Syn známého disidenta, kdysi dávno studentský poslanec. Pražská ČSSD ho vyštípala poté, co jí jako volební lídr pomohl k dobrému výsledku, ale odmítl jít do velké koalice s ODS. Vrátil se o rok později jako první "dědičný" senátor v České republice, když úspěšně kandidoval na místo uprázdněné smrtí svého otce. V debatách působí živě, hodně se vymezuje proti Miloši Zemanovi. Skupinu bratří Mašínů nazývá vrahy. Jiří Dienstbier.
Třiačtyřicetiletý senátor se narodil v roce 1969 ve Washingtonu, kde jeho otec působil jako korespondent Československého rozhlasu. Dienstbier mladší patřil mezi organizátory studentského protestu ze 17. listopadu 1989, pak na dva roky nakoukl do parlamentu jako zástupce studentů. Byl v komisi, která vyšetřovala zákrok esenbáků na Národní třídě.
Z politiky odešel a vystudoval práva na Karlově univerzitě. Advokacie se stala i jeho řemeslem. V roce 2005 pomohl k záchraně fotbalového klubu Bohemians, který tvoří nedílnou součást historické tradice pražských Vršovic.
Do vrcholné politiky vstoupil v roce 2010. V ČSSD dostal na starost spravedlnost, financování politických stran a protikorupční program strany. Vedl stranu v komunálních volbách v Praze, ale když se v duchu předvolebního slibu odmítl podílet na pokračování velké koalice s ODS, kterou vnímal jako korupční, sociální demokraté ho vyštípali. O rok později se ale stal místopředsedou ČSSD a senátorem za Kladensko a část Prahy po svém zesnulém otci.
Jiří Dienstbier představil rozsáhlý soubor názorů a postojů k domácí politice. Tvrdě se vymezil proti Václavu Klausovi, který podle něj úřad "znectil porušováním ústavy, ostudami v zahraničí, prapodivným spojenectvím s protievropskými extremisty a popírači ekologických problémů". Prezident podle Dienstbiera nemá být všeználek s patentem na rozum.
Nenápadný vizionářVedle Táni Fischerové to není tak patrné, ale i Jiří Dienstbier se prezentuje hodně idealisticky. Boj s korupcí sice u něj zní o něco upřímněji než u ostatních kandidátů (proč, to se dočtete ve článku), ale ani on nemá kouzelný auditorský proutek, kterým by korupci zarazil, aby hned bylo na důchody, školství či zdravotnictví zdarma a štědrý sociální stát. Jeho volební program nicméně odráží určitou vizi, což se nedá říci o všech kandidátech. |
Politik se vzorem ve americkém prezidentovi Baracku Obamovi jde do voleb s vizí až obamovské změny - ostatně to, že "změna je možná" si napsal i na své webové stránky. Zároveň připouští, že ne všechny sliby lze splnit: "Prezident nemá pravomoci přímo ovlivňovat hospodářskou a sociální politiku státu, to ale neznamená, že na ni nemá názor. Svým vlivem může směr vývoje podpořit."
Úhelným bodem Dienstbierova programu je boj s korupcí. Vzhledem k jeho zásadovosti při formování koalice v zastupitelstvu Prahy, kde ho vymezení proti praktikám někdejší koalice ČSSD a ODS stálo místo v radě, to není něco, co by si napsal do programu včera, protože to na voliče zabírá. Peníze zachráněné při potření korupce by použil na přerod Česka v sociální stát skandinávského střihu.
Část programu samozřejmě působí jako vábnička na voliče: obří audit všech výdajových položek veřejných rozpočtů, odkaz Tomáše G. Masaryka a nadějí zlomového roku 1989, vymahatelnost práva a rovné šance, zdravotnictví a školství bez omezení (čti zdarma), vyšší daně pro bohaté, odložení úsporných opatření až na dobu hospodářského růstu, podpora technických škol a výzkumu, znovuzavedení regulace cen paliv a energií...
S cenami energií úzce souvisí energetika jako celek. Dienstbier by ponechal na stávající úrovni využití jádra. Tvrdí, že by Česko mělo energií více šetřit a zároveň lépe využívat obnovitelné zdroje. Ty pokládá za energeticky šetrné a argumentuje tím, že se technologie získávání těchto zdrojů stále zlepšují. Neprolamoval by územní limity těžby uhlí za cenu likvidace měst a obcí či ohrožení CHKO Beskydy a nerozšiřoval by ani těžbu uranu.
Mimochodem, Dienstbier apeluje na to, abychom si maso, zeleninu, ovoce a mléko z nejméně 80 % vyráběli v Česku. "Otázka soběstačnosti ve výrobě potravin se v příštích letech stává klíčovou pro bezpečnost státu," zvedá téma, které přesahuje volební období a kterým se jeho soupeři příliš nezabývají.
Jiří Dienstbier se zaklíná - v dalším vymezení se proti Václavu Klausovi - tím, že by vládě "neházel klacky pod nohy". To ale nezáleží tak úplně na něm: jak ukázalo nedávné Klausovo vrácení technické normy k důchodové reformě, prakticky každý sporný zákon se může za určité konstelace sil ve Sněmovně takovým klackem stát. Obzvláště v českém volebním prostředí, vedoucím k vyrovnaným silám koalice i opozice.
