Překonání několik století trvající segregace a jejích důsledků je však proces, který svým rozsahem pravděpodobně nemá ve světě obdobu.
Navštívili jsme řadu symbolů režimu apartheidu. Z Kapského Města jsme vrtulníkem přeletěli na Robben Island, který byl hlavním vězením bývalého režimu. Působí hodně depresivně. Jihoafrickým sedmnáctým listopadem je 16. červen 1976, kdy v Sowetu došlo ke studentské demonstraci proti vyučování základních předmětů v afrikánštině, jazyku podobnému holandštině.
Muzeum na místě, kde byl zastřelen třináctiletý Hector Pieterson, je působivé, ale nevím, jestli zemi usmiřuje. V Sowetu jsme navštívili i dům, ve kterém do svého zatčení bydlel Nelson Mandela. Při všech těchto cestách jsem pozorně sledoval lidi na ulicích. Čtyři dny.
Jsem rád, že žiju v Evropě
Pěšky nešel ani jeden jediný běloch. Stále jde o neprolínající se světy, jakkoli se vláda prezidenta Mbekiho (a on sám) velmi snaží.
Průvodním jevem tohoto stavu věcí je násilná kriminalita. Nedůvěra mezi bělochy a černochy je obrovská. Jedním z nejlukrativnějších povolání je práce v bezpečnostních agenturách, které prý mají více zaměstnanců, než je v zemi policistů.
Kapské Město je úžasné, je to něco jako San Francisco, Sydney a Rio de Janeiro současně. Přelet vrtulníkem nad mysem Dobré naděje a pohled do dvou oceánů je zážitek.
Ostatně jako celá Afrika. V Africe si člověk uvědomí, co je to Evropa a proč je rád, že žije právě tam. Z tohoto faktu se však nesmí vyvozovat závěr, že z toho něco bezprostředního plyne pro metody evropského integrování.
Evropské hodnoty a civilizační vzorce chování nemají se supranacionálním rozhodováním dnešní Evropy vůbec nic společného.
