Sněmovna teď žije případem poslance ODS Petra Kotta. Co si o té věci vlastně myslíte?
Milan Horáček, který byl dlouho za německé Zelené v Bundestagu, tvrdí, že se to občas stane i tam. Ale kamarádi toho postiženého podrží, přinesou ho, postarají se... Nelíbí se mi ten hon, palcové titulky, to, co dělá ODS, celé mi to přijde takové rigorózní sudičství.
Takže pro to máte pochopení?
Pana Kotta osobně neznám, zajímalo by mě, jestli to byla ojedinělá věc nebo jestli to dělá častěji. Jsou horší nekvality poslance, než že se někde jednou namaže. Není to dobře, ale nezdá se mi to jako úplně klíčová věc.
Ale kdyby si pan poslanec Kott dal čtyři panáky, které přiznává, třeba na směně v továrně, dostane zřejmě okamžitě výpověď.
To je pravda, já ho zásadně nehájím, jsem jen teď proti té momentální štvanici za to, že se někde jednou ožral. U poslanců se mi přece jen zdá důležitější, jestli třeba není podplatitelný.
Předseda sněmovny Lubomír Zaorálek teď zakázal prodávat alkohol v bufetu v kuloárech sněmovny. Souhlasíte s tím? Mně je to dost jedno, ve sněmovně jsem si za ten rok nedal alkohol ani jednou. Jsem spíš s těmi, kteří tvrdí, že zákazy za všech okolností nemají cenu. Kdo chce, přinese si to nebo zajde ke Schnellům.
Vy jste měl také s alkoholem problém: policie vás pod vlivem alkoholu nedávno chytila ve čtyři ráno za volantem. Vyčítal vám to někdo ve sněmovně?
Ne, nikdo, ale dostal jsem spoustu dopisů, hlavně od svých spoluvěrců. Někteří nadávali, někteří litovali, že jsem si pokazil obraz. Ale taky hodně lidí oceňovalo, že jsem se k tomu postavil čelem. Řekl jsem policistům, kteří mě poznali, ať se mnou zacházejí jako s každým jiným. Jel jsem na odběr krve a na rok mi sebrali řidičák. O Vánocích si můžu zažádat, aby mi ho vrátili zpátky, pokud se osvědčím. Což nevím, co znamená. Že nebudu jezdit opilý na koloběžce?
V článku pro Lidové noviny jste si tento týden postěžoval, jak špatně veřejnost nahlíží na poslance - že je to skoro nadávka. Jak se na vás poslance teď dívají vaši staří kamarádi z undergroundu?
Ti, co mě znají dlouho, to spíš vidí dobře. I Martin Jirous nebo Jarda Hutka přece kandidovali za jednu veselou stranu. Byl bych rád, kdyby tam seděli se mnou. A kdyby se třeba Jirous dostal do situace jako poslanec Kott, snažil bych se ho podržet a k tomu hlasování ho třeba dovléci.
Cigareta od Grebeníčka
Ve sněmovně teď máte přece jen jinou společnost. Byla to pro vás velká změna?
Víte, doteď jsem se pohyboval mezi lidmi smýšlejícími podobně jako já. Teď se mi poprvé v životě stalo, že kouřím někde na chodbě s komunisty. Ale já se snažím hledat k lidem úctu, takže o tom, koho vlastně osobně neznám, nemůžu říct, že je bezcharakterní.
Kdyby vám tu cigaretu zapálil třeba osobně šéf komunistů Miroslav Grebeníček, chutnala by vám?
Myslím, že kdyby mi pan Grebeníček připálil, tak bych s tím cigárem o zem nepraštil. Se všemi komunisty se normálně zdravím.
Na své internetové stránce jste si posteskl, že vás sněmovna dlouho nechtěla zvolit do své komise pro svazky StB. Poslanec ČSSD Petr Ibl, bývalý komunistický bachař a absolvent VŠ SNB, však prošel bez problémů. Teď jste v komisi oba. Jak vám tam s ním je?
Moc nechápu, že právě Petr Ibl má prověrku na přísně tajné. Ale má ji, na rozdíl od většiny poslanců, takže je za ČSSD v různých komisích, kde je ta prověrka potřeba.
Jde spíš o to, jak se vám s ním osobně spolupracuje. Svého času jste se mohli potkat v Ruzyni, ale každý na jiné straně mříží...
Za to, že je zrovna Petr Ibl v naší komisi, vážně nemůžu. Já ho nikam nevolil, co můžu dělat? Že lidé zvolí pana Grebeníčka nebo bývalého strážce vězňů, to chce asi nějaký nezodpovědný přístup. Ale když už ten mandát má, mám říkat, že s ním někde sedět nebudu?
Nechme komunisty i komisi, do níž jste volen na základě nějakého rozložení sil. Ale vy jste se teď jako koaliční poslanec ocitl na jedné lodi s lidmi, s nimiž si vás moc nedovedeme představit: pánové Kavan, Lachnit, Kraus, který byl poslancem v době, kdy jste tu raději nežil...
Co se dá dělat, jiná alternativa než stojednička není. Kdybych byl v opozici, byl bych zase s Grebeníčkem. Takový je výsledek voleb. Teď chci podpořit tuto vládu, protože se mi zdá jako nejlepší možnost.
Z toho, jak používáte tu mocenskotechnologickou hantýrku, jako je "stojednička", to vypadá, že jste do parlamentního stroje zapadl celkem bez problémů. Spousta lidí vás však volila proto, aby byl ve sněmovně "jiný druh", idealista, zcela odlišný od profesionálních politiků.
