Již nyní můžeme překvapeně zdvihat obočí nad účastí či neúčastí některých stálic politického nebe, nad odvahou jiných usilovat prý o jedno z nejméně respektovaných povolání a stále čekat nějaké to velké překvapení, které všem pochybovačům zavře ústa. To se však již zřejmě nestane, autority v jiných oborech až na výjimky necítí silnou potřebu zapojit se do politického života.
V probíhajících nominačních procesech můžeme sledovat tři zdánlivě protikladné jevy: snahu nalézt novou tvář (nové tváře) strany, snahu hlavně nic moc neměnit, a konečně snahu starých tváří spojit se třeba i s čertem, jen aby zůstaly ve veřejném životě.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Příkladů posledního trendu je nejvíc. Rozhodnutí Víta Bárty odpískat samostatnou účast Věcí veřejných ve volbách vypadá jako racionální kalkul; dost možná v něm je racionality až příliš, potvrdí-li se zvěsti o Bártově kandidatuře za Okamurův Úsvit. Každopádně pro voliče žádající změny, kterou slibovaly Věci veřejné před třemi lety, to jistě je zajímavá nabídka. Možná bude Bárta hlavním Okamurovým stratégem, který bude nabízet vlastní zkušenosti s faktickým řízením ministerstva vnitra skrze nastrčeného ministra a vázáním poslanců neústavními smlouvami. Jak to ale jde dohromady s programem Úsvitu přímé demokracie, ví jen Okamura.
Z podobného ranku je koketování exministrem Dobešem založeného a před pár hodinami opuštěného Hnutí pro sport a zdraví se Zemanovci, stejně jako jejich přetahování známých i neznámých tváří z ČSSD. Zemanovci, jelikož dobře vědí, že nemohou či neumějí nabídnout program, jímž by se odlišili od levicové konkurence, chtějí použít Milošem Zemanem v polovině devadesátých let aplikovanou strategii přetáhnutí co největšího počtu výrazných osobností.
Výrazně odlišně nepůsobí ani Babišovo angažmá známých tváří Stropnického, Březiny či Zlatušky. Jak tato parta individualistů liberálního založení bude moci naplnit touhy a přání předpokládaného Babišova voliče po vládě silné ruky, je ve hvězdách.
Nu a nejlepší z této kategorie nakonec - blok Hlavu vzhůru!, v němž se setkává socialistka Jana Volfová, ultrakonzervativní katolík Michal Semín, dirigista Boris Šťastný, ekonomický liberál Martin Doktor s Janou Bobošíkovou všech chutí, to vše s touženou záštitou Václava Klause. Větší zmatení nemohlo panovat ani v Babylonu po Božím trestu za pýchu při stavbě věže.
Relativní klid, občas vyrušený soudními žalobami, panuje u socialistů. Personálně k žádným velkým posunům nedochází, pro stranu jako by předchozích deset let vlastně ani neexistovalo. A tak potřetí kandiduje Vítězslav Jandák, který se v roce 2006 zapřísahal, že jednou a dost, neboť potom člověk "zblbne". Lídrem je i věčný ministerský čekatel Lubomír Zaorálek, (prý) předseda Bohuslav Sobotka, Hana Orgoníková apod. Podobně nevzrušeně to vypadá v TOP 09 či KSČM - ta evidentně sází na stalinistické jistoty typu Grebeníčka, Semelové, Krajči a dalších.
Největší pohyby naopak sledujeme u občanských a křesťanských demokratů. Druzí z nich, poučeni minulým výpraskem, na kádrové obměně pracují uplynulé tři roky, takže v případě úspěchu zasednou do poslaneckých lavic zcela jiní lidovci, než kteří je před více než třemi lety vyklízeli.
Občanští demokraté výprask naopak tuší a snaží se mu ze všech sil zabránit nebo jej alespoň minimalizovat. Až zoufale se snaží mezi svými členy a příznivci hledat nezkompromitované a důvěryhodné tváře; leckde se jim to daří, někde ne. I zde se může snadno stát, že poslanecká reprezentace bude nejenom menší, ale především personálně zcela jiná než ta právě skončivší.
Na vývoji v ODS je zajímavý stále silný vliv regionálních a oblastních struktur, jež se ovšem chovají zcela jinak než dosud: najednou to vypadá, jako by byly schopny sebereflexe. Zatím až na středočeskou výjimku Petra Bendla by stranu neměli z pozice lídrů reprezentovat politici spojovaní s problematickými kroky minulého období. Zda to voliči bude stačit, to se uvidí zanedlouho.
Před stranami ale nyní stojí úkol ještě obtížnější, než je sestavení věrohodné kandidátky - a sice přesvědčit voliče, že jejich osobnosti budou stát za programem, který strana předkládá. Pokud totiž vynese současná vlna zklamání a nespokojenosti do parlamentu nesourodé skupiny bez sdíleného ideového zázemí, které se při prvních poryvech politického povětří rozpadnou, přijde kocovina ještě silnější, než jakou prožíváme nyní. Kádry totiž neřeší úplně vše, byť to kdysi Stalin hlásal.
