Za zločiny v bývalé Jugoslávii je stíhán jen zlomek pachatelů. Mnozí žijí v klidu na svobodě
Čeko Dačevič žije s ženou a třemi dětmi nedaleko Bělehradu, nemá práci a přežívá s pomocí své sestry. Na první pohled ničím zajímavý příběh ze současného Srbska. Před šestnácti lety, v roce 1992, to ale bylo jiné. Úplně jiné. Dačevič velel na severu Černé Hory srbským dobrovolníkům, kteří pomáhali Radovanu Karadžičovi.
Měl pod kontrolou několik tisíc mužů, více než černohorská vláda. A když se mu zdálo, že se vláda po boku srbských bratří neangažuje dostatečně aktivně, obsadil své rodné město Plevlju - čtvrté největší město v zemi. Sám prezident ho poníženě prosil, aby nebláznil.
Dačevič se milostivě podvolil, ale mohl si v Černé Hoře dělat, co chtěl. Jeho muži určení pro špinavou práci mají na svědomí etnické čistky v pohraničních oblastech a desítky mrtvých. Policie a armáda dělaly jakoby nic a kryly mu záda. Jenže pak válka skončila a s ní i sláva velitelů.
Z Dačeviče se stala opět nula. Číšník, který hořce litoval, že si na svých válečných taženích nic nenakradl. Asi to opravdu myslel vážně. Od lidí v kavárně si teď nechává platit pití výměnou za vyprávění stále nudnějších hrdinských historek, které už skoro nikoho nezajímají. O jeho stíhání se ani neuvažuje. Na balkánské poměry byl malá ryba. Jiní se uměli zařídit lépe. Třeba Momčilo Mandič, předválečný sarajevský soudce, za války náměstek ministra vnitra a poté ministr spravedlnosti ve vládě bosenských Srbů. Svých funkcí využil k enormnímu obohacení. "Každý zbohatlík, který tvrdí, že se mu to podařilo bez pomoci státu, lže,“ říkával.
Pumpy, nemovitosti, pozemky
Mandič se stal jedním z nejbohatších Srbů a mužem, který financoval nejen obranu obžalovaných v Haagu, ale pro jistotu také hned několik politických stran. Nebylo to zadarmo, za odměnu si udržoval politický vliv, který - jak patrno z jeho výroku - znamenal i vliv ekonomický. V Srbsku, Bosně i Černé Hoře. Během jeho účasti ve vládě Radovana Karadžiče se sice děly hrozné věci, ale on nic osobně nenařídil. Soud v Sarajevu ho nedávno zprostil viny z válečných zločinů. Šéfové policie si vůbec pomohli. Tomo Kovač, před válkou velitel stanice Policije, se stal ministrem vnitra Karadžičovy vlády v roce 1994.
Takové funkce se prostě nedá nevyužít - k pašování nafty, cigaret, kávy i munice. Vlastním lidem, nepříteli, jednotkám UNPROFOR, prostě komukoliv. Po válce vybudoval řetěz pekáren v Černé Hoře. Svou vilu si postavil hned vedle přítele, bratra bývalého černohorského prezidenta, nyní premiéra Mila Djukanoviče. Je držitelem ceny za nejlepší směs na pečení chleba v Jugoslávii. Stíhání se neobává. Policisté byli vždy chytřejší než vojáci a dávali si pozor.
Tihle hoši si uměli poradit. Zločiny nepáchali osobně, a pokud k nim dali rozkaz, tak nikdy ne písemně. Nenamočili se do těch největších masakrů jako v Srebrenici, a tak na ně rameno spravedlnosti zatím nedosáhlo. Nejspíš ani nedosáhne.
