Výběr černobílých snímků zobrazuje krajinu mezi Sinajem a Golany i její obyvatele v období posledních dvaceti let. Kolekci doplňují aktuální snímky, které vznikly v tomto roce.
„Jak už je pro Cudlína typické, zachycuje každodenní život v originálních kompozicích. Snímky izraelské krajiny i jejich lidí k divákovi promlouvají a nechávají ho zprostředkovaně nahlédnout do každodennosti této komplikované země,“ uvádí galerie v pozvánce na výstavu.
Jak galerie dále podotýká, Cudlín je jediným českým fotografem, který Izraeli věnuje svoji pozornost soustavně, nikoli pouze v rámci jednoho časově ohraničeného projektu.
„V Izraeli jsem byl letos třikrát, protože země měla výročí, takže k tomu byla příležitost,“ řekl v úterním Rozstřelu Karel Cudlín. „V roce 1995 jsem tam byl poprvé, asi na deset dní, a moc se mi tam líbilo. Když mi to finanční a časová situace dovolí, tak se tam aspoň dvakrát do roka podívám.“
Na otázku, jestli je Izrael jediná demokracie na Blízkém východě, odpověděl, že určitě je. „Navíc jediná, která podle mě funguje. Izrael je nádherná země, která má všechno, co potřebuje. Přírodu, obyvatelstvo, vládu…“
Podle Cudlínových slov se tato země v posledních dvaceti letech výrazně proměnila. Neustále sem přicházejí lidé ze všech koutů světa. Vyrostla zde spousta nových staveb, nové technologie, výzkumné parky, dálnice.
„Jenom kolik tu přibylo aut, je neskutečné. Ta země se proměnila také ve vnímání. Palestinsko-izraelský konflikt se prvotně zdál jako něco, co se dá rychle vyřešit, ale lidé brzy poznali, že to není pravda,“ přiznává Cudlín. K řešení konfliktu podle něj moc nedochází. „Myslel jsem si, že je to otázka jedné generace, ale to řešení není vůbec jednoduché a je to na dlouhou dobu,“ odhaduje fotograf.
I přesto by vztah mezi Židy a Araby Cudlín nenazýval nenávistí, spíše ostražitostí. „Nenávist je silné slovo. Z toho konfliktu, který zde trvá minimálně od roku 1948, jsou lidé trochu unavení. Mladá generace chce žít. Znát je to mezi lidmi například i tak, že během tančení a zpívání se už třeba Chasidé fotí na mobil, to dříve nebylo.“
V Izraeli se fotograf podle vlastních slov cítí stejně bezpečně nyní jako v minulosti. Je to země, kde se žije normálně. Rozdíly však existují i zde. „Když jste v Tel Avivu, je to něco úplně jiného než Jeruzalém,“ srovnává Cudlín.
„Když jdete po staré čtvrti v Jeruzalémě, vypadá to, jako když se ocitnete o sto let zpátky. Maminky tam mají rozkodrcané kočárky a ještě to vypadá, jako když jde celá školka. Ale ona je to jedna rodina!“
Fotograf Karel Cudlín fotí digitálně už asi deset let, ale jestli digitální fotografie vytlačila tu analogovou, nedokáže říct. Podle něj velice záleží na oboru. „Například ve zpravodajské fotografii se používá v drtivé většině digitál díky snadnosti zpracovaní a rychlosti. V umělecké oblasti se to úplně říct nedá, například studenti jsou vychovaní na digitálu, ale k analogu se vracejí,“ říká fotograf.
Karel Cudlín fotografuje černobíle proto, aby si podle vlastních slov utřídil myšlenky, na co míří a aby ho nerušily barvy. Podle něj v černobílé fotografii vyniknou některé věci lépe. Navíc jsou jeho fotografie všechno momentky. „Já nikdy nikoho nestylizuji, nikdy nikomu neříkám, kam si kdo má stoupnout. Jedině snad při foceni pro časopisy, jinak ale ne,“ tvrdí Cudlín.
Karel CudlínJako fotograf se zabývá převážně dokumentární fotografií. Narodil se v roce 1960, vystudoval katedru Umělecké fotografie na FAMU. Mezi lety 1996 až 2003 byl jedním z oficiálních fotografů tehdejšího prezidenta Václava Havla. V současnosti je na volné noze, spolupracuje s mnoha vydavatelstvími, televizemi a filmovými produkcemi v České republice i v zahraničí. |
„Někdy se na mých výstavách lidé se poznají, stává se to, ale zas ne tak často. Chtěl bych je ale vystopovat, například vojáky z dob okupace, abych zjistil, jak se jim vede. Ovšem vůbec není jednoduché je najít. I tak by to ale bylo určitě zajímavé.“
Od roku 1996 do roku 2003 byl Karel Cudlín oficiálním fotografem Václava Havla a k tomuto období se v Rozstřelu také vrátil. „Být Havlovi nablízku bylo fantastické, byl hodně skromný, ale nefotil se jednoduše,“ vzpomínal fotograf.
„Fotit se totiž nepatřilo úplně k jeho koníčkům, což pak bylo někdy na fotkách vidět. Ani jeho jsem nestylizoval. Dokumentoval jsem cesty prezidenta po světě, náštěvy státníků u nás, přijímání velvyslanců, všechno ale pro archiv. Portréty měl na starosti někdo jiný. Naše spolupráce byla založena na důvěře, abych ho nefotil, mi řekl jen velmi výjimečně, když byl třeba po dvanáctihodinové cestě unavený, ale jinak ne,“ uzavřel Havlův dvorní fotograf.
Celý rozhovor si můžete pustit zde:
