Václavu Klausovi jeho předpověď nevyšla. Ekonomika ani platy nakonec nerostly jako v době, kdy zrovna věštil. Stejně může skončit prognóza našeho evropského blahobytu. Kdo ví, jak se do té doby vyvineme. Ale koho to zajímá?
Měsíc před volbami nemají žádné odborné studie větší hodnotu, než je sběrový papír. Jenom obalují poselství voličům o budoucích platech. To je důležité. A ještě měsíc bude. Potom upadne v zapomnění, stejně jako oněch Klausových dvacet tisíc.
Jenže Václav Klaus dostal nálepku hrubého populisty, zatímco vládní studie se tváří seriózně. Má přece stovky stran a připravovali ji odborníci. Podstatná je v ní ovšem jen jedna jediná věta.
Taková je celá kampaň. Víc než jedna věta se do ní nevejde: Sto deset tisíc za dvě děti! Kdo to slyší, nemyslí na to, že je rodiče nedostanou hned, ale až drahně let po narození ratolestí. Přídavky pro všechny (dodejme, že i pro bohaté). Levné půjčky na bydlení (jenom pro pár stovek vyvolených ročně).
Rovná daň (nebylo by lepší říci, kde na to stát ušetří?). Národní zájmy. Drobné podnikání bez účetnictví? Hlavně o tom, milý voliči, nezkoušej moc dumat. My o tom vlastně také mnoho nevíme, měli by přiznat politici.
Ale teď je doba mobilizace (kdysi také volební heslo) a na nějaké přemyšlování není čas. Politika se před volbami odehrává ve větách. Dvě věty jsou už moc, i souvětí je příliš. Svět se scvrkl, zkrátil a zjednodušil. Ještě měsíc takový bude. To je strašná představa. Těch třicet dnů kampaně jako by mělo v paměti přemazat zločiny i zásluhy čtyř let. Co zbývá? Zavřít oči a nějak ji přetrpět.