. Bilance tribunáluOd prvního slyšení Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) 8. listopadu 1994 bylo obžalováno za války v letech 1990-1999 celkem 161 osob. Dosud bylo uzavřeno 100 řízení s výsledkem: pět zproštěno viny, 48 odsouzeno a 11 předáno soudům nižší instance. Dalších 36 případů bylo odloženo. Z 61 zbývajících obžalovaných se 13 odvolalo, dva čekají na rozsudek, s 26 probíhají procesy, se 14 předběžná řízení a pět je dosud na útěku. Životu na svobodě se po propuštění těší například kontroverzní velitel srebrenických Muslimů Naser Orič. Kdo je souzen |
Naši hoši v akci
Jiní takové štěstí neměli. Třeba muži, kteří si na videokameru natáčeli popravu muslimských zajatců ze Srebrenice. Svou touhu po zvěčnění hrdinských činů zaplatili mnohaletými tresty. V jejich případě nebylo co řešit. Natočili se přímo v akci. Většina z nich pocházela z městečka Šid ve Vojvodině. Kazetu s vraždami měli pro zasvěcené v místní videopůjčovně. Vědělo to celé město, ale co naplat, když ti hoši byli přece "naši hoši“. Trochu divočejší, ale jinak fajn.
Název jedné knihy, věnované válečným zločincům, zní Ani mouše by neublížili. Skutečně, málokdo ze zločinců vypadá na první pohled jako psychopat, a tak je těžké uvěřit, že "naši hoši“ někde v dáli vraždili, pálili a znásilňovali.
A opravdu, většina z nich byli buď obyčejní lidé, možná fotbaloví chuligáni, výtržníci, ale určitě ne vrazi. Nepatřili k elitě společnosti. K té patřili ti, co je mobilizovali, politici, akademici, spisovatelé, umělci, kteří otevřeli Pandořinu skříňku nacionalismu. Ty nesoudí nikdo. Dokonce dále hrají úlohu klíčových společenských osobností.
Přitom je jejich vina možná větší než vina obyčejných pěšáků etnických čistek, kteří by za normálních okolností dožili svůj život maximálně s podmínkou za hospodskou rvačku. Ale válka do jejich šedých životů vnesla netušené možnosti. Najednou byli někým. Byli hrdiny, mohli beztrestně střílet po komkoli. Dostávali dostatečné příděly kořalky, aby v sobě případný hlas svědomí utlumili.
Kdo se vyznal, mohl si přitom i docela slušně nakrást. Z fronty se přijíždělo s auty napěchovanými kořistí. V případě důstojníků pak rovnou s kamiony. A kdo by si nekoupil televizi za třetinovou cenu? Nakonec z toho mají prospěch všichni. Opovržení, ten vynikající prvek společenské regulace, tady nějak přestalo fungovat. Zvláště když třeba u Černohorců byla loupež po staletí jediným (a společensky uznávaným) prostředkem přežití.
"Romantické časy“ prvních válečných let jsou sice už dávno za námi a aureola hrdinů z dobrovolníků opadla, ale k nějaké katarzi nedošlo. Bylo v tom namočeno příliš mnoho lidí. Někdo střílel, jiný házel květiny na projíždějící tanky, další kupoval ukořistěný videopřehrávač. A skoro všichni volili Miloševiče a tleskali mu na náměstích. Každé souzení některého z obviněných z válečných zločinů proto celkem přirozeně vnímají i jako souzení vlastní osoby.
V malém je to podobné jako v Česku. Jak se vyrovnat třeba s normalizací, když v tom lítala většina národa? Když skoro každý významný umělec si zahrál v nějaké agitce, zazpíval nějakou odpovídající píseň nebo podepsal antichartu? Když skoro každý byl v ROH nebo SSM.
Na Balkáně mají navíc váleční zločinci tu neocenitelnou výhodu, že nějaký zločin spáchali i "ti druzí“. Nic nefunguje tak spolehlivě jako pocit, že "není třeba omlouvat se za Srebrenicu, když se oni neomluvili za Kravicu“. Srbové tím narážejí na ves vypálenou při jednom protiútoku vojáky ze Srebrenice. Platí to i naopak: "Oni nám zabili osm tisíc lidí, tak se přece nebudeme omlouvat za pár zabitých...“
Těch "pár zabitých“ má na svědomí Naser Orič, velitel obrany Srebrenice. Jeden z těch, kteří splňují mnohá z kritérií pro udělení statutu válečného zločince. Násilník, neomezený vládce oblasti, muž, který nesnesl odpor, zcela nedotčený nějakými Ženevskými konvencemi.
