Šanci být pochváleným poslancem propásne málokterý. Je snadnější udělat si u voličů oko nějakou tou lokální výhodičkou než třeba prosazením klíčové změny zákona o svobodě informací. Co je doma, to se počítá.
Zákonodárný sbor se tak stává tržištěm, na němž autobusová zastávka přebíjí fotbalové hřiště a chátrající kostel je politicky vyhandlován za děravou kanalizaci... Některý návrh je rozumný, jiný absurdní. Za jedním se skrývá altruismus, za druhým zájmy nevznešené.
Nasazení poslanců, s nímž cupují návrh rozpočtu, není zrovna vábivé. Poslance si volíme pro důležitější činy a zásadnější rozhodnutí, než jsou dotace na hasičskou stříkačku. Podstatné však je, že se každoroční lobbistický karneval odehrává na veřejném pódiu.
Kdo chce, může vidět a slyšet, že poslanec Dlab letos žádal o peníze na jeřáb a Avii 31, poslanec Tlustý kdysi miliony na akvapark ve vsi s dvacítkou obyvatel. O zbytku peněz z rozpočtu podobné říci nemůžeme.
Ministerským úředníkům, kteří ho tvoří a přesunují miliony sem a tam, do hlav a pod ruce nevidíme. I v něm se mohou skrývat různé "akvaparky". Jen o nich nevíme. Lobbující poslanci jdou alespoň s kůží na veřejný trh. Jejich riziko? Sto rodáků je pochválí, tisíce odjinud je odsoudí.
