Pestrá doba Karla IV.

Jak se žilo v českých zemích za vlády Otce vlasti

Probouzíte se a nevíte, kolik je hodin. Je 14. května léta Páně 1316, ale ani to vám nic neříká. Pro vás je pátek, čtyři neděle po Velikonocích.

Dnes se narodí Václav, syn krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Ale o narození královského potomka se nedozvíte dřív, než za několik let. Václav později přijme jméno Karel a změní život váš, či spíš život vašich dětí.

Takové tlachání ale jídlo na stůl nepřinese. Je čas vstávat. V tmavé místnosti se ostatně brzo ráno neprobouzíte sami. Ve středověku prakticky neexistovalo soukromí, a tak místnost sdílíte s rodinou nebo širším příbuzenstvem. Ani během dne nepočítejte s tím, že byste se zašili někam stranou.

Dokonce ani šlechta 14. století si nemohla dovolit žít v takové izolaci, na jakou jsme zvyklí dnes. Vše má svůj řád, každý má svou úlohu a nikdo se bez ostatních lidí neobejde.

Ještě mnohem více než dnes se společenské postavení odvíjelo od toho, komu jste se narodili a kde. Schválně, kým byste byli vy?

učenec

Kým byste byli

Jak by vypadal váš život, kdybyste se narodili ve 14. století? Kam byste se zařadili v tehdejší společnosti? Náš jednoduchý kvíz vám dá odpověď.

Jste


Narození


Příjmy vašich rodičů jsou



Ve 14. století byste byl

kejklíř

Lidé mimo společenské uspořádání měli ve středověku těžký život. Spoléhali na milodary bohatých měšťanů nebo chodili od města k městu, kde doufali v pohostinné přijetí alespoň na krátký čas. Způsobů, jak se dostat na okraj společnosti, bylo více. Často se jednalo o lidi postižené, nemocné, kriminálníky nebo jiné vyděděnce. Mohlo jít ale i o svobodné rozhodnutí, například u potulných kejklířů a umělců.

Ve 14. století byste byl

student

Podobně jako nuzáci a kejklíři, také chudí studenti se často toulali po městech a vesnicích a doufali v milodary. Narozdíl od nich ale měli před sebou perspektivu kariérního postupu. Poté, co vystudovali, mohli doufat v dobré místo písaře, úředníka nebo profesora. To jim nejspíš dodávalo sílu ve dnech, kdy neměli jako tuláci co jíst nebo kde hlavu složit.

Ve 14. století byste byl

řezník

Z rodné vesnice jste se přestěhoval do nově založeného města a spolu s pomocníky zakládáte vlastní řeznictví. Téměř každý týden dostáváte dodávky čerstvého masa z okolních vesnic, a ve svém dřevěném domě vše porcujete, nasolujete a z větší části také sám prodáváte obyvatelům města. Nedostatkem práce ani jídla netrpíte, bez schopných řezníků se žádné město neobejde. Na okraji města tak bydlíte spíše z praktických, hygienických důvodů.

Ve 14. století byste byl

sladovník

Ve středověkém městě se velké množství lidí věnovalo výrobě piva. Sladovník připravil slad a pivovarníci pak pivo vařili. Váš slad přejímá sládek, který je za celou výrobu zodpovědný. Výsledné pivo bývalo husté jako kaše.

Ve 14. století byste byl

tesař

Nejstarší dřevařské řemeslo, po kterém je ve středověku velká sháňka. Zvlášt když král Karel rozšířil Prahu o Nové Město. Kromě pomoci na stavbě umíte také stlouct základní nábytek, vychováváte tovaryše a cech vám poskytuje zázemí i politickou oporu.

Ve 14. století byste byl

lékař

Jako medicus jste vystudovali medicínskou fakultu univerzity, kde jste se nazpaměť učili, jak rozpoznat jednotlivé neduhy. Umíte číst, psát a vedete si záznamy o tom, jak postupovat. Léčíte za peníze, přičemž půlku dostanete předem, půlku až po vyléčení. Předepisujete také prevenci a pohyb.

Ve 14. století byste byl

kupec

Musíte se umět domluvit s kupci, kteří projíždějí vaším městem. Ale nebojte se, všichni se chtějí domluvit a obchodovat. Máte nějaký ten kapitál, takže můžete nakupovat ve velkém a pak přeprodávat menším kramářům a namastit si kapsu.

Ve 14. století byste byl

pecivál

Každá vesnická chalupa vás čas od času potřebuje. Umíte totiž postavit, opravit a vymazat pec. Moc si nevyděláte a chodíte pořád umouněný, ale zase se nepředřete.

Ve 14. století byste byl

kněz

Svůj život jste zasvětil službě Bohu. Na své malé vesnické faře se staráte o malé hospodářství, v neděli sloužíte mši a přes týden pečujete o potřeby své farnosti. Jste nejspíš jediný široko daleko, kdo umí číst.

Ve 14. století byste byl

sedlák

Nejste sice šlechtic, ale zase máte ve svém životě řadu jistot a můžete si dělat, co chcete. Jistě, každý rok musíte robotovat, ale je to jen pár dní. Přes léto máte těžkou práci, naopak v zimě si odpočinete.

Ve 14. století byste byl

rychtář

Vrchnost vás pověřila správou vesnice, takže se můžete počítat tak trochu mezi šlechtu. Vybíráte daně a v případě neshod mezi vesničany fungujete jako nižší soudce, alespoň tam, kde nejde o vraždu.

Ve 14. století byste byla

služka

Život urozené paní je pohodlný a pokud možno příjemný. Od toho jste tu vy, abyste dělala nepříjemnou a těžkou práci. Když budete mít na paní štěstí, můžete povýšit a třeba se jednou osamostatnit.

Ve 14. století byste byla

švadlena

Šijete všechno možné, ale jen pro chudší měšťany, nejste totiž členkou cechů krejčích. Můžete si ale přivydělat prací pro hacníky, kabátníky nebo vetešníky. Lidé nekupují nové oblečení často, raději šaty opravují.

Ve 14. století byste byla

porodní bába

Lékaři nechávají porody zcela na vás. Rodička vám platí za to, že jste u ní a se svými zkušenostmi jí radíte a všemožně pomáháte, aby porod dobře dopadl. Bohužel, řada porodů končí smrtí rodičky i potomka.

Ve 14. století byste byla

kramářka

Pomáháte svému manželovi v obchodě, nebo jste možná obchod zdědila a zůstal vám. Nakupujete všemožné zboží od kupců a doufáte, že vás nevezmou moc na hůl.

Ve 14. století byste byla

pekařka

Pekařů a pekařek je ve středověkém městě potřeba hodně. Dokonce se můžete specializovat třeba jen na chleby, mazance nebo na koblížky. Své výrobky prodáváte na tržišti nebo přímo ze svého domku.

Ve 14. století byste byla

urozená paní

Vaší starostí je pečovat o děti a domov vašeho manžela. Máte k ruce hodně služek, takže se můžete oddávat i nějakým těm zábavám. Nebo se můžete věnovat umění a vzdělávání. Když je váš manžel pryč, musíte umět i trochu hospodařit s majetkem. Jen výjimečně ale můžete majetek dědit přímo vy.

Ve 14. století byste byla

abatyše

Jako abatyše neboli matka představená vedete ženský klášter a staráte se o jeho provoz. Kromě manažerských povinností hledáte příležitosti, jak sloužit potřebným lidem, například nemocným nebo chudým.

Ve 14. století byste byla

děvečka

Každý si musí nějak vydělávat, a vy si vyděláváte vypomáháním na statku jako čeládka. Nepatří vám vlastně nic, ale pokud vytrváte, tak od pasení hus postoupíte k dobytku... Vaší nejlepší nadějí je, že si vás vezme nějaký statkář-vdovec.

Ve 14. století byste byla

kořenářka

Jako babka kořenářka nemusíte být zrovna stará, ale hodí se, když máte hodně zkušeností. Neumíte číst, ale v lidech se vyznáte a často jste jejich jedinou nadějí na uzdravení. Kromě bylinkami pomáháte i vlídným slovem.

Ve 14. století byste byla

statkářka

Nejste sice šlechtična, ale máte se rozhodně nad poměry. Musíte se na statku ohánět, ale nikdo vám neříká, co musíte a nesmíte dělat. Na vesnici vám všichni prokazují úctu a šlechta po vás chce maximálně dvakrát v roce daně.

Sdílet výsledek Facebook Twitter

Chudák boháčem, šlechtic žebrákem

Od šera do šera, od jara do zimy

Pozdní středověk přinesl výraznou urbanizaci. Nově zakládaná města hrála podobnou úlohu, jakou má dnes internet a další technologie. Města měnila zažité pořádky a dávala všem šanci uplatnit se ve stovkách povolání.

Na venkově bylo tempo života pevně určeno počasím. V zimě tady plynul čas pomaleji, starost o dobytek a domácí zvířata střídala drobná řemeslná činnost, protože ne vše si venkované mohli koupit na blízkém městském trhu.

Naopak v jarních a letních měsících museli lidé na venkově vynakládat veškerý čas zemědělské výrobě. Robotní povinnosti vůči vrchnostem byly ovšem v této době relativně malé, jen několik dní v roce. Za příznivého počasí mohli venkovští sedláci vypěstovat vše potřebné jak na své vlastní živobytí, tak pro prodej přebytků zemědělských produktů na trzích vzdálených jeden den cesty od jejich bydliště.

Lidé nerozlišovali měsíce, raději řekli osm týdnů

Naopak ve městech se život řídil především podle denního světla. V létě se tedy v řemeslnických dílnách pracovalo 12 až 14 hodin, naopak v zimě byl pracovní den mnohem kratší, 8 až 10 hodin. V městském prostředí se důsledně dodržovaly církevní svátky, takže počet pracovních dní v roce se pohyboval pouze kolem 250 až 260 dní. V případě cechovního řemesla byla v době Karla IV. vydávána i nařízení, podle nichž se přesně určovala délka pracovního dne a počet přestávek, což mělo zamezit zneužívání tovaryšů a učňů jejich mistry.