Byl to však on, kdo na jaře 1992 zachránil Srebrenicu a desítky tisíc uprchlíků z okolních oblastí před Srby. Všude okolo padala muslimská města a vesnice jako houby po dešti. V Drině plavaly stovky mrtvol. Improvizované lágry byly narvané tisíci zajatců.
Jen Srebrenica vydržela. Díky Oričovi. Kdo by pak řešil nějaké mlácení zajatců a vypalování vesnic. Ostatně právě to drancování umožnilo vyhladovělým Srebreničanům přežít.
Takže Naser Orič si užíval statutu hrdiny, kterého uměl využít - dostával přednostně státní stavební zakázky. A v džípech, s ochrankou po boku občas vybílil nějakou diskotéku. Kdo by to hrdinovi mohl mít za zlé! Haag ho sice stíhal, ale nakonec pro nedostatek důkazů osvobodil.
Takoví milí vrazi
Někteří obžalovaní z válečných zločinů přitom dokážou být i docela milí společníci. V celách haagského vězení si navzájem pomáhají, společně si vaří svá národní jídla, a dokonce si navzájem přejí vše nejlepší k národním svátkům. Haag je poslední místo, kde se v praxi uskutečňuje "bratrství a jednota jugoslávských národů“. Chorvatský zloduch Mladen Naletilič Tuta tu oslovoval Miloševiče s uctivým "pane prezidente“ a ještě dohlížel na to, aby správné oslovení nezapomněli ostatní. Kdo spolupracoval se soudem, byl vystaven všeobecnému opovržení. Jako středověcí rytíři, kteří mezi sebou ušlechtile zápasí.
O tom, kdo bude hrdina, a kdo ne a za koho se veřejné mínění postaví, rozhodují média. V Chorvatsku se hrdiny stali obvinění generálové, kteří začali válku jako skupina "No name“. Tvořili ji číšník (generál Mirko Norac), kaprál cizinecké legie (Ante Gotovina) a terorista (generál Andabak, který vyhodil do vzduchu kanceláře jugoslávských aerolinií ve Frankfurtu). Často měli kriminální minulost (Gotovina ozbrojená vloupání ve Francii) či současnost (Andabak byl po změně režimu zatčen za pašování 650 kilogramů kokainu).
Většinou se nemohou pochlubit nějakou osobní statečností v boji. Na válce se nesmírně obohatili (generálové Gotovina nebo Ljubo Česič-Rojs vlastní stavební firmy, které dostávaly přednostně zakázky). Někteří mají na svědomí vraždy a mučení, které buď nařídili, nebo dokonce osobně vykonali. A přesto jsou hrdiny. Jiní to štěstí neměli. Generál Blaž Kraljevič, který bez ohledu na zákulisní politické dohody se Srby o rozdělení Bosny obsadil v roce 1992 jejich hercegovskou baštu Trebinje, byl chorvatskými vojáky zastřelen. Oficiálně omylem. Na něj se nevzpomíná. Kvůli němu se sto tisíc lidí ve Splitu nesešlo jako kvůli Gotovinovi.
Kdo je vinen?
V Německu trvalo dvacet let, než se nastupující generace začala zajímat o zločiny nacismu. Měli výhodu jasného rozdělení - Němci byli ti špatní.
Na Balkáně jasný viník chybí. A zločinů se stalo příliš mnoho. Každá válčící strana má u válečných zločinů seznam s několika tisíci jmény podezřelých (samozřejmě jen z té druhé strany).
Poctivý a seriózní proces v takovém množství je takřka vyloučen. Navíc by vyžadoval spolupráci a dobrou vůli všech stran. Haagský tribunál je za takové situace možností, jak alespoň částečně potrestat největší ryby. Ale v Bosně, Chorvatsku, Srbsku, Černé Hoře a Kosovu budou ještě dlouho žít vrazi (ti od psacího stolu i ti "skuteční“) jako obyčejní a občas i velmi vlivní lidé.
