Hlavu státu si většina z nás chce volit sama už řadu let. Po zkušenosti s letošní prezidentskou kalvárií je těžké najít protiargument.
Po omezení košatých výhod poslanců toužíme stejně silně, jak silně se mu ctihodní brání tedy hodně. Obě změny ústavy by přinejmenším pročistily vzduch. Občané by získali důležitý pocit, že jejich hlas nezní na poušti, ale v uších a srdcích politiků.
Nemysleme si, že je Špidlova vláda vedena jen svatým přesvědčením. Právě teď se potřebuje čímsi zalíbit národu, kterému utahuje opasky. Zúžení imunity a lidová volba hlavy státu jsou skvělou příležitostí.
Nezhatí ji poslanci? Přímá volba vyvolávala pochvalné mručení v každé parlamentní frakci. Bylo by hříchem tak vzácnou shodu mezi voliči a politiky pohřbít. Na imunitu si nenechali poslanci sáhnout nikdy. Snad si nyní takovou aroganci už odpustí.
Avšak opakování je nejen matkou moudrosti, je i sestrou skepse. A ta je v tomto případě zcela na místě. Změna ústavy včetně imunity se bude projednávat měsíce, ne-li roky.
Neuslyšíme opět obvyklé výmluvy na koncepční vady návrhu? Neodpoví poslanci na otázku, proč se jinde bez doživotní imunity klidně obejdou a tady nikoli, směšným klišé: jsme ještě mladá, nevyzrálá demokracie...? Mají-li poslanci trochu cti v těle, vědí, že jejich přebujelé výsady důvěryhodnosti politiky škodí. Takže: milí kapři, rychle do díl