Každý člověk nosil ve své hlavě elementární kalendář, v němž se dokázal časově pohybovat a orientovat. Nejčastěji lidé datovali události podle výročních dnů jednotlivých světců. Dny počítali na týdny či na čtvrtiny a polovinu roku. Naopak měsíce, tak jak je známe dnes, se v obyčejném uvažování nepoužívaly. Lidé raději mluvili o tom, že se daná událost stala před čtyřmi či osmi nedělemi. Čím více času však od dané události uplynulo, tím více se paměť rozostřovala. Lidé si mnohdy nepamatovali svůj vlastní věk, stejně jako tápali o věku svých sousedů, příbuzných či dokonce o stáří vlastních dětí.

Naději dožít se deseti až patnácti let života měla pouze polovina potomků. Nejvyšší úmrtnost panovala u dětí do jednoho až tří let života. Dnes v Česku umírá jen 0,34 % dětí do věku pěti let. Úmrtnost byla často podmíněna stravou, jež se nepřizpůsobovala kojeneckému věku. Rovněž v době morových či jiných epidemií byli vedle starých lidí nejčastěji umírajícími kojenci a malé děti. To mělo zásadní vliv na sexuální chování. Po epidemiích totiž rostla porodnost, jejímž prostřednictvím se lidé přirozeným způsobem pokoušeli překonat populační ztráty.

Nemáme spolehlivé informace o tom, kolika let se lidé ve středověku průměrně dožívali. Zjednodušeně lze říci, že pokud člověk nezemřel jako kojenec, měl naději oslavit čtyřicátiny. Pochopitelně se ale lidé dožívali i hodně přes padesát let.

Vedle moru a malomocenství byla nejčastějšími příčinami úmrtí nejrůznější infekční onemocnění, způsobená především při úrazech. Na druhé straně však kosterní nálezy ze 14. století ukazují celou řadu zhojených ran, které svědčí o praktikování chirurgických zákroků, jež nutně nemusely vést k úmrtí.

Co ochutnával středověký lékař, když vyšetřoval pacienta?

V případě nutnosti vše

Středověký lékař neměl k dispozici laboratorní testy a musel se tedy spoléhat na svoje smysly. Znamenalo to prohmatávání, přičichávání a - pro nás možná překvapivě - také ochutnávání. Potu, slin, moči a v případě nejistoty i stolice.

To nevrhá na středověkou medicínu zrovna nejlepší světlo. Bližší pohled ale ukazuje, že lékařská praxe ve středověku zažívala velký rozmach. Především ve městech, kde se medicína učila na univerzitě (díky Karlovi se mezi ně zařadila i Praha), mohla šlechta i bohatí měšťané využít osobních služeb sečtělých mužů vyškolených v osvědčených postupech své doby.

Aristokraté a bohatí měšťané využívali služeb vzdělaných lékařů. Na vesnici zbývaly bylinky.

V aristokratickém a městském prostředí se mohl nemocný člověk uchýlit k pomoci univerzitně vzdělaných lékařů. Ti provozovali samostatné praxe, mnohdy spojené s lékárnou, v níž prodávali vlastnoručně vyrobené léky, lektvary a masti, mnohdy v různých cenových relacích, přizpůsobených finančním možnostem jednotlivých sociálních vrstev. Na venkově byli lidé odkázáni na pomoc léčitelek, které používaly k léčení lidí, ale i dobytka výhradně přírodní prostředky. Takováto léčiva však nacházíme i v prvních knihách o lékařství, určených vzdělaným laikům, které na přelomu 14. a 15. století začínaly být psány nejen latinsky, ale i německy a česky.

Povinnosti popisuje mistr Albík z Uničova, který patřil mezi nejvzdělanější lékařské mistry své doby: „Lékař by měl pacienta vyšetřovat všemi pěti smysly: zrakem, sluchem, hmatem, čichem i chutí. Musí dobře pozorovat oči, barvu pleti, jazyk, hrdlo. Musí hmatem posoudit ruce, nohy, břicho, jejich měkkost či tuhost až tvrdost a teplotu. Musí poslouchat srdce a hmatat puls, dále jazykem ochutnat i moč i pot, protože kyselost, hořkost, sladkost, slanost i jiné příchutě a silné pachy vždy něco signalizují. Zkoumá stolici, její hustotu, barvu a pach, případně chuť. Je pouze na lékaři, aby podle svých zkušeností a podle své sečtělosti s pomocí starých i moderních lékařských spisů rozeznal pravého původce všech příznaků.“

Vzdělaní lékaři předepisovali bohatým pacientům jídlo na míru. Doporučovali také hodně pohybu.

Možná nás překvapí, že velký prostor věnovali lékaři zdravé stravě a prevenci. Vzdělaní lékaři předepisovali bohatým pacientům stravování do nejmenších podrobností. Ani po šesti stech letech nezní jejich doporučení nijak špatně: česnek, ředkev a cibule pro pevné zdraví, obecně hodně zeleniny, ovšem pozor na zeleninu nahnilou! V létě jídla studená a lehká, v zimě pokrmy vařené, hutné, syté, třeba polévky a omáčky. Lékaři také doporučovali hodně pohybu. Mistr Albík povzbuzoval k pohybu, varoval však před pohybem těsně po jídle nebo aktivitami, které jsou vyčerpávající a bolestivé. To jsou rady, které zaslechneme i dnes.

Pro člověka doby Karla IV. však bylo přirozené, že se v případě nemoci neobracel pouze na lékaře a bylinkářku, ale zároveň hledal pomoc v sakrálnu. Nemoc totiž byla považována za boží trest a její léčení tedy bylo spojeno s očištěním nemocné duše. Proto se při epidemiích lidé kolektivním způsobem snažili usmířit si Boha (procesími, společnými modlitbami či kolektivním asketismem). V případě nemoci pak žádali o pomoc místní faráře a vedle nich se obraceli i na světce, kteří se ve 14. století specializovali na konkrétní nemoci. Nemocní lidé - sami, nebo v doprovodu svých příbuzných - putovali na poutní místa, kde světcům slibovali dary (peněžní, či ve zlatě, stříbře nebo vosku, často v nápodobě nemocných částí těla, ruky, nohy, hlavy, oka apod.), pokud se uzdraví.

Ostatně také úloha lékaře byla vnímána v tomtéž duchu. Středověký lékař neodděloval duchovno od fyzična. Jeho úkolem bylo zbavit tělo neduhů a zabránit tak předčasné, náhodné smrti nebo zbytečnému utrpení. Naopak „zákonitá“, tedy přirozená smrt je vyměřena Nejvyšším a nelze jí zabránit. I proto lékaři povzbuzovali své pacienty, aby předcházeli náhodné smrti. Univerzitně vzdělaní lékaři také pomáhali i chudším pacientům. Některé středověké recepty uvádějí dvě verze léků - pro chudé a pro bohaté. Dražší verze léku byla voňavější nebo chutnější, funkci ale měly mít oba recepty stejnou, podobně jako dnes značkové léky a jejich generické verze.

Oblíbeným prostředkem bylo i pouštění žilou. Vycházelo z antické Galénovy představy o rovnováze čtyř tekutin v těle pacienta: krve, žluté žluči, černé žluči a hlenu. V případě horečnatosti lékař nebo lazebník pouštěli krev žilou, aby ubrali „ohně“ a uvedli tělo do rovnováhy. Dnes víme, že v některých případech to pacientovi skutečně mohlo jakž takž pomoci díky snížení krevního tlaku, obvykle naopak pouštění krve škodilo.

Největším nepřítelem té doby byly nepochybně morové rány, a lékaři se zákeřnému nepříteli snažili postavit. Po celé Evropě se šířily lékařské spisy, které radily, jak se zachovat v případě morové epidemie. Studovaly se na univerzitě, musel je znát každý lékař. Ne každá morová rána, která prošla Evropou, byla způsobena skutečným morem. Lidé umírali i na epidemie chřipky nebo, na sklonku středověku, černého kašle.

Společenská nerovnost a vzestup měšťanů

V době Karla IV. panovala představa, že společnost je z boží vůle rozdělena na tři stavy: na ty, kdo se modlí, na ty, co válčí, a na ty, co pracují. Protože však od 13. století začala hrát v Českém království významnou úlohu města, počal se třetí stav, původně rolníků, rozpadat na dva samostatné stavy. To vedlo ke sporům, zda jsou měšťané poddanými nebo naopak svobodnými lidmi. V královských městech byl jejich jedinou vrchností panovník, čímž se měšťané dostávali na úroveň šlechty. Majetkově pak mnozí měšťané velkých měst šlechtice dokonce přesahovali. Jako stav však města začala hrát větší roli až během husitské revoluce.

Ve všech sociálních prostředích, tedy v šlechtickém, městském i venkovském, panovaly značné majetkové rozdíly. Bohatých šlechtických rodů bylo jen několik desítek. Naopak k nižší šlechtě, označované jako zemani, vladykové nebo rytíři, patřily stovky či spíše tisíce rodin, které mnohdy vlastnily pouze jedinou vesnici. Podobně tomu bylo i ve městech. Bohaté patricije, kteří svůj majetek získali především obchodem a důlním podnikáním, nacházíme pouze v Praze, Kutné Hoře, Jihlavě či Brně.

To, kde a komu jste se narodili, do značné míry ovlivnilo vaši budoucnost. Neznamenalo to ale, že by lidé neměli možnost zvolit si svou vlastní cestu. Venkované i měšťané se mohli volně stěhovat. Venkované samozřejmě museli napřed splnit všechny poddanské povinnosti v daném roce. Přistěhovalectví do měst a městeček tak vrchnost nemohla nijak omezovat.

Ve většině měst relativně úzká vrstva nejmajetnějšího obyvatelstva ovládala městské rady, i když v době Karla IV. stále více do městských rad, a tudíž do rozhodování o městském hospodářském a politickém životě pronikali nejrůznější řemeslníci. Střední řemeslnické vrstvy tvořily v době Karla IV. většinu městského obyvatelstva. Spodní vrstvy včetně nemajetných často zahrnovaly kolem 30 % obyvatelstva, avšak jejich sociální a politický význam byl nepatrný. Rovněž na venkově můžeme mluvit o existenci venkovských boháčů, mezi něž patřili rychtáři, mlynáři, krčmáři a velcí statkáři, kteří hospodařili na několika lánech.

