Zklamání, že místo sexuální kreatury jde o subtilního, snědého obrýleného muže, který se úzkostlivě, až se studem brání, aby se jeho tvář kdekoliv objevila.
Možná i tato mediální pozornost, která – a nyní mi páni žurnalisté odpusťte – hraničí až s lynčem, byla jedním z hlavních důvodů, proč se jeho vlast snažila o to, aby byl souzen doma. Přece jen jde o vysoce postaveného muže ze země, kde je morálka úzce propojena jak s náboženstvím, tak především s legislativou, a královská rodina představuje jednu z institucí státu.
Souhlasím s názorem, že ten, kdo spáchal čin v dané zemi proti jejím občanům, má být v té zemi také souzen. Princip teritoriality je moderním trendem trestního práva a koneckonců se posiluje i v rámci EU (viz eurozatykač). Na druhou stranu jsou zde situace, které jsou mimořádné, a tento princip může být v zájmu silnějším narušen a nahrazen starším principem, principem personality.
V této kauze byly hned dva hlavní důvody, proč tento nástroj, který má i oporu v trestním řádu, ministr využil: zaprvé zahraničněpolitické a obchodní zájmy ČR v arabském světě a zadruhé kulturní rozdíly v právních systémech obou zemí. Druhý důvod vysvětlím – pokud někdo spáchá na území jiného státu čin, který je v příkrém rozporu s kulturou či náboženstvím společnosti, ze které pochází, a tato společnost o jeho potrestání z těchto důvodů projeví eminentní zájem, je myslím tento zájem silnější než práva země, na jejímž území byl čin spáchán. Z vyššího pohledu mravního je přece jedno, kdo trestá.
Důležité je, že bude potrestán. A tyto záruky česká strana obdržela.
Samozřejmě je takový krok bezvýhradně podmíněn v demokratické společnosti souhlasem toho, kdo má být vydán. Tato podmínka byla splněna také.
Soudkyně zpochybnila právo ministra
Bohužel byly postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze stolu smeteny nejen všechny tyto relevantní a logické argumenty, ale co horšího, byl snad poprvé v historii naší novodobé justice bezprecedentním způsobem znásilněn zákon.
Představitel moci soudní zpochybnil právo ministra, které je mu bezvýhradně svěřeno trestním řádem, a tuto pravomoc mu bez ohledu na znění zákona upřel. Moc soudní tak narušila rovnováhu mezi dalšími mocemi ve státě, mocí výkonnou a zákonodárnou.
Soud své rozhodnutí totiž zdůvodnil tím, že ministr rozhodl o předání trestního stíhání bez předchozího návrhu soudu, a proto je takové rozhodnutí nezákonné. Platný trestní řád však v sobě takové ustanovení nemá a tuto povinnost ministrovi při provedeném úkonu nestanovuje.
Soudkyně sice svoje rozhodnutí komentuje tím, že i soud se může mýlit, ale lež a omyl jsou přece dvě odlišné věci.
Tímto postupem soudu byla narušena právní jistota v této zemi. Pokud bude rozhodnutí soudu "posvěceno" i ostatními soudními instancemi, dá se do rukou soudců možnost tvořit zákony a nerespektovat ostatní ústavní instituce v této zemi.
Doufejme, že opravdu jde o omyl paní soudkyně a že zákon si ostatní soudci, kteří budou v této věci rozhodovat, nastudovali lépe než ona.