Myslím, že jsem úplně nezapadl. Ale kdybych si uchoval ten idealismus, jak vy říkáte, byl bych tam úplně zbytečný mimoň a vy byste se mě ptali, co to má za cenu. Ničemu bych nepomohl.
Čím myslíte, že jste byl prozatím v politice prospěšný? Hned na začátku jsem třeba vystoupil s tím, že komunisté nemají být voleni do funkcí ve sněmovně. A to mělo velmi dobrý ohlas.
To je za rok a čtvrt v politice všechno?
Samozřejmě není. Ve sněmovně jsem sehnal asi šedesát podpisů, aby byla propuštěna žena, která dostala v Česku azyl a poté byla zadržena v Německu. Nakonec byla propuštěna, i když jistě ne jen naší zásluhou. Dával jsem i pozměňovací návrhy v azylových zákonech, když mě na některé problémy upozornila Poradna pro uprchlíky.
Slovy vašeho hitu: už jste někdy řekl v politice "ďáblovi ne"? Personifikovat toho ďábla je velice ošidné. Mnohokrát jsem byl proti něčemu, ale nevidím v tom ďábla.
Vladimír Merta o mně teď točil nějaký film do televize, a zrovna když jsem zpíval tuhle písničku, dal tam obrázek Václava Klause. To se mi prostě nelíbí, to není můj styl. Spíš sleduju ďábla v sobě.
Nebyl jste alespoň někdy konfrontován s pokušením: Tak, pane Karásku, když zařídíte tohle, můžeme se vám takhle odvděčit?
Pořád jsem na to čekal, a nic. Ne, vážně. Asi si na takové námluvy vybírají přece jen jiné typy poslanců, než jsem já.
Řekl vám někdo, že jste v politice kvůli penězům? I to se dá v Praze zaslechnout.
Mně to nikdo přímo neřekl, ale někteří lidé si to myslí. A já nezapírám, že peníze hrají určitou roli. Je mi jedenašedesát a mám tříletou dceru. Moje starší dcery mi na logaritmickém pravítku ukazují, kolik mi bude, až jí bude deset. Když jsem byl farářem U Salvátora, měl jsem plat osm tisíc, a kdybych natáhl bačkory, co by si moje rodina počala? Dělám to i pro peníze, ano, ale zdaleka to není jediný důvod.
Takže jste se svým ročním působením v politice spokojen? Ano.
Estébáci mě nezajímají
České soudy konečně začínají řešit akci Asanace, při níž se komunistická Státní bezpečnost koncem 70. a počátkem 80. let snažila donutit své oponenty k emigraci. Jaký máte pocit, když ty procesy po 13 letech sledujete?
Pozdě, ale přece... Tehdy jsem nevěděl, že jsem vytipován do nějaké Asanace, ale bylo zřejmé, že se na mě zaměřují mnohem víc než třeba na moje kamarády. Byl to stálý tlak, šikana. Svědčil jsem v prvním procesu s hlavními iniciátory té akce. I když dostali jen podmíněné tresty a Obzina (tehdejší ministr vnitra pozn. red.) mezitím umřel a byl povolán k poslednímu soudu, je aspoň určité zadostiučinění, že to slovo "vinen" padlo.
Co vlastně dělali přímo vám?
Měli jsme tehdy tři malé děti. A bylo to pořád dokola: domovní prohlídky ráno ve čtyři, kdy vyházeli dětské věci ze skříně, celodenní výslechy, kdy mě nutili, abych odjel někam na Západ. Já jim říkal, že ne, že jsem se tady narodil a kam bych jezdil. Tak druhý den přišli znovu a odvezli mě. Nebo mě v ty čtyři ráno obvinili, že jsem prý chtěl spáchat atentát na prezidenta republiky, a odvezli mě na čtyři dny s obviněním, za které ještě tehdy byl trest smrti... Náš soused, starý pán, nám říkal, že to je, jako kdybychom my žili za války a on v míru.
Kdy se to ve vás zlomilo a řekl jste si, že přece jen raději odejdete?
Trvalo to asi tři nebo čtyři roky a pak praskla struna. Pavel Zajíček mi popisoval, jak ho při jednom výslechu zmlátili. Já šel po něm a chtěli totéž: dali mi prázdný papír, ať sepíšu nějaké přiznání, nebo že za hodinu přijdou a já uvidím. Za hodinu se otevřely dveře a stál tam ten prťavej estébák Duchač, který mě měl přivézt na centrálu do Bartolomějské. Málem jsem mu dal pusu, protože jsem čekal gorily, co mě zmlátí. Hrozba fyzického násilí mě donutila, že jsem si řekl: Kašlu na vás, a odjel jsem.
To vám bylo osmatřicet. Myslel jste si, že se ještě někdy vrátíte?
Ještě měsíc před revolucí jsem si myslel, že to je napořád a že ten ostblok už stál tolik krve a životů, že to nikdy nepustí. Dodneška mi to připadá jako zázrak, že se to mohlo stát, že si řekli: Tak dobře, rozpustíme to.
Písničkář a další oběť Asanace, Vlasta Třešňák, se snažil svého estébáka po revoluci najít a promluvit si s ním. Vy ne? Ne, nesnažil. Chápu Vlastu, ale já tuhle tenzi v sobě nemám. Ani jsem se nikdy nešel podívat do svazků, kdo na mě práskal.
Odpustil jste svým estébákům?
Vnitřně jo, ale u odpuštění je podstatné, jestli o to někdo stojí. A tím si u nich nejsem jistý. Když o to někdo nestojí, tak se tím spíš nezabývám. Ale špičky StB, při jejichž procesu jsem svědčil, jsem ani nikdy předtím osobně nepotkal. Jsou mi lhostejné, je to jiný druh člověka.