Existence bohatých sedláků, kteří nakupují pozemkový majetek, půjčují peníze či se přestěhovávají do měst, svědčí o tom, že na vesnici panovala značná sociální různost. Ve městech lidé velmi často měnili svá bydliště, kupovali si honosnější domy či dokonce investovali do pozemků, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že se řada měšťanů vlastně stávala více méně šlechtici. Prostupnost mezi jednotlivými sociálními vrstvami byla veliká a dávala lidem možnosti vyšvihnout se v jedné či dvou generacích na vyšší stupínky sociální hierarchie. V době Karla IV. napomáhalo sociálnímu vzestupu i univerzitní vzdělání, jež především v církevním prostředí otvíralo klerikům dveře ke skvostným kariérám. Na druhé straně se jak v šlechtickém, tak v městském prostředí setkáváme s celou řadou případů razantního zchudnutí, jež mnohdy končilo až úpadkem na okraj společnosti mezi žebráky.

Žádné soukromí, zato rozmařilé slavnosti

Volný čas byl pro většinu středověkých lidí 14. století neznámým pojmem. Středověký čas byl totiž především časem nikdy nekončící práce. Charakteristické pro něj bylo, že většinu dne lidé trávili v kolektivu. Rozjímání o samotě bylo vyhrazeno pouze mnichům a panovníkům. Naopak obyčejní lidé, měšťané i venkované, nebyli nikdy sami. Ani ve dne, ani v noci. Soukromí lidé doby Karla IV. téměř neznali.

Kdo obživne v Mastičkáři, nejstarším zachovalém českém dramatu?

Izák - poté, co jej Mastičkář potře...

I když divadlo v době Karla IV. nepochybně existovalo v různých podobách a zřejmě bylo i dosti oblíbené, mnoho o něm nevíme. A to málo, co víme, mnohé moderní badatele či milovníky divadla nepotěšilo.

Zdaleka nejdůležitější vzpomínkou na spektákly té doby totiž je několik set veršů Mastičkáře, bujaré frašky a parodie drzé tak, že bychom si ji dnes dokázali představit snad jen jako součást televizní „estrády“ po desáté. Sice ve verších, ale zato s notnou dávkou sprostých slov zachycuje vychytralého mastičkáře, který bodře vysvětluje tajemství své hodně nepoctivé živnosti, pak za tučnou odměnu oživí Abrahámovi syna nalitím lektvaru z výkalů (nebo možná z kvasnic) na zadek, a nakonec prodá třem Mariím balzám na pomazání zmučeného Kristova těla.

Na pohled svatokrádežná scéna se přitom hrála v rámci oslav Velikonoc, a tedy zřejmě za dohledu a souhlasu církevních představitelů, možná přímo u kostela. Nejde přitom o ojedinělý doklad tohoto druhu: groteskní přízemnost a svrchovaná posvátnost se podobným způsobem setkávají i v jiných dramatech vrcholného středověku.

Středověké divadelní hry se nám bohužel dochovaly jen z jiných zemí západní Evropy (i Mastičkář vznikl podle německého vzoru). Nejspíše v i Čechách tedy platilo, že humor se postupně infiltroval do původně zřejmě ryze náboženské podívané. Snad proto, aby věřící lépe pochopili, o čem tehdy latinsky mluvící duchovní vlastně mluví. A nejspíše i v Čechách mohlo středověké divadlo dále košatět do ohromných cyklů, které se hrály celé dny a kde se prolínaly světské i náboženské motivy v mnoha podobách a tónech, a postupně přerůst i ve světské divadlo, jako v Shakespearově Anglii. Tomu ale české dějiny nepřály, a tak Mastičkář zůstal v Čechách dost osamělý. Dnes jen připomíná, že ve 14. století nebyly křesťanské svátky tak upjatá záležitost, jak si dnes představujeme.

Z obyčejného, každodenního života naplněného rutinou vybočovaly pouze svátky a slavnosti. Velký význam v lidském životě měly rodinné slavnosti: křtiny, svatby, pohřby. V době Karla IV. se církev pokoušela honosnost těchto slavností omezovat nařízeními o počtu kmotrů či o počtu servírovaných chodů. K církvi se záhy přidávaly s obdobnými nařízeními o počtu hostů a chodů i městské rady, jež se tak pokoušely zamezit vynakládání přemrštěných finančních prostředků na slavnosti, jež často vedly k zadlužení či zchudnutí lidí, kteří se snažili dát okázale najevo předstírané bohatství.

Pro dobu Karla IV. je zároveň charakteristické, že čas nepráce býval vyplněn nejrůznějšími hrami. Jak vyplývá z dobových výpovědí, především rušný život venkovských i městských krčem býval vyplněn karetními hrami, vrhcáby, dámou či hrou v šachy, jež povětšinou mívaly hazardní charakter.

Specifické bývaly i dětské hry. Středověk měl totiž vyhraněný vztah k dětství a dětem jejich hravá léta nijak neupíral. Z archeologických nálezů známe dětské hračky, chodítka, panenky, koníky i stavebnicové kostky. Z městského a šlechtického prostředí máme i doklady o existenci spolků, v nichž chlapci dospívali v muže formou zápasů a her. Ve venkovském a městském prostředí fungovaly i elementární farní školy, v nichž klerici vyučovali patrně výhradně chlapce čtení, počítání a psaní.

Výplata i nájem jen dvakrát ročně

V době Karla IV. již peníze vytlačily tradiční směnný obchod. Většina poddanských dávek a měšťanských daní byla placena v hotovosti. Pouze na venkově vedle úroků v groších a denárech občas přetrvávaly i staré, drobné dávky v obilí, vejcích či domácích zvířatech. Ty však měly povětšinou již pouze rituální charakter a upomínaly na dávnost poddanských vztahů. Rovněž církevní desátky byly ve 14. století placeny v penězích a nikoli v naturáliích. Všichni venkované tedy museli navštěvovat městské trhy, aby zde prostřednictvím prodeje získali nutné prostředky pro placení daní.

Měšťan dopředu nevěděl, jakou daň v daném roce zaplatí. Ve srovnání s úroky placenými na venkově však byly městské daně nižší, a měšťané tak měli větší možnost vytvářet si rezervu pro vlastní podnikání.

Na venkově byly ve 14. století placeny dávky v pravidelné výši, která se nikdy neměnila. Naopak ve městech bylo placení daní závislé na požadavcích městské rady. Ta z vybraných daní odváděla část peněz panovníkovi a část si nechávala na potřebné obecní výdaje, ať již šlo o reprezentaci města, nebo o obhospodařování veřejných prostranství. Z daní tak bylo placeno dláždění cest, opravy hradeb, bran a mostů, stavby radnic, městských leprosárií (izolační domovy pro lidi nemocné leprou), vodovody, vyvážení odpadků apod.

Řemesla Prahy 14. století

Město nabízelo ohromně pestrou škálu různých povolání. Rychle rostoucí Praha, kterou Karel IV. povýšil na jednu z evropských metropolí, je toho důkazem.

Následující graf ukazuje, kolik lidí se věnovalo jednotlivým profesím v Praze 14. století, jak je z dobových záznamů rekonstruoval český historik Václav Vladivoj Tomek. Všimněte si například, že výrobou piva se zabývalo více než 300 lidí, zatímco pekařů bylo o polovinu méně. Praha totiž zásobovala pivem širší okolí a musela navíc v krčmách napojit všechny, kdo městem projížděli. A najdete zde i velmi zvláštní povolání, třeba kytléře, který šil lehké svrchní oděvy, nebo krumpléře, který vyšíval honosné šaty zlatem a drahými kameny.

Na venkově se daně platily z pronajaté rozlohy půdy (ve dvou pravidelných termínech, většinou na sv. Jiří a na sv. Havla), kdežto ve městech byly daně komplexnější. Vždy se platilo z domu či z parcely, k tomu však přibývaly daně z provozovaných řemesel, z obchodu a i ze zemědělské činnosti, tedy ze zahrad a polí. Městská daň však měla povětšinou paušální charakter a nebyla odvislá od zisku.

Pokladna ale mnohdy zela prázdnotou, a proto si městské rady musely půjčovat peníze od movitých měšťanů, kteří touto formou investovali svůj kapitál, a ve svém důsledku tak platili nižší daně než méně majetní obyvatelé města, neboť bohatým půjčovatelům bývala část daně, zaplacená dopředu, odpuštěna. Pokud někdo daň nezaplatil, městské rady ji od něho opakovaně vymáhaly a u chronických neplatičů sahaly i k exekucím majetku.

Kdo s kým a od kolika

Přestože to našim představám o puritánské “době temna” neodpovídá, ve 14. století byla sexualita považována za běžnou součást každodenního života. Církev věřící nabádala, aby svůj sexuální život směřovali k plození dětí a aby dodržovali předpisy, jež pohlavní život během některých částí roku (o svátcích nebo o postu) zakazovaly. V praxi se však lidé těmito nařízeními církve řídili jen částečně.

Předmanželská sexualita byla v této době společensky tolerována, především u mužů, kteří měli vstupovat do manželství se sexuálními zkušenostmi. I církev v tomto ohledu nijak nepranýřovala prostituci, jež byla z hlediska městského hospodaření považována za řemeslo, z něhož se platily daně. V některých městech v době Karla IV., například v Brně, existovaly i obecné veřejné domy, které městská rada za úplatu pronajímala.

Nejčastější formou společenského života bylo ve 14. století samozřejmě manželství, i když ve městech žilo i několik procent osob singl. Všechna manželství však v době Karla IV. nebyla uzavírána v kostele a lidé si manželské sliby často vyměňovali bez účasti kněze. Církev takováto manželství považovala za tajná, avšak jejich praktikování nevymýtila. Lidé v takovýchto svazcích mnohdy setrvávali po celý život a jejich okolí na tom nevidělo nic špatného. Děti z takovýchto svazků byly v obecném povědomí považovány za legitimní a problém pro ně nastával pouze ve chvíli, když se chtěly stát řeholníky či kleriky. Obdobný problém měly i děti farářů, jichž bylo ve společnosti relativně mnoho, neboť jen malá část kněží dodržovala celibát. Na městských a venkovských farách mnohdy žily tzv. konkubíny, s nimiž měli klerici nejen pravidelný pohlavní styk, ale s nimiž často zplodili i několik dětí, o něž se museli ve chvíli, kdy se jejich aféra při vizitacích církevními nadřízenými provalila, starat a finančně je zabezpečit.

