"Náhle se vnímání toho druhého jako (ztělesnění) zla změnilo. Zemětřesení zajistilo veřejnou podporu pro politiku sblížení," uvádí turecký politolog Soli Ozel na stránkách amerického listu Christian Science Monitor.
Dnes patří Řecko dokonce k zastáncům tureckého členství v EU.
Slaběji zapůsobilo zemětřesení v indickém Gudžarátu před třemi lety: do půl roku poté se uskutečnila první vrcholná schůzka vůdců dvou dosud znepřátelených zemí, Indie a Pákistánu. Pravda, od té doby se moc pozitivního nestalo - ale aspoň zpočátku dávala přírodní rána zapomenout na lidské spory a křivdy.
Karibský ostrov Martinik leží na druhé straně zeměkoule. Asi už jen málo lidí ví o výbuchu sopky Mont Pelée, který v roce 1902 zničil hlavní město ostrova. Z třiceti tisíc jeho obyvatel se zachránili jen čtyři lidé.
Před sto lety to byla senzace, která ovlivnila i tvář planety. Americký Kongres v té době jednal o stavbě průplavu ve Střední Americe. Kandidáti byli dva - Panama a Nikaragua, kde stavební práce už začaly. Panamci katastrofy pohotově využili: předvedli členům Kongresu Nikaraguu jako zemi sopek - a bylo rozhodnuto.
Mění katastrofy dějiny?
Katastrofám se však přisuzují daleko silnější účinky než jen změna politiky jednoho či dvou států.
Vyhlodaný řecký ostrůvek Santorin je dodnes obviňován, že způsobil zkázu celé velké civilizace. Výbuch zdejší sopky před 3650 lety podle některých vědců vyvolal obří vlnu, která v bahně a vodě pohřbila centra vyspělé minojské kultury na Krétě.
Svět však zažil spoustu dalších, často horších katastrof - a nic se nestalo. Souvislost mezi zkázou a úpadkem totiž není nijak jednoduchá.
Když se v polovině pátého století př. n. l. otřásla půda na Peloponésu, vypadalo to s tehdejší řeckou velmocí, Spartou, hodně špatně. Město bylo zničeno, proti Sparťanům se vzbouřilo zotročené místní obyvatelstvo, hélóti.
To bylo v roce 464 př. n. l. Už o šedesát let později stála Sparta na vrcholu moci: v roce 404 př. n. l. před ní bezpodmínečně kapituloval její hlavní soupeř, bohaté Atény. To připomíná, že vždy záleží na lidech, jak katastrofu přijmou.
Dobře to ilustruje i zkáza Lisabonu. Před 250 lety srovnala ničivá vlna toto město se zemí a zabila třicet až šedesát tisíc lidí. Po Evropě se začaly šířit pověsti o božím trestu a i zhýralý francouzský král Ludvík XV. prý načas zapudil svou oblíbenou metresu.
Úděs z božího hněvu však nevydržel dlouho. Záhy Evropou prolétla zpráva, že lisabonské kostely a kláštery byly sice zničeny, zato ulička s místními bordely přestála zkázu beze škod.
To už na "trest boží" moc nevypadalo - i když nikdo nemohl vystupovat jako znalec božích úradků. Buď jak buď, církev přišla o šanci režírovat celoevropskou vlnu pokání a možnost dostali tehdejší přírodovědci s přírodními výklady ničivé katastrofy.
Prospělo to i Portugalsku: Lisabon byl rychle obnoven a začala éra markýze de Pombal, která načas zastavila úpadek země.
Nejhorší katastrofy přicházejí pomalu
Náhlé zkázy, které s sebou přinášejí výbuchy sopek, obří vlny, hurikány, hladomory a epidemie, poutají lidskou pozornost. V jejich stínu zůstávají katastrofy daleko horší: ty, které přicházejí tak pomalu, že si jich nikdo nevšimne, dokud není pozdě.
Právě ony mají nejtěžší politické důsledky, jak to před téměř dvěma tisíci let pocítil kmen Chunnu či Hsiung-nu. Tento mocný kočovný lid po staletí ovládal stepi severně od Velké čínské zdi a ohrožoval i čínskou veleříši Chan.
To trvalo až do prvního století n. l. Pak jako by lid Chunnu ztratil sílu. O století později zbyly z mocného kmene trosky. Pravda, i ty stačily, aby jedna větev Chunnu vytvořila ještě obávanější kmen Hunů - ale to už je jiný příběh.
Lid Chunnu doplatil na nenápadnou, leč vytrvalou změnu podnebí: stepi, které živily dobytek, základ jejich moci, začaly kvůli nedostatku srážek pomalu vysychat a umírat. A s nimi umírala i moc Chunnu. Příběh této zkázy se pak ve Velké stepi, sahající od Tichého oceánu ke svahům Karpat, ještě nejednou opakoval.
