Hluboký a trvalý vztek lidí z celé země - na to, jakým způsobem dala Indie najevo zranitelnost vůči teroru, i na bezpočet selhání státních orgánů, která umožnila takové ztráty na životech - vedl k odstoupení ministra vnitra v národní vládě i premiéra a jeho zástupce ve státě Maháráštra, jehož je Bombaj hlavním městem. Hromadící se důkazy o tom, že útoky byly plánované a vedené z pákistánského území, dále zesílily výzvy k rozhodnému postupu. Co však může Indie dělat?
Teroristé zasáhli v Bombaji řadu cílů, a to doslova i obrazně. Téměř beztrestně přinesli Indům smrt a zkázu, poškodili duši Indie, odhalili meze jejího bezpečnostního aparátu a ponížili její vládu. Nahlodali celosvětový obraz Indie jako probouzejícího se hospodářského obra, jako úspěšného příběhu v éře globalizace a jako stále silnějšího magnetu pro investory a turisty. Místo toho se svět musel dívat na nejistou a zranitelnou Indii, na "měkký stát" uhranutý nepřáteli, kteří mohou udeřit, kdykoliv se jim zlíbí.
Pákistánské předstírání
A to nebylo vše. Tím, že si pro své zlovolné cíle vybírali Američany, Brity a Izraelce, rozšířili teroristé globální islamistickou válku proti "Židům a křižákům" o nové území. Po tři hrůzostrašné dny vévodili vrazi světovým sdělovacím prostředkům a dosáhli znepokojivého úspěchu. Ten musel po celém světě otřást experty na boj proti terorismu, kteří si dnes uvědomují, jak snadno by si mohlo deset mužů nestrachujících se ze smrti udělat z kteréhokoliv města na světě rukojmí.
Výslech teroristy, který zásah přežil, a důkazy ze zachycených rozhovorů přes satelitní telefony i dalších zpravodajských materiálů vedou ke stále širšímu mezinárodnímu konsenzu, podle něhož zosnovala útoky wahhábistickým učením inspirovaná teroristická skupina Laškare tajjaba, kterou kdysi podporovala, chránila a cvičila pákistánská Meziagenturní zpravodajská služba (ISI) jako užitečný nástroj zastupující Pákistán ve válce proti Indii v Kašmíru. Ačkoliv generál Parvíz Mušaraf tuto skupinu po teroristických útocích z 11. září 2001 pod tlakem zakázal, Laškare tajjaba (která pokládá Spojené státy, Izrael a Indii za "existenční nepřátele islámu") se jednoduše přeskupila, dala si jiný název a dnes je silnější než dříve.
Pákistánská armáda pokládá ozbrojené bojůvky za užitečné nástroje, které dokážou zasazovat rány jejím protivníkům v Indii a v Afghánistánu, a navzdory ujišťování, že podnikne rázné kroky, aby jejich aktivity omezila, dala dosud najevo pramalé odhodlání proti nim zasáhnout. Americké zpravodajské zdroje letos v červenci veřejně oznámily, že sebevražedný pumový útok na indické velvyslanectví v Kábulu byl proveden na rozkaz ISI. Tato epizoda spolu se dvěma porážkami pákistánské vlády, když armáda zmařila veřejné snahy o omezení vlivu ISI, potvrdila, že civilní vláda v Islámábádu je příliš slabá, než aby se dokázala všemocné armádě postavit.
Budou-li tedy USA a Indie požadovat - což budou, aby Pákistán rozpustil Laškare tajjabu a podobné teroristické organizace, které se v minulosti těšily přízni armády, zneškodnil jejich výcvikové objekty, zmrazil jim bankovní účty (než jednoduše změní název) a pozatýkal jejich vůdce, setkají se s typicky pákistánským zádrhelem: armáda nebude ochotna a civilní vláda nebude schopna.
Horké hlavy v atomových zemích
Indický kabinet, který na předchozí teroristické potupy reagoval klidně a zdrženlivě, nemá tentokrát jinou možnost než ráznou odpověď. Cokoliv, co bude zavánět otálením a smířlivostí, několik měsíců před celostátními volbami ještě více rozhořčí veřejnost.
Indická vláda však má jen málo dobrých možností. Útok na indický parlament, který v prosinci 2001 uskutečnila ozbrojená organizace Džajš-e-Muhammad se sídlem v Pákistánu, málem rozpoutal otevřenou válku mezi oběma zeměmi. Nakonec Indie své vojáky rozmístěné na hranicích stáhla.
Některé horké hlavy v Indii dnes sice volají po vojenské akci včetně útoků na teroristické objekty na pákistánském území, avšak takový přístup by dozajista vedl k válce, v níž by žádná strana nemohla zvítězit. Kdyby nic jiného, hrála by tato indická reakce do rukou teroristům, neboť by posílila protiindický nacionalismus v Pákistánu a vedla k odvolání vojáků od afghánských hranic, kde dnes pomáhají NATO v boji proti Talibanu a Al-Kajdě.
Z toho důvodu budou USA pravděpodobně naléhat na Indii, aby nezvažovala násilnou odplatu, která by mohla podkopat americké cíle v Afghánistánu. A protože Indie i Pákistán disponují jadernými zbraněmi, riziko, že by se vojenská akce vymkla kontrole, je pro jakoukoliv zodpovědnou vládu příliš vážné, než aby se touto variantou zabývala.
Možná je svět bezmocný
Nečinnost však také není řešením. Indie tedy pravděpodobně požádá Spojené státy, aby uplatnily svůj nesporný vliv v Pákistánu - USA poskytují svému téměř zkrachovalému spojenci obrovskou vojenskou a hospodářskou pomoc - a požadovaly tvrdší postup proti ozbrojeným radikálům na pákistánském území. Rovněž vlády států, z nichž pocházely oběti bombajského masakru, budou zřejmě požadovat od Islámábádu zodpovědný přístup. V případě nečinnosti bude Pákistán pravděpodobně čelit nepříjemným diplomatickým a ekonomickým důsledkům. Přílišný tlak by však mohl vést k pádu prezidenta Asifa Alího Zardarího, který je osobně nakloněn obnově přátelských vztahů s Indií, ale zároveň si uvědomuje, že zatím všichni jeho předchůdci-civilisté byli svrženi.
Při úvahách o těchto alternativách si svět možná bude nucen přiznat, že je bezmocný. Z toho však vyplývá i jeden mrazivý důsledek: dokud bude Pákistán - ochotně či v důsledku vlastní nemohoucnosti - poskytovat útočiště pachatelům islamistického teroru, pak se to, co se stalo v Bombaji, může stát znovu - kdekoliv.
© Project Syndicate, 2008.