Především u vyšších vrstev rodiče zakazovali dětem uzavírat svobodně sňatky, a to pod hrozbou vydědění. Z hlediska církve bylo manželství konsensuálním aktem dvou lidí, do jehož uzavírání neměli zasahovat ani rodiče, ani vrchnosti. Na rozdíl od královských rodin, kde byla uzavírána manželství i mezi malými dětmi, někdy dokonce i mezi ještě nenarozenými dětmi, byl sňatkový věk ve městech velmi vysoký: muži se v průměru ženili ve věku 28 až 29 let, ženy ve věku 23 až 24 let. Většina lidí tak uzavírala manželství až v produktivním věku, kdy již měli možnost přejmout otcovskou dílnu či selskou usedlost a kdy byli muži s to manželku a rodinu finančně zabezpečit.

Nápaditý sexuální život v manželství byl považován za možnost, jak zamezit případné nevěře. Dokonce víme i o nejrůznějších antikoncepčních praktikách, jejichž užívání ale církev nepodporovala, neboť je považovala za stejně nebezpečné a trestuhodné jako uměle vyvolané potraty.

Manželské vztahy byly za Karla IV. často velmi napjaté. Ze soudních pří víme, že ženy hledaly u církevních soudů zastání ve chvíli, kdy je jejich manželé fyzicky napadali či dokonce týrali. Naopak muži, ale i ženy si u soudů stěžovali na neplnění sexuálních povinností druhým partnerem, popřípadě se snažili o dosažení rozvodu z důvodu impotence muže či ženy. Partnerská sexualita přitom nebyla pro duchovní žádným tabu. V kázáních či v lékařských textech, jejichž autory byli klerici s medicínským vzděláním, se již v této době objevují rady, jak nejlépe sexuálně uspokojit ženu.

Přistižení při nevěře dávalo partnerovi možnost beztrestně nevěrnou ženu či muže na místě zabít. Světské zákony velmi tvrdě trestaly i znásilnění. Napadená žena však musela znásilnění dokázat a během znásilnění musela dát najevo, že se bránila, že křičela a byla skutečně napadena. Násilník pak mohl být potrestán, pokud mu bylo provinění prokázáno, dokonce i hrdelním trestem.

Co město, to jiné právo

V době Karla IV. pro každého člověka platilo právo příslušné jeho stavu. Duchovní mohli být souzeni pouze před církevními soudy a nemohli být poháněni před soudy světské, s výjimkou majetkoprávních záležitostí. Šlechtici spadali pod zemské právo a v Čechách a na Moravě mohli být souzeni pouze před zemským soudem. Zvláštní právo platilo pro měšťany. Město od města se přitom právní zvyklostí dosti lišily, i když v obecných principech se naše města ve 14. století řídila buď tzv. norimberským, nebo naopak tzv. magdeburským právem.

Ve městech se stanovovala tzv. policejní hodina, po níž musely být zavřeny všechny veřejné krčmy a kdy se řetězy uzavíraly jak městské brány, tak jednotlivé ulice. Zločiny spáchané v noci a za tmy byly často trestány mnohem přísněji, než ty samé zločiny spáchané během dne.

Panovník byl osobou, která stála nad právem. Král proto nemohl být souzen a poháněn před soud. Karel IV. sám sebe považoval na Bohem vyvoleného vladaře, jemuž z titulu císaře přísluší právo vydávat nařízení a zákony. Zemská obec, reprezentovaná českou a moravskou šlechtou, však nechtěla v jeho době přistoupit na obecně platný, písemně fixovaný zákoník, a raději sama nadále svobodně nalézala právo na zemském soudu. Rovněž ve městech tamní rady svobodně nalézaly právo, přičemž stejně jako zemský soud disponovaly tzv. hrdelním právem, podle něhož mohly viníka odsoudit i k smrti.

Za vlády Karla IV. se stále více prosazoval princip veřejnoprávní iniciativy, jež zamezovala krevní mstě a pravomoci přenášela na veřejné žalobce. V soudním aparátu jak zemského soudu, tak soudů městských se však od soudců nevyžadovalo právní vzdělání. Soudci měli sice k dispozici různé soudní příručky a návody a mohli se odvolávat na precedenty, avšak ve skutečnosti rozhodovali svobodně a bez větších omezení. Především v šlechtickém prostředí se často uplatňoval institut tzv. smírčích soudců. Oněmi smírčími soudci byly obecně vážené osoby, které po dohodě znepřátelených stran vydávaly soudní výroky, vůči nimž nebylo odvolání.

Karel IV. byl sice císařem římským a králem českým, ale od mládí byl zvyklý na to, že jeho pozice není neotřesitelná. Král v českých zemích musel dobře vycházet s místní šlechtou a měšťanstvem, a to nejen kvůli penězům, ale i kvůli sférám vlivu. Karlova diplomacie tedy zahrnovala řadu pragmatických obchodů a dohod. Když se Karlovi v roce 1355 nepodařilo prosadit jím vytvořený zákoník Majestas Carolina, raději návrh stáhl a dal rozhlásit, že dokument nešťastnou náhodou shořel. Když Karel poznal, že něco nedokáže změnit, oklepal se a šel dál.

Společně s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic se Karel IV. snažil ze soudního řízení zcela vytlačit tzv. ordály, neboli boží soudy v podobě zkoušení vodou nebo rozžhaveným železem, v předešlých staletích velmi rozšířené. Jejich místo měly zaujmout nejrůznější přísahy, často velmi formalizované. Chybné složení přísahy přitom mohlo na zemském soudu vést i ke ztrátě pře. U soudů, církevních i světských, sporné strany často zastupovali tzv. prokurátoři, kteří byli školenými právníky a kteří mohli stranám vyhrát i předem ztracený spor. I z tohoto důvodu ale byli v této právníci ve společenském povědomí hodnoceni spíše negativně jako lidé, jimž jde především o jejich vlastní obohacení a nikoli o spravedlnost. Studium práv na univerzitě absolventům otvíralo především kariéry v městských kancelářích či v panovnických diplomatických službách či u církevních soudů.

Císař, král a člověk

Víme, kdy založil univerzitu a jak se jmenovaly
jeho ženy. Ale poddaní svého krále neznali
jako sérii letopočtů, které se musí nabiflovat,
ani jako sochu na náměstí.

Z Václava Omtelou

Naprostá většina těch, kterým Karel IV. vládl, by jej ani nepoznala. Toho ostatně panovník rád využíval a v přestrojení se účastnil rytířských turnajů. Karel byl totiž už z mládí zvyklý na bitevní vřavu, a nebezpečné rytířské turnaje mu v Čechách nahrazovaly adrenalin bitev. Ostatně celý Karlův život byl o hodně dobrodružnější, než si u „velikána české historie“ představujeme.

Kronikář zachytil jednu z dramatičtějších manželských rozepří, kdy král Jan „naplněn nesmírnou zuřivostí, neboť věřil nejapným slovům“, dorazil se svou družinou na hrad Loket, kde jeho manželka s dětmi pobývala, Hrad obsadil a svou ženu nechal i s dětmi odvézt do Mělníka. „Ale prvorozený Václav, jinak Karel, ve čtvrtém roce svého věku byl tamtéž na Lokti vsazen po dva měsíce do sklepa, takže viděl světlo toliko oknem.“

Křtiny prvorozeného syna krále Jana a jeho manželky Elišky Přemyslovny byly velkou událostí. Mladý král Jan ale měl k dědici trůnu, jehož pojmenovali Václav po dědovi, od začátku poněkud komplikovaný vztah. Podezíral českou šlechtu, že by raději korunovala malého prince českým králem, než aby trpěla vládu přistěhovalce z Lucemburska. A bál se, že jeho žena jim v tom pomůže.

Jan Lucemburský měl v té době spoustu starostí s mezinárodní politikou. Tam mu posloužil i jeho prvorozený syn, kterého v sedmi letech provdal ve francouzském Toulouse za Markétu řečenou Blanku z Valois. Poslové z Francie přinesli Elišce zprávu, že Václav musí okamžitě do Paříže, kde mladičký princ strávil jedenáct let.

Obvykle se lidé mohli ženit a vdávat až od čtrnácti let. V papežské listině, která povolovala sňatek sedmiletých snoubenců, ale Václavovo jméno nenajdeme. Písař ho pojmenoval jménem „Omtela“, což byla zřejmě zkomolenina Václavova latinského jména. A možná také jeden z důvodů, proč Václav přijal při biřmování jméno svého kmotra, francouzského krále Karla (francouzsky Charles, latinsky Karolus nebo Carolus).

Láska k Bohu a vzdělání

Na francouzském dvoře se Karel pilně vzdělával. Nejprve jej učil číst kaplan, a to na výslovné přání francouzského krále, který sám sice písmem nevládl, ale dobře chápal význam vzdělání. Později pak mladý Karel studoval na pařížské Sorboně. Nevíme sice, jestli chodil pravidelně na přednášky, nebo byl spíše studentem občasným, ale rozhodně na něm univerzitní prostředí zanechalo výrazné stopy.

Sediece na sčastnú naší dvú královú stolicí, dvój tohoto světa život máme poznati a lepší sobě zvoliti. Nebo jakžto oblíčej, jenž vidíme v zrcadle, prázdný a nic nenie, takéž hřiešných život nic nenie. Proto Orličník[1] ve čtení praví: Bez něho učiněno jest nic. (...) Hriešný všudy rozkoši rozličných žádá a przní sě jimi a obelstěn bude v žádosti své; nebo útlých věcí žádá, ježto sě v nic navracují. A tak pochovají život jeho s ním; neb když tělesné věci zetlejí, tehdy žádosti jeho sě konají. O druhém pak životě die Orličník. Co učiněno jest v něm, život bieš, a život bieše světlost lidská. Kterak pak učiníme život v něm, aby život byl světlost naše. Učí nás spasitel a řka: Kto jie tělo mé a pie krev mú, ve mně přebývá a já v něm. Kteříž jsú živi od také krmě duchové, přebývají na věky.