Fatalistický pohled na věc ovšem říká, že vydrží-li Nečasova vláda do konce volebního období, zásadní změny už dělat nebude a pak ji stejně vystřídá ČSSD, s níž by to Dienstbierovi víc ladilo (prezidentův mandát by skončil v roce 2018 stejně jako mandát vlády). Ale to už jsou samozřejmě spekulace.
Senátor se zaklíná, že bude za všech okolností ctít ústavní vymezení pravomocí prezidenta. Těžko by asi hlásal opak a určitý příklon k aktivismu u něj pozorovat jde: slibuje například, že bude spojencem "všech progresivních politických, společenských proudů a občanských skupin". Jmenuje například protivládní hnutí ProAlt, environmentální iniciativy a "rozmanité protikorupční organizace".
Dienstbier otevřeně říká, že NATO, kterému nyní důvěřuje víc Čechů než Evropské unii, chápe jen jako předstupeň ke společné evropské zahraniční a bezpečnostní politice. Těsnou kooperaci s USA označuje za potřebnou. Za prioritu pro Evropu má stabilizaci Balkánu a o Kosovu prohlašuje - ve shodě s Václavem Klausem - že jako samostatný stát nikdy nemělo vzniknout. Do debat s Čínou by rád vznášel otázku etnických i sociálních práv v této zemi.
Jako prezident by Dienstbier otočil kormidlo ostře k Bruselu. Za výsostný státní zájem například pokládá zajištění "dobře fungující EU se silným sociálním akcentem". Senátor tvrdí, že stejně nemáme na vybranou: "Evropští politici mi dali jasně najevo, že nepřipustí zablokování snah o prohloubení hospodářské, měnové a politické unie."
Prezident Dienstbier by tomu neodporoval. A kandidát Dienstbier touží debatu o změnách v Evropě ovlivňovat aktivně. Věc se podle něj má jasně: "Buď budeme pokračovat v integraci, nebo se vrátíme ke konfliktním řešením. Směřujeme k něčemu, co by se dalo nazvat federací."
Dienstbier je ve vysoké politice teprve od roku 2010. Známý je především kvůli svému otci, pročež si vysloužil nelichotivou přezdívku "profesionální syn". Příklad Věcí veřejných ukázal, že je třeba opatrně vážit hlasy pro nezkušené idealisty, u kterých hrozí, že je střet s tvrdou realitou nevypočitatelně změní. Na příkladu zmíněného uzavírání koalice v Praze lze ale namítnout, že Dienstbier na rozdíl od VV po funkci neprahl natolik, aby se zpronevěřil slibu voličům.
V očích části voličů mu může škodit, že je od narození držitelem amerického občanství a nehodlá se ho vzdát (i když říká, že české je pro něj víc). Teoreticky by měl být loajální dvěma zemím, a mohl by se tak ocitnout ve střetu zájmů. Občanství USA může vadit komunistickým voličům, o jejichž hlasy se Dienstbier také uchází, hledaje "podporu u všech politických sil".
Ostatně to, že se o hlasy voličů komunistů uchází otevřeně, může Dienstbierovi mezi umírněnými voliči hodně uškodit.
Dienstbier láká voliče na okamžité zastavení reforem a v této souvislosti mluví i o důchodech. V programu už se ale nezmiňuje o tom, že i on by důchodový věk zvyšoval. Mírněji, aby se podle jeho slov zachoval poměr mezi dobou, po kterou lidé pracují, a dobou, kdy pobírají důchod - ale zvyšoval.
Podobně jako jeho rival Přemysl Sobotka dostal Dienstbier slíbeno 15 milionů od navrhující strany. Na Dienstbierův transparentní účet dosud od ČSSD přišlo 16,3 milionu korun, což Dienstbierovu kampaň řadí mezi nejbohatší. Z toho 9,4 milionu sociální demokracie dala začátkem ledna, kampaň tedy zjevně počítala se značným "přitlačením na pilu" v samém závěru.
Dienstbier sám dal sto tisíc, tedy řádově jeden zdaněný senátorský plat i s náhradami. Stejnou částku dal europoslanec ČSSD Pavel Poc. Dienstbier si zakládá na tom, že nemá finanční dary od podnikatelů.
Namísto osobností kulturní scény, což je případ Přemysla Sobotky, podporují Dienstbiera spíš aktivisté či středoví a levicoví politici (seznam zde). Patří mezi ně šéfka Českého helsinského výboru Anna Šabatová, ekonom Pavel Mertlík, senátorka Eliška Wagnerová či exministr zahraničí Jan Kavan. "Je kandidátem nové sebevědomé levice, které Miloš Zeman se svou tesilovou kulturou pozdního socialismu už nemá mnoho co říci," hodnotí Dienstbiera politolog Milan Znoj.
Volební spot prezidentského kandidáta Jiřího Dienstbiera
30. listopadu 2012 |
