Stigma. Slovo, které vystihuje životní realitu Karla Lampy snad nejlíp. Třiatřicetiletý muž má stigmat hned několik, stejně jako důvodů obávat se útoků lidí s předsudky.
Má kriminální minulost, třikrát seděl. Je gay a osm let v sobě nosí virus HIV. Prodával se na ulici, šňupal pervitin, žil několik let jako bezdomovec a nejednou se pokoušel o sebevraždu.
Pach ulice ho pronásleduje i dnes. "Občas na sobě pozoruju, že mám pořád návyky, které se už neslučují s tím, jak žiju teď. Pořád jsem motivovaný ulicí. Proto je mi jasný, jak je pro ostatní na ulici těžký říct si – teď prostě přestanu vybírat kontejnery, budu makat a opustím svět ulice," říká.
"Dostat se na ulici je strašně jednoduchý. Ve srovnání s tím, jak neuvěřitelně těžký je vrátit se zpátky do normálního života," řekne ošemetně známou pravdu. Od Karla to kupodivu ani moc banálně nezní.
"Ten způsob života se vám doslova zažere pod kůži, zvyknete si, že vás nikdo nebuzeruje a nenutí dodržovat řád. Nebo rezignujete."
MEZITIT
Karel i přes drastický zkušenosti nerezignoval. Dnes žije v Domě světla pro klienty s virem HIV, hraje v divadle bezdomovců Ježek a čížek, maluje pro prodejní výstavy bezdomovců. A má kolem sebe lidi, kteří mu fandí.
Pořád je ale jiný. Servírku, která nás obsluhuje v restauraci poblíž Anděla, očividně uvádí do rozpaků. Sundá tmavé brýle a zamrká na ni svými dlouhými silně nalíčenými řasami. Pozornost probouzí i svým extravagantním oblečením a doplňky. "Baví mě provokovat, jsem už odmala exhibicionista," řekne Karel narovinu.
Tyhle sklony prý podědil po svém otci Rudolfu Lampovi, který před revolucí působil jako šéf brněnské zpěvohry. "Byl legenda divadelního světa v Brně. Lidsky jsem si s táou vůbec nerozuměl, byl o šedesát osm let starší. Zato na place jsme byli neuvěřitelně sehraný. Představil mě v divadle Husa na provázku, kde tenkrát hrál i Bolek Polívka," vzpomíná.
Z domova v Brně odešel už v šestnácti, aby se "postavil na vlastní nohy". S nedokončeným učňákem. Krátce předtím zemřel nešťastnou náhodou Karlův šestaosmdesátiletý táta.
Ten jeho homosexualitu ještě přijal, stejně jako babička, která Karla několik let vychovávala. Matka reagovala jinak. "Máma mi vyčítala, že nemá vnoučata, nemá syna, ale monstrum. Ale nedivím se jí, byl jsem jedináček a ona na mě byla vázaná."
MEZITITUL
Anonymní Praha Karla rychle vcucla. Po několika neúspěšných pokusech najít si práci skončil na ulici a přebýval ve squatech.
Kamarádi ze squatu, kde přebýval, ho přivedli ke komparzům a natáčení. Pro bezdomovce prý obvyklý způsob obživy.
Herectví se Karlovi hodilo i při travesti show, pro něž si šil složité kostýmy. Měl úspěch a jeho talent okouzlouvat prý později ocenil i jeho pasák. "Byl jsem taková šlapka, co má šarm, uměl jsem se obléknout a být ke klientům příjemný. Bylo to zajímavý," říká lakonicky.
Zvládat se to ale dá jen do určité chvíle. "Pak tě začnou věci ničit – klienti, kolegové, peníze. To, když si tě vydržuje klient a ty si zvykneš na určitý standard. Najednou spadneš zpátky a jenom koukáš."
Peníze Karlovi chyběly hlavně na pervitin, který šňupal čtyři roky. "Ale tu závislost jsem překonal sám. Protože jsem to chtěl," zdůrazní.
V té době ale problémy spíš přibývaly. Jeho kamaráda, který se prodával na hlavním nádraží, ubodal konkurent. "Mezi šlapkama je veliká rivalita, bylo běžný, že kluci přepadávali vlastní kolegy. Chodili po hlaváku s nožem a hlídali si území. Občas někdo dostal nožem mezi nohy nebo oči."
Otevřeně přizná, že v té době byl schopný zabít taky. "Je strašně lehký mě vyprovokovat. Dřív jsem třeba holku zkopal do bezvědomí, protože mě naštvala. Teď mi to přijde absurdní, problémy už řeším jako každý, slovně."
Na ulici platí zákon džungle
Tak kde je ta hranice, kdy člověk ztratí zábrany, vybírá kontejnery a prodává se? Podle Karla v člověku musí nastat nějaký zlom, kdy musí jít za hranici, co byl dosud schopný akceptovat. "Jinak jsi prostě odepsaný."
Ulice má vlastní pravidla, mnohem tvrdší než jaká platí v normálním životě. "I mezi bezdomovci funguje silná hierarchie. Prosadí se ten, kdo je odolný fyzicky i psychicky, kdo s sebou nenechá mávat a postaví se šikaně. Udržet si vlastní důstojnost je přitom vůbec nejdůležitější," cituje z vlastní "příručky pro přežití".
Své kolegy z ulice přitom vůbec nešetří. Rozlišuje. "Jsou lidi, kteří na dno spadnou náhodou, umře ti blízký člověk, vyhodí tě z bytu a práce. Ty mají snahu se vydrápat nahoru. Potíž je v tom, že se nemáš ani kde umýt a práci ti nikdo nedá. Člověk pak rezignuje, otupí, zahořkne. A třeba skončí jako poslední z posledních bezdomovců, na štacích jako je Hlavní nádraží. Po návratu do normální společnosti už netouží."
V bludném kruhu jsou podle Karla i ti, pro které znamená ulice snadnou obživu. "Vykrádání aut a stánků nebo prostituce ti umožní získat v krátké době velký peníze, tak proč bys měl osm hodin denně makat ve fabrice a dostat po měsíci několikrát míň? Navíc i v kontejneru se dají běžně nají drahý hi-fi věže nebo značkový oblečení."
Vůbec nejvíc ale pohrdá těmi, kteří jen berou a nejsou ochotní nic vrátit. "Charity se u nás hrozně zneužívají, hodně bezdomovců se vžije do role oběti a ostatní berou jako dojnou krávu."
Osudy na ulici se nedají zaškatulkovat. Mnozí z bezdomovců se naopak snaží, něco se sebou dělají a charita vidí odezvu. Na oplátku získají třeba na ubytovně slevu nebo nabídku práce.
"Celé je to o tom chtít. Chceš se vrátit, máš šanci, ale musíš pro to něco obětovat," řekne na závěr.