VITA CAROLI,
staročeská verze,
originál byl v latině

Svým nástupcům, kteří budou seděti na mém dvojím trůně, chci dáti poznati dvojí život tohoto světa, aby zvolili ten lepší. Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, když užijeme podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou vidíme v zrcadle, je prázdná a nic neznamená, tak také život hříšníků jest prázdný a bez významu. Proto praví sv. Jan Evangelista: „A bez Něho nepovstalo nic, co jest.“ Hříšník si vždy žádá rozkoší a poskvrňuje se jimi. Sám sebe ale ve svých žádostech klame, protože touží po věcech pomíjejících, které se obrátí vniveč. A tak hříšníkův život končí, když umírá jeho žádostivé tělo. O druhém životě pak Janovo evangelium praví: „V něm byl život, a život byl světlem lidí.“ Kterak žít život s ním a jak následovat světlo Kristovo, nás učí Spasitel: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Ti, kdo žijí z takového duchovního pokrmu, zůstávají na věky.

VITA CAROLI,
moderní překlad

Také jeho dlouholeté přátelství s významnými učenci své doby (třeba s Pierrem de Rosiѐres, budoucím papežem) v něm podnítilo fascinaci filosofií a teologií. “Co jest to, že taková milost se ve mne vlévá z tohoto člověka?” obdivoval Karel kázání učeného opata Petra původem z Limoges.

Úcta ke vzdělání provázela Karla celým jeho životem. Byl to ve své době jeden z mála panovníků, který uměl číst a psát. Jeho spisy navíc nejsou pouhým výčtem událostí, ale i snahou vysvětlit životní úlohu člověka v kontextu biblických pasáží a současné filosofie.

Ve středověku patřila křesťanská zbožnost k obecným normám. Ovšem Karel byl i na svou dobu neobvykle zběhlý ve čtení Písma svatého a pravidelně chodil ke svátosti přijímání Kristova těla. Bohabojnost dokonce patnáctiletému Karlovi zachránila život. Když dorazil se svou družinou do italské Pavie, unikl jen o vlásek úkladnému atentátu: „O velikonoční neděli, tj. třetí den po mém příjezdu, byla otrávena má družina. A já, ochráněn boží milostí, unikl jsem otrávení, protože velká mše byla sloužena dlouho a já při ní šel k přijímání, proto jsem nechtěl jísti přede mší,“ napsal později Karel ve svém vlastním životopise. „Když pak jsem přišel k obědu, bylo mi řečeno, že má čeleď náhle upadla do nemoci.“

Atentát, za kterým zřejmě stáli milánští Viscontiové, nevyšel, ale předznamenal princův divoký rok v Itálii. Karel se osvědčil a ze zákulisních bojů i první vřavy na bitevním poli vyšel vítězně. Svému otci pomohl udržet vliv v rozbouřené Itálii, ačkoli na pečeti, kterou listiny podepsal, se zatím nemohl titulovat jinak, než „Karel, z boží milosti prvorozený syn českého krále.“

V roce 1333 se princi Karlovi zdál slavný sen o

O kastraci

Neobvyklé pozornosti historiků se těší Karlův sen z roku 1333, snad proto, že sám mu ve svém vlastním životopise přikládal velkou váhu. Mladý šlechtic viděl ve snu anděla Páně, který jej vzal na výlet nad bitevní pole

Nevěř snům! radil komorník Karlovi

Tam Karel viděl, jak jiný anděl vzal meč a utnul muži pohlavní úd. Muž pak padl jako smrtelně zraněný k zemi. Karel se od anděla dozvídá: „Věz, že je to viennský vévoda, který byl pro hřích smilství od Boha takto raněn, nyní se tedy měj na pozoru a také otci svému můžeš říci, aby se varoval podobných hříchů, nebo vás postihnou ještě věci horší.“

Karel byl ve svém životopise překvapivě otevřený

Rozespalý Karel řekl hned o vidění svému komorníkovi, který se Karlově bázni vysmál: „Nevěř snům!“ Po několika dnech se ale Karel dozvěděl, že jeho příbuzný, vévoda viennský, skutečně zemřel. Karla tento sen zřejmě hluboce ovlivnil, vždyť se na jeho základě zavázal k odvržení nečistého způsobu života, čímž se také přiznal k tomu, že dosud si s tím takovou hlavu nedělal. Příběh také ukazuje Karla jako ideálního panovníka a tento obraz o sobě celý život systematicky budoval.

Sen byl zapracován i do soudobých kronik, třeba Beneš Krabice do své čtvrté knihy napsal: „A není ani divné, ani neuvěřitelné, jestliže se říká, že se božím řízením ukázalo Karlovi toto vidění. Byl totiž sám v jinošských letech, měl vlastní ženu, od níž byl dlouho a po dlouhý čas vzdálen a náhodně i záměrně prováděl mladík mladické kousky a zpozdilý se zpozdilými scházel z cesty spásy.“ Je zajímavé, že kronikář vynechal onen výsměch od komorníka, ale explicitně sexuální význam snu naopak podtrhl odkazem na poněkud nemorální život Karla v Itálii. Tento sen je i u kronikářů v dalších staletích oblíbeným materiálem, a ukazuje tak různé přístupy autorů k ožehavému tématu vladařova nevázaného života a následného obrácení pokání.

Zpět v nehostinné Praze

Když se mladý Karel v roce 1333 na otcovu žádost vrací do království českého, nečeká jej zrovna příjemné přivítání. Pražský hrad – královské sídlo – je pobořený a Karel musí se svou družinou spoléhat na pohostinnost měšťanů. Karla navíc čeká bolestné zjištění: jeho matka je již tři roky pochována. Naposledy ji zřejmě viděl ve svých sedmi letech.

Otec Jan Lucemburský byl samozřejmě stále českým králem, a protože byl neustále v cizině, obával se, že by se česká šlechta mohla Karla zmocnit. Preventivně tedy Karla obdařil tradičním titulem markraběte moravského. Nechtěl být totiž ve svých osmatřiceti letech nositelem titulu „starý král“, a zároveň tak upevnil i Karlovu pozici v rámci českých struktur – dřív, než se o to pokusili čeští páni.

Karel IV. v datech

Karel se hned pustil do oprav a budování – vzorem mu byl dvůr francouzského krále. Však také v Praze chtěl co nejdříve uvítat svou manželku. Ta ale nečekala, až bude rekonstrukce Pražského hradu dokončena, a dorazila za Karlem už v roce 1334, po tříletém odloučení. Mladý Karel se ukázal jako schopný diplomat: uměl poznat, kterým přáním české šlechty vyhovět a kde naopak přitlačit. Postupně se mu dařilo oddlužovat královský majetek a získávat vliv.

Potom přijidechme do Čech, v nichžto jsme nebyli jedenácte let. I nadjidechme pak, že několik let před námi matka naše řečená Elška byla umřela. (...) Nenajidechme ani otce ani mateře, ani bratra, ani sestry, ani žádného známého. Řeči také české ovšem jsme byli zapomenuli, jiežto potom opět zasě jsme sě naučili, tak že jsme mluvili a rozuměli jakžto jiný Čech. Z božie pak milosti netoliko česky, ale vlasky, lombardsky, německy a latině tak mluviti, psáti a čísti jsme uměli, že jeden jazyk z těch jakžto druhý ku psaní, mluvení, ke čtení a k rozumění byl nám hotov.

VITA CAROLI,
staročeská verze,
originál byl v latině

Potom jsme dorazili do Čech, kde jsme nebyli jedenáct let. Shledali jsme, že před několika lety zemřela naše matka Eliška. (...) Nenalezli jsme v Čechách ani otce, ani matku, ani bratra, ani sestry, ani nikoho známého. Také českou řeč jsme úplně zapomněli, ale postupně jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili i rozuměli jako jakýkoli jiný Čech. Z boží milosti jsme pak uměli hovořit, psát a číst nejen česky, ale i francouzsky, italsky, německy a latinsky, a to tak, že jsme každý z těchto jazyků zcela plynně ovládali.

VITA CAROLI,
moderní překlad

Ve svém životopise si pak stěžuje, že jej tyto úspěchy jej nejspíš poškodily: česká šlechta žalovala jeho otci, že mladý Karel získá velký vliv a bude moci „starého krále“ vyhnat, kdykoli bude chtít. Šlechtě sázka na osvědčenou taktiku – vrazit klín mezi otce a syna – vyšla. Jan Lucemburský si vzal zpátky titul markraběte moravského a Karel se musel zase podepisovat jen „prvorozený syn českého krále Jana“. Dal si ale pozor, aby rozkoly s otcem nepřerostly mez společenské únosnosti. Při Janově údajné výbušné povaze to jistě nebylo jednoduché, ale právě schopnost trpělivého sebeovládání se Karlovi hodila v jeho budoucích plánech.

Jakkoli byl Karel s otcem v rozporu, v zásadních otázkách museli táhnout za jeden provaz. A sám Jan se po téměř desetiletí rozporů a politikaření zasadil v roce 1341 za to, aby jeho syn získal nástupnické právo na český trůn, což uvítala česká šlechta a samozřejmě i Karel.

Poslední roky tak Karel a Jan strávili mnohem častěji bok po boku, ať už při slavnostech, nebo v bitvách. Z té nejslavnější bitvy u severofrancouzského Kresčaku v srpnu 1346 se nám dochovala i památná poslední slova padnuvšího Jana Lucemburského. Když sluhové oznámili slepému Janovi, že jeho francouzští spojenci se dali před anglickými vojsky na útěk, pronesl památnou větu: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“ Kronikář zaznamenal i méně známý dovětek: „Ale zaveďte mne tam, kde zuří největší válečná vřava. Pán buď s námi, ničeho se nebojme, jenom pečlivě střežte mého syna!“ Družina poslechla Janovy pokyny, a tak Karla, poraněného, leč „udatně bojujícího, přes jeho odpor a proti jeho vůli z této bitvy vyvedli a zavedli na bezpečné místo.“

Král budovatel

Po dvanácti letech podivného dvojvládí usedá Karel na český trůn, který pro něj byl velkou příležitostí. Z úředních dokumentů, které jako čerstvý panovník vydával, je patrné jeho radostné zaujetí královstvím.

Uměl také mistrně využít svůj mezinárodní politický rozhled, rozsáhlé vzdělání a strategické umění, které vysledoval od otce.

Za středobod své evropské vlády si vybral Prahu, a začal ihned pracovat na tom, aby její potenciál rostl nejen krátkodobě, ale i dlouhodobě.

