skartaci tajných materiálů, které však zřejmě skartovány nebyly. Některé se našly na ministerstvu, jiné se poděly bůhví kam. Jan Kavan tvrdí, že se ho někdo snaží zdiskreditovat jen proto, že je úspěšný. Také se nechal slyšet, že sice podepsal zprávu o skartaci, ale jednalo se jen o skartaci kopií, pořízených pro jeho potřebu. Takže se skartovaly jenom kopie a originály zůstaly. Ale na ministerstvu nejsou. alespoň ne všechny...
Opět se v novinách píše o Kavanových "nepořádcích". Jenže nyní již člověku neodbytně tane na mysli pořekadlo o džbánu s utrženým uchem a o tom, že když je něčeho moc, tak je toho příliš. Nevěřím, že je pan Kavan trochu nepořádný, trochu přihlouplý prosťáček. Jsem přesvědčen, že všechny shora uvedené kauzy spolu souvisí a z nich vyplývá jediné: Pan Kavan působí ve státních službách už řadu let. Avšak za celou tu dobu nesloužil ani minutu Československu či České republice.
Dalším zajímavým "úletem" pana Kavana byl jeho "nevinný" dotaz, adresovaný veřejně generálnímu tajemníkovi Severoatlantické aliance Javieru Solanovi. Tehdejší ministr zahraničí České republiky, státu, který se právě chystal vstoupit do NATO, se pana tajemníka zeptal, zda bude možné z aliance opět vystoupit. Prý to byla docela legitimní otázka, člověk přece má právo vědět, než učiní nějaký závažný krok, jestli mu v případě potřeby bude umožněno toto rozhodnutí vzít zpátky. Něco na tom je. Ovšem odpověď na tuto otázku není nijak obtížné vyčíst ze stanov aliance. Navác je docela zřejmé, že na tak závažnou věc se člověk nevyptává na poslední chvíli. Spíš by se dalo předpokládat, že ministr včas pověří jejím prozkoumáním štáb svých spolupracovníků. Zajisté nebylo nutné ji vznášet oficiálně a veřejně. Jednou z hlavních povinností politika je pečlivě dbát na to, co řekne a jak to řekne. Sebemenší nuance, zabarvení, zmírnění či naopak zdůraznění deklarované skutečnosti se okamžitě promítá do úvah politických analytiků, manažerů bank i nadnárodních firem a mylná interpretace nešťastně formulovaného výroku může způsobit nedozírné škody, i když se nakonec všechno vysvětlí. V tomto případě se však nic nevysvětlilo. Pan ministr zahraničí řekl to, co řekl a z jeho vysvětlení jakoby vyplývalo, že si svůj lapsus neuvědomuje. Je tedy pan Kavan prosťáček, který se ve složitostech mezinárodní politiky a v komplikovaných vzorcích zastřeného diplomatického vyjadřování nedokáže orientovat? Ano, i takový dojem mohl vzniknout. Avšak bylo to opravdu tak? Jaký asi byl nejpravděpodobnější první dojem z takového faux pas ministra jedné z prvních tří postkomunistických zemí, bývalých nepřátel, usilujících o vstup do NATO? Na straně budoucích spojenců mohla jeho otázka vést k pochybnostem, jestli to ti Češi (a Poláci a Maďaři) opravdu myslí vážně. Nakolik se na ně bude možné spolehnout? Jak dalece upřímná je jejich touha stát se opět součástí západního světa? Na domácí scéně, kde ještě stále převládá ta část populace, které ve školách i jinde komunističtí ideologové vyplachovali mozky žvásty o imperialistických válečných štváčích a o NATO, arcinepříteli spanilé a svobodomyslné Varšavské smlouvy, Kavanův úlet mohl jenom prohloubit nejistotu a posílit křik pohrobků komunistického nesmyslu. A na východě v "demokratickém" Rusku - nu, tam jeho výrok nepochybně dolehl k uším těch, kdo jistě s potěšením kvitovali, že alespoň jeden z bývalých spojenců se do nepřátelského chomoutu nežene s přehnaným nadšením. Opravdu tohle všechno vyplynulo z nevinné, neuvážené otázky pana ministra, který ji položil jen proto, aby ve službě vlasti nic nezanedbal?
Čas běžel dál, s aférami "made in Kavan" se nic nedělo a pomalu na ně padal prach, měnily se vlády a bývalý ministr se stal předsedou Valného shromáždění OSN. A potom došlo k další explozi a republikou se rozlehlo jméno Srba. Někteří namítnou, že to s výše uvedenými kauzami příliš nesouvisí, protože v Srbově aféře jde hlavně o peníze a korupci. Ne tak docela. Jsou zde také jisté souvislosti s agenty vojenské kontrarozvědky, kteří měli být odvoláni a nebyli a kteří působili v některých vládních úřadech, přestože tam podle zákona neměli něco dělat. Samozřejmě, že se to týkalo i ministerstva zahraničí. A opět se vtírá otázka: Je to jenom šlendrián, nedbalost nebo něco víc? Ti pánové z kontrarozvědky patřili totiž k časům dávno minulým a z logiky věci tedy vyplývá podezření, že možná více než této zemi sloužili zemi úplně jiné. Věděl o tom pan Kavan? Těžko posoudit, ale spekulovat o tom můžeme...
Srbova aféra se vleče a nejspíš se povleče ještě dlouho. Zatím se však objevil nový skandál. Pan Kavan jakožto ministr zahraničí podepsal zprávu o skartaci tajných materiálů, které však zřejmě skartovány nebyly. Některé se našly na ministerstvu, jiné se poděly bůhví kam. Jan Kavan tvrdí, že se ho někdo snaží zdiskreditovat jen proto, že je úspěšný. Také se nechal slyšet, že sice podepsal zprávu o skartaci, ale jednalo se jen o skartaci kopií, pořízených pro jeho potřebu. Takže se skartovaly jenom kopie a originály zůstaly. Ale na ministerstvu nejsou. alespoň ne všechny...
Opět se v novinách píše o Kavanových "nepořádcích". Jenže nyní již člověku neodbytně tane na mysli pořekadlo o džbánu s utrženým uchem a o tom, že když je něčeho moc, tak je toho příliš. Nevěřím, že je pan Kavan trochu nepořádný, trochu přihlouplý prosťáček. Jsem přesvědčen, že všechny shora uvedené kauzy spolu souvisí a z nich vyplývá jediné: Pan Kavan působí ve státních službách už řadu let. Avšak za celou tu dobu nesloužil ani minutu Československu či České republice.