Řadu velkých rozhodnutí učinil Karel již v roce 1348. Nebylo to jen založení pražské univerzity, ale také založení Nového Města pražského. Vznosná, leč velice konkrétní Zakládající listina ukazuje na promyšlenost Karlových plánů.

Od začátku byl načrtnut plán ulic, a stavitelé museli pod hrozbou pokut a zboření respektovat stavební čáry.

Obyvatelé Nového Města získali úlevu od daní na dobu dvanácti let, zatímco obyvatelé Starého Města dostali záruku, že se mohou po Novém Městě bez omezení pohybovat a mají pod kontrolou dvě ze čtyř bran.

Základy půdorysu tvořila tři velká náměstí, která známe pod odlišnými názvy dodnes: Dobytčí trh (dnes Karlovo náměstí), Koňský trh (Václavské náměstí) a Senný trh (Senovážné náměstí).

Karel byl evidentně do plánování intenzivně zapojen a postaral se o architektonicky pestré panorama, především umístěním kostelů a klášterů.

Do sedmi let od založení vyrostlo v Novém Městě na 650 domů. Pak se růst poněkud zpomalil, Karel totiž velkoryse předsunul opevnění města daleko od jeho centra. Praze tak trvalo téměř pět set let, než přerostla mantinely, které jí král Karel vytyčil.

Na druhé straně Vltavy pak Karel rozšířil Malou stranu. Během několika let se Praha díky Karlovým pobídkám a plánům stala sedmým nejlidnatějším městem Evropy, a po Římu a Konstantinopoli třetím největším co do rozlohy opevněného území.

Půtky s Němci i Židy

O národnost Karla IV., císaře římského a krále českého, se vedou dodnes spory. Zatímco Češi v něm logicky vidí svého panovníka, Němci jej naopak mohou vnímat jako krále hovořícího německy, který se češtinu musel až dodatečně doučovat. Obviňování českých králů z možného zaprodání české země Němcům patřilo k jakémusi kronikářskému evergreenu té doby.

Odkaz Karla IV. jde proti rozdělování lidí podle řeči. Panovník plynně hovořil česky i německy, a od počátku své vlády se snažil aplikovat své evropské zkušenosti na vládu v Čechách.

Kronikáři dokonce zachytili šíření jakési konspirační teorie: „Potom se za pobytu králova na Moravě začala v celých Čechách šířiti klamná pověst, že král zamýšlí všechny Čechy odstraniti ze země. Takovou řeč vymyslili někteří darmotlachové, kteří chtěli učiniti krále nenáviděným u veškerého lidu.“

Ve středověku byl pohled na národy trochu jiný, než dnes. Státy, tak jak je nyní známe, ještě neexistovaly. Místo jednoho Německa tu bylo Bavorsko, Porýní, Braniborsko, Vestfálsko... Češi ovšem tradičně vnímali Němce jako „ty, kteří nemluvili česky“. Tak alespoň o Němcích píší Dalimilova a Zbraslavská kronika.

Zvláště autor Dalimilovy kroniky ve svých textech často přímo i nepřímo varoval před cizozemci, kteří se usazují v Čechách. Jeho kronika podává informace o vyhrocených národnostních střetech a napjatých vztazích mezi Němci a Čechy na českém území. Naopak opat zbraslavského kláštera Petr Žitavský, původem Němec, byl představitelem umírněnějšího českého patriotismu. Příslušnost k národnímu celku chápal na základě území, nikoli nutně jen jazyka.

Tam, kde Dalimil akcentoval národnostní konflikt, mluvil Petr Žitavský, pokračující v psaní Zbraslavské kroniky, spíše v neutrálních pojmech. Někdy se dokonce přímo vymezoval proti narativu kolektivní viny: „Kdo zabil Albrechta, krále římského? Zda to neučinili Němci? Zajisté, ale zda bude proto vinno zločinem věrolomnosti veškeré plémě plodné Germánie?“

Na dvoře Karla IV. panovala snaha usmířit dlouholeté sváry mezi Čechy a Němci, a někteří historikové dokonce mluví o cíleném potlačování povědomí o národnostně motivovaných konfliktech, a to i směrem do minulosti. Karel IV. věděl, že význam Českého království bude vždy odvozen z evropského kontextu, a snažil se tuto pozici upevnit obezřetnou diplomacií. Jeho cílem bylo upevnění Čech jako „zvlášť vznešeného článku říše římské“. Hmatatelným výsledkem Karlových snah byl významný říšský dokument Zlatá bula Karla IV., jakási ústava, která byla platná až do roku 1806, kdy římská říše definitivně zanikla.

Půjčování peněz u Židů (dobová kresba)

Půjčování peněz u Židů (dobová kresba)

Pragmaticky – a z dnešního pohledu velmi nemilosrdně – Karel IV. přistupoval k Židům. Židé tvořili ve středověku zvláštní, izolovanou a většinovou společností přehlíženou kategorii obyvatel. Ve většině měst, a také v Praze, byli Židé pod ochranou panovníka, za kterou mu vydatně platili. Kromě různých řemesel byli totiž jediní, kteří mohli vykonávat pro křesťany zapovězenou lichvu, tedy půjčování na úrok.

Karel bral ochranu Židů relativně vážně, alespoň v českých městech, kde měl vliv a mohl tak za organizované pogromy rozdávat přísné tresty. Tam, kde takový vliv neměl, ale Karel neváhal obchodovat až neuvěřitelně pragmaticky s tím, čemu nedokázal zabránit. Máme tak zprávy o tom, že umoření půjčky Karlovi může být provedeno „při nejbližším pogromu“, kdy město může převzít domy po těch, kteří budou během pogromu ubiti. Není tedy divu, že v Německu se na císaře Karla vzpomíná i ve světle těchto pragmatických rozhodnutí.

Měnící se hranice

Jan Lucemburský, přezdívaný také “král diplomat“, hrál důležitou roli v tehdejší evropské politice. Politickou i vojenskou cestou vyzískal také některá území pro rodové panství. Obsadil již v r. 1319 ztracené Budyšínsko, dále jako zásluhu za podporu Ludvíka Bavora ve sporu o říšskou korunu proti Friedrichu Habsburskému bylo r. 1322 opětovně připojeno Chebsko (které předtím v r. 1304 dobyl římský král Albrecht I. Habsburský), později také Ašsko.

Dále Jan ve shodě s římským králem odkoupil menší části Lužice (Zhořelecko – 1329) a postupně vojensky připojil části Slezska Dolního i Slezsko Horní, v léno se mu poddal i kníže plocký. Vládu ve slezských knížectvích si zajistil Jan česko-polsko-uherským vyrovnáním v Trenčíně v r. 1335, kde se mimo jiné vzdal hypotetického nároku na polský trůn.

V neposlední řadě je důležité připomenout, že po celou dobu vlády Lucemburků bylo s českým státem propojeno Lucembursko jako dědictví Jana po otci Jindřichovi, ačkoli zde prakticky vládli Janovi potomci z druhého manželství.

Jan Lucemburský ve spolupráci se synem Karlem také dočasně spravovali italské panství, tzv. signorii, která však nebyla k českému státu připojena. Toto dobrodružství trvalo sice krátce, mezi lety 1331-1333, mělo ale zásadní vliv na panovnické počátky Karla IV.

Karel IV. nadále rodové panství upevňoval a rozšiřoval. Na rozdíl od otce Jana tak činil nejen obchodními a diplomatickými cestami, ale i díky účelové sňatkové politice.

Jeho snahou bylo ucelené souvisle území. Do českého státu zahrnul Karel postupně části Horní Falce, nazývanou jako Česká Falc, které získal náhradou za dluh i koupí. Díky sňatku v r. 1353 s Annou Svídnickou, která byla původně snoubenkou Karlovu zemřelému synovi, bylo připojeno k českým zemím další slezské knížectví Svídnicko. Později přibylo i slezské Javorsko, zato se Karel vzdal Plocka ve prospěch polského krále.

Karel IV. připojil taktéž v 60. letech Horní Lužici. Koupí a výměnami získal r. 1373 Karel významné území Braniborska. Království české a ostatní tzv. vedlejší země byly spojeny symbolicky Svatováclavskou korunou a prakticky osobou panovníka.

Karel také koupil či zástavami získal jako léna množství menších území, hrady vybudované Karlem tak můžeme potkat v Bavorsku, Míšeňsku i jinde. Léna budoval panovník i v Duryňsku, Maklenbursku či již zmíněné Horní Falci. Srdcem nejen českého státu, ale i správy římské říše, se stává Praha, Karlem přestavěná na moderní středověkou metropoli.

Dlouhodobě budovaný územní celek se Karlovým synům nepodařilo udržet. Ostatně, přestože „Země Koruny české“ měly být zachovány nadále v celistvosti, již sám Karel IV. vládu nad nimi mezi své syny rozdělil.

Největší část – Čechy, Slezsko, Lužici a mnohá léna – obdržel prvorozený Václav. Na Moravě jako leníci vládli Karlovi synovci Jošt a Prokop, v Braniborsku Karlův syn Zikmund a ve Zhořelecku poslední syn Jan. Václav ztratil území Horní Falce v r. 1401 (v boji s Wittelsbachy), další území postoupil jako léna (Donínsko), formálně tedy pod českou korunou zůstala, prakticky je ale čeští panovníci nespravovali. Václavův bratr Zikmund postoupil r. 1402 část Braniborska (území Nové Marky) Řádu německých rytířů a prakticky ztratil Braniborsko r. 1415 zástavou Hohenzollernům.

Husitské války způsobily další komplikace, zastavována byla některá menší území (Mostecko, Duchcovsko), některé vedlejší země se postavily proti husitství (Lužice, Kladsko ad.) Krátce po Václavově smrti dočasně Zikmund svému zeti zastavil i Moravu.

Na turnaj v převleku

Z hodin dějepisu máme Karla IV. zažitého především jako moudrého vládce. Karel sedí na trůně, Karel se modlí v kapli, Karel s číší na Karlštejně... Málokdy si jej představujeme s mečem v sedle koně. Přitom Karel měl za sebou neuvěřitelná válečná dobrodružství. Byl to Lucemburk ze staré školy a rozhodně se nevyhýbal osobnímu nasazení.

Rytířské souboje ve středověku

Rytířské souboje ve středověku

Ve svém vlastním životopise vzpomíná na dramatické chvíle, kdy dobýval zdánlivě nedobytná italská města, plížil se nocí přes Alpy, unikl nejednomu atentátu a bil se na bitevním poli proti přesile.

Když Karel potřeboval najít pro nějaké své tažení rytíře, měl na jejich získání osvědčenou fintu. Uspořádal rytířský turnaj a dobrodružství hledající šlechtice, kteří se na něj sjeli, se pak pokusil přesvědčit, aby se k němu přidali.

Jak starý byl Karlův přítel, Bušek z Velhartic?

„Král Karel s Buškem z Velhartic teď zasedli si k dubovému spolu...“ začíná Romance o Karlu IV. od Jana Nerudy. Díky této básni si jméno Karlova přítele a Buška pamatuje téměř každý.

Málokdo ale ví, že Karel se přátelil hned se dvěma muži tohoto jména. Bušek starší z Velhartic působil jako osobní komorník a důvěrník mladého Karla během jeho italského tažení, zemřel v Meranu.

Úlohu pak po otci přejal Bušek mladší z Velhartic, který byl podobně starý jako Karel, a provázel svého panovníka a přítele až do roku 1366.


Turnajů – v té době již víceméně zakázaných – se král Karel účastnil nejraději v přestrojení. Šlo o obdobu dnešních drsných undergroundových zápasů, kde platí jen málo pravidel. Rytíři na koních se proti sobě rozjeli a snažili se shodit druhého tupým bodcem.

Karlovi se zřejmě dařilo, v přestrojení vyhrával a vyhrával, až jednou nevyhrál. Až ve 20. století se ukázalo, že právě Karlův úraz páteře, který utržil v roce 1350 nejspíše během turnaje, způsobil jeho dlouhou nemoc a upoutal jej na lůžko.

Přestože se král zotavil a opět sedl na koně, z kostry je zřejmé, že se už do konce svého pestrého života pořádně nenarovnal. Pro české země možná toto zranění bylo paradoxním požehnáním. Čas, který už Karel nemohl trávit na turnajích, rozhodně dokázal velmi plodně vyplnit.

Co se změnilo?

Málokterý český panovník se dnes u dětí školou povinných i jejich rodičů těší takové popularitě. Snad i proto, že stopy Karla IV. jsou dodnes patrné všude po Evropě. Podívejme se na tři instituce, které založil a jimiž přímo ovlivnil životy lidí po následující staletí.

Nevybrali jsme je jen pro jejich notorickou známost. Tyto stavby, tedy univerzita, katedrála a most, především reprezentují komplexnost Karlovy vlády. Jsou symbolem rozvoje českého království, při němž vládce nemyslel pouze na nutnost vybudovat vzdělávací a duchovní instituce, ale uvažoval i ryze prakticky. Praha se díky němu stala aspoň na čas kulturním a zároveň funkčním urbanistickým centrem střední Evropy.

Chrám měl být srdcem Prahy, architektonický div hodný patronů českého národa. Univerzita byla pomyslným mozkem města, jenž do ní stahoval učence z celé Evropy. Most pak zastával roli hlavní dopravní tepny metropole, jejíž populace se za Karlovy vlády výrazně rozšířila: podle odhadů v pražských městech žilo v sedmdesátých letech 14. století přes 45 tisíc obyvatel.

Univerzita, dědictví mezinárodní prestiže

Karel IV. od mládí miloval čtení knih, rozjímání o samotě i diskuse se vzdělanci. Učení pražské založil roku 1348 i proto, aby do Prahy přitáhl více vzdělanců, se kterými by mohl učeně debatovat, a nemusel tak spoléhat na korespondenci. „Nesprávně jedná, kdo hledá moudrost, aniž čte, a neusiluje pracně, aby ji získal. A ten, kdo pomýšlí na to, získat ji bez vzdělání, je nevědomec,“ napsal Karel ve svém životopise Vita Caroli. Lidmi vzdělanými se rád obklopoval. Třeba jeho přítel Arnošt z Pardubic, první arcibiskup pražský, měl za sebou dvanáct let studií v Itálii.

Karel dal Česku dědictví v podobě vzdělanecké tradice. Ve 21. století má Karlova univerzita 17 fakult a studuje na ní přes 50 tisíc studentů. Světově se řadí mezi dvě procenta nejlepších vysokých škol. Karel IV. by měl radost i z toho, že na Karlově univerzitě studuje přes tisíc zahraničních studentů, a čeští studenti zase vyjíždějí studovat do celého světa.

Studium na učení pražském za Karla IV. vypadalo jinak, než dnes. Čtyři fakulty - artistická, lékařská, právnická a teologická - byly otevřeny profesorům i studentům z celého světa.

Na univerzitu za Karla IV. nastupovali chlapci přibližně ve čtrnácti letech. Neexistovaly střední školy, ale od studentů se očekávala znalost čtení a psaní. Získání magisterského titulu trvalo klidně až do třiceti let věku.

Karel založil pražskou školu jako kompromis mezi univerzitou žákovskou (taková byla v Padově) a profesorskou Sorbonnou. Pražská univerzita tak měla částečnou studentskou samosprávu, ale držel nad ní ochrannou ruku král. Žáci svým profesorům platili za každou přednášku zvlášť. Profesoři pak byli placeni pouze dvakrát do roka. Někteří mistři žili na univerzitních kolejích a žáci studovali u nich doma. Jiní mistři působili v klášterech, které je živily, a na univerzitě učili spíše externě.

Velkou změnou byl pro pražské učení tzv. Dekret kutnohorský, který za vlády Karlova syna Václava IV. přeměnil mezinárodní univerzitu na převážně českou. Na protest proti přerozdělení hlasovacích práv ve prospěch Čechů opustilo univerzitu přes pět set německých profesorů a studentů.

Karolinum, jedna z nejstarších budov dnešní Univerzity Karlovy, patří dodnes k nejrušnějším místům. Pořádají se zde slavnostní promoce, pyšní rodiče si fotí vyparáděné studenty s diplomem a pak uvolní místo další várce promujících vysokoškoláků.

“Předtím bylo Karolinum palácem pražské patricijské rodiny Rotlevů. Václav IV., Karlův syn, tuto budovu věnoval univerzitě, a budova od počátku sloužila přednáškám,” vysvětluje Jan Royt, prorektor pro tvůrčí činnost Univerzity Karlovy .

K dalšímu významnému rozdělení na českou a německou univerzitu došlo v roce 1882. Císařský výnos tehdy na žádost skupiny konzervativních českých politiků ustanovil českou a německou univerzitu Karlo-Ferdinandovu. Na té německé učil třeba Albert Einstein, krátce před tím, než publikoval přelomovou obecnou teorii relativity. V roce 1918 tzv. “lex Mareš” uzákonil rozdělení a určil, že česká Karlova univerzita je pokračovatelkou té původní. V roce 1938 byla ale česká univerzita zavřena, zatímco německá část fungovala i během druhé světové války.

Doktory, mistry a žáky na kterékoliv fakultě i mimo ní, ať přijdou odkudkoliv, jak na cestě, chceme zachovat pod zvláštní ochranou a záštitou našeho majestátu, a postaráme se o to, aby ty svobody byly ode všech a každého jednoho neporušitelně zachovávány.

“Tradice a stáří jistě hraje roli v postavení naší univerzity. Jde o místo, historii, o osobnosti, které zde studovaly. To vše se profiluje v jejím obraze,” myslí si Royt. “Souvisí s tím i péče o historické dědictví univerzity. Máme třeba dochované seznamy studentů, kteří zde vystudovali ve 14. století.”

Za komunismu byla Karlova univerzita pod částečným dohledem státu. Některé fakulty to postihlo více, jiné pokračovaly vlastně bez větších zásahů. “Třeba lékařských fakult se ideová omezení příliš nedotkla,” podotkl Royt. “Také matematicko-fyzikální fakulta si mohla pracovat, na čem potřebovala.” Možná i proto, že jen málokdo rozuměl tomu, co matfyzáci zkoumají.

Pro studenty přítomnost na „Ukáčku“ kromě prestiže znamená i určité povědomí o historických souvislostech. “Jde o to takové zázemí rozvíjet, naplňovat a oživovat,” míní Royt.

Chrám svatého Víta, drahokam nového světa

Chvíli po sedmé hodině večer na sklonku listopadu 1378 prořízlo ticho Hradčan ostré cinkání. Umíráček. V podhradí už jistě tušili, za koho zvoní. Zemřel císař Karel IV. a jeden ze sedmi zvonů v katedrále svatého Víta začal prý podle legendy tlouci sám od sebe. Není divu, vždyť český král Karel byl s katedrálou bytostně spojený.

Právě Karel ještě jako kralevic pokládal s blízkým přítelem Arnoštem z Pardubic a svým, v té době už osleplým otcem Janem Lucemburským základní kámen katedrály. Zasahoval do plánů prvního stavitele, slavného Matyáše z Arrasu, a po jeho smrti zřejmě sám oslovil otce mladého nadaného stavitele Petra Parléře, který převzal vedení stavby v pouhých třiadvaceti letech!

Risk panovníkovi vyšel. „Je to takový český Da Vinci,“ směje se pracovník kapituly pro správu katedrály Damián Faber. „I když to byl Němec,“ doplňuje po cimrmanovsku. Nadsázka to není zase tak přehnaná. Mladý stavitel přeměnil klasickou linearistickou katedrálu francouzského typu do stavby, která se řadila mezi absolutní uměleckou špičku své doby.

Galerie

  • Socha Karla IV. na budově katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha.
  • Obraz z konce 18. století zachycuje katedrálu v podobě, v jaké stála po tereziánských úpravách Hradu. Při nich dostala velká věž katedrály novou, pozdně barokní helmici.
  • Karel IV. na skleněné vitráži, kterou v roce 1935 pro pražskou katedrálu navrhl výtvarník Max Švabinský.
  • Detail pražské katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha
  • Detail pražské katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha
  • Detail pražské katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha
  • Mozaika zobrazující Karla IV. nad Zlatou branou katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha.
  • Stavba trojlodní gotické katedrály byla zahájena v roce 1344. Dokončena byla až roku 1929 k tehdy předpokládanému tisíciletému výročí úmrtí svatého Václava, zakladatele původního kostela.
  • Stavba trojlodní gotické katedrály byla zahájena v roce 1344. Dokončena byla až roku 1929 k tehdy předpokládanému tisíciletému výročí úmrtí svatého Václava, zakladatele původního kostela.
  • Karel IV. (vpravo dole) na skleněné vitráži, kterou v roce 1935 pro pražskou katedrálu navrhl výtvarník Max Švabinský.
  • Karel IV. na nástěnné malbě v kapli sv. Václava na Pražském hradě.
  • Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha na dřevorytu podle kresby Eduarda Herolda z roku 1864.

Petr Parléř spolu s Karlem IV. vypracoval plán na kapli svatého Václava, srdce katedrály vykládané drahými kameny, ve které na modlícího se panovníka shlížela socha svatého Václava v nadživotní velikosti. Vytesal ji sám Parléř, kromě architekta též zručný sochař, který k tomu účelu zřejmě dostal od Karla IV. k dispozici světcovy ostatky. Když totiž vědci sochu porovnávali s lebkou svatého Václava, zjistili, že přesně odpovídá předpokládané podobě českého patrona.

Běžný návštěvník se do kaple nedostane. Podívejte se do ní alespoň v naší video reportáži.

Karlův most přežil díky nezkušeným stavitelům

Císař s pražským arcibiskupem přidávají cestou z ranní bohoslužby do kroku. Za zády jim vychází slunce a mají už jen pár minut, aby dorazili na místo. Základní kámen nového mostu musí být položen přesně jednu minutu po půl šesté ráno, 9. července 1357.

Základní kámen položil prý Karel IV. přesně 1357, 9.7. v 5:31.

Takový čas určili Karlovi astronomové a matematika. 1, 3, 5, 7, 9, 7, 5, 3, 1 – domodelovaná řada složená z lichých čísel (a kromě devítky prvočísel) tvoří pomyslnou pyramidu. Odborníci se neshodnou na tom, zda šlo skutečně o hodinu a minutu, takové měření by totiž nebylo ve středověku obvyklé.

Zřejmě jen kvůli svým astronomům Karel zůstává v Praze. Je tu už téměř měsíc a za pár hodin se tenhle panovník vládnoucí z koně zase vydá na cesty. Zdržel se už příliš dlouho, ale co naplat, tato neděle je pro začátek stavby nejpříznivější. A Karel potřebuje, aby byla stavba úspěšná.

Praha by nový most nepotřebovala, nebýt ničivé povodně z roku 1342, která pobořila ten předchozí. Dvacetiobloukový Juditin most byl vystavěn v italském stylu, oblouky se tedy směrem ke středu řeky rozšiřovaly. Karel ho sice nechal opravit, ale pouze provizorní dřevěnou lávkou - a rozhodl o výstavbě nového mostu, který žádná povodeň neměla ohrozit.

Záměr se povedl, ale ne díky vajíčkům přidávaným do malty, jak tvrdí legenda. Za to, že most ustojí i 500letou vodu, může spíše nezkušenost stavitelů, kteří most značně předimenzovali.

Na stavbu použili sedm druhů pískovců. Vnější klenba je zaklenutá dvojitou klenbou z opuky na vápennou maltu. Neznalosti a opatrnosti stavitelů pak vděčíme za to, že Karlův most dosud stojí. Adresovat svůj vděk ale přesně nemůžeme... Snad most stavěl Petr Parléř, snad kameník Mistr Oto.

Karel IV. se dostavby nedožil, v okamžiku jeho smrti byl ale most už z velké části hotový. Však se na stavbě podílel celý národ - dílo to bylo pro království tak náročné, že se musely pořádat sbírky mezi lidmi.

Po zprovoznění se při přechodu platilo mýto. Obyčejní lidé tak při přepravě přes řeku volili raději přívoz. Pro převozníky byl Karlův most konkurencí a Pražanům se tak snažili nabídnout při přepravě lepší cenu.

Pro povozy ale zůstával most, kterému se říkalo „kamenný“ nebo „pražský“, jedinou komunikací spojující Malou Stranu a Nové Město. Žádná romantická procházka mezi barokními sochami, na kterou jsou Pražané zvyklí z dnešních dob. Solidní natřikrát zalomený most měl pomoci při přepravě a obraně města. Sochy světců se na Karlův most dostaly až na počátku 18. století. Do té doby na něm stála jediná. A ještě navíc to byla socha člověka.

V dějinách české země bychom tenhle příběh mohli titulovat „Jak urputní Čechové pro svého Jana svatořečení vymohli“. Bronzová socha Jana z Pomuku, vikáře pražského arcibiskupství, stojí na Karlově mostě už od roku 1683. Jan, patron mostů a přívozů, byl přitom svatořečen až v roce 1729. Byla to právě lidová sláva a český kult Jana Nepomuckého, muže, jež nadřadil svůj slib Bohu a lidem nad svůj prospěch, která donutila Vatikán ke kanonizaci.

Jana Nepomuckého na mostě nepřipomíná jen socha, ale i křížek na zábradlí, kde měl být mučedník svržen do Vltavy. K tomu údajně došlo 20. března 1393, tedy v době, kdy nebyl most ještě dokončen a obyvatelé Prahy využívali most Juditin. Přesto tahle verze není nepravděpodobná. Podle posledních výzkumů zemřel Jan při mučení a z mostu svrhli biřicové už jen mrtvé tělo. Čin chtěli provést beze svědků, a proto zvolili nevyužívané staveniště.

Karlův most toho pamatuje mnoho: útoky švédských vojsk a hrdinnou obranu jezuitských studentů společně s Křížovníky, jezdila po něm koňka i tramvaj. Přečkal povodně, socialismus a nešťastné rekonstrukce. V padesátých letech vytrhali dělníci na mostě dlažbu. „V muzeu máme film, kde je to zdokumentováno s komentářem, že stará feudální dlažba bude nahrazena moderním asfaltem. Z toho běhá mráz po zádech,“ popisuje Zdeněk Bergman, ředitel Muzea Karlova mostu a převozník pražský.

V roce 1890 zasáhla české země silná povodeň. Tu by most přečkal bez větších škod, jenže v té době se po Vltavě stále ještě plavilo dřevo, které se skladovalo na toku nad mostem. Část dřevní hmoty se při povodni utrhla a zasekla se až pod mostem. Znovu musíme připomenout práci středověkých stavitelů, most totiž dřevo udržel. Jak ale pod kládami prudce protékala voda, vymlela pilíře založené na štěrkopískách. Ty klesly a voda tři oblouky strhla. V tu chvíli měl most namále. Voda sice opadla, ale v hlavách Pražanů se začala rodit varianta, že gotické pilíře nahradí moderní most se dvěma betonovými oblouky. Zasáhl architekt a mecenáš Josef Hlávka, který v té době započal snahu na ochranu památek v Praze.

Ale zpět k císaři Karlovi. Dal Čechům most přes vodu, ti mu na oplátku postavili na vodě sochu. Jeho kamennou podobiznu obklopují čtyři ženy, ale o manželky nejde. Věděli byste, kde takové místo je? Hledejte v místě, kde se Karlův a Juditin most střetávaly...

Praha chtěla v roce 1848, v roce 500. výročí Karlovy univerzity, uctít památku jejího zakladatele. Pro sochu zvolili Pražané místo mezi nultými bloky Juditina mostu a Karlova mostu. Zde nechali vytvořit oblouk Křížovnického náměstí, pod kterým protéká rameno Vltavy, i když to nejspíš málokdo z tudy proudícího davu turistů tuší. Karel je uprostřed náměstí zvěčněn se čtyřmi ženami, symboly lékařské, teologické, filosofické a právnické fakulty. Nikdy ale nedošlo ke slavnostnímu odhalení sochy. Revoluční rok 1848 byl plný nepokojů a na požehnání sochy schované pod dřevěným bedněním mezi barikádami jaksi nezbýval čas. O odhalení se postarala až silná vichřice, která dřevěné desky strhla a Karel IV. od té doby pozoruje návštěvníky přicházející k jeho mostu.

Epilog

Je těžké oddělit Karla IV., označovaného za „největšího Čecha“ a „Otce vlasti“, od legend, které jej obklopují. Už za svého života byl Karel pro poddané i šlechtu velkou neznámou, o to těžší je pochopit ho s odstupem staletí. Vždyť my sami máme občas problém zorientovat se v současném světě, který nás obklopuje.

K našim předkům ze středověku máme blíže, než si myslíme

Právě proto má smysl pokusit se s pokorou a otevřenou myslí porozumět životu lidí, kteří žili dávno před námi. Přes všechny technické pokroky a možnosti naprosto se vymykající chápání středověkého člověka, přes to všechno jsme našim předkům blíže, než si myslíme. Také oni hledali smysl života v rodinném zázemí, sousedech a dobré práci. Také oni se scházeli u piva a kritizovali městské radní. Měli rozporuplný vztah k cizincům, které jejich panovník pozval, přestože pak byli rádi za peníze, které díky tomu do českých zemí tekly. Nejen během křtin, pohřbů, Velikonoc a dalších náboženských oslav si dobře uvědomovali svou hříšnou nedokonalost, smrtelnost, bázeň z neznámého a význam milosti.

Ještě zřejmější byla pro lidi ve středověku jejich závislost na blízkých lidech. Věděli, že jeden člověk, sám, izolovaný, nezmůže nic. Věděl to i císař a král Karel. Když píšeme, že co vše založil, postavil, zbudoval a pozvedl, snadno zapomínáme, že sám Karel zdůrazňoval, že potřebuje radu, vedení a povzbuzení. Za legendou o českém králi se skrývá skutečný člověk z masa a kostí (a také krve, žluči a hlenu, dodal by jistě jeho dvorní lékař).

Karlův příběh ukazuje jako málokterý jiný, že člověk, který porozumí své době, může ovlivnit životy mnohých, a to na celá staletí. Karel IV. má zásluhu na vzdělanosti a kultuře českého národa. Starosti i radosti našich českých, německých a židovských předků jsou překvapivě srozumitelné. Snad proto, že v nich vidíme sami sebe. I když není Otec vlasti naším biologickým otcem, můžeme říct, že kousek Karla v sobě máme všichni.