Když sotva vzniklé komunistické Rusko na počátku 20. let minulého století navštívil legendární H. G. Wells a měl možnost nejen se po tajemné zemi na východě porozhlédnout, ale dokonce si mezi čtyřma očima promluvit i s hlavním iniciátorem zásadní proměny v největší zemi světa, pojmenoval svou knihu črt a úvah o tomto dějinném převratu Rusko v mlze. Přestože dnešní Rusko se na první pohled zdá zemí mnohem racionálnější, transparentnější a srozumitelnější, její směřování a její perspektivy jsou přísně vzato stejně nejasné, jako tomu bylo na úsvitu Leninovy bolševické říše.
Máme na takovéto tvrzení právo? Pokusme se to doložit.
Ruské bloudění I
Ponechme stranou hrůzy občanské války, kolektivizace, noční můru roku 1937, nesmírně krvavou, ale nakonec vyhranou druhou světovou válku i finále Stalinovy epochy, které nastalo (či spíše započalo) po jeho smrti 5. března 1953, a začněme tím, co následovalo po tyranově smrti.
Byla to epocha Nikity Sergejeviče Chruščova – rozorávače celin, mávače kukuřičným klasem, bušiče polobotkou do řečnického pultu OSN, doháněče a předháněče Spojených států do roku 1965, a dokonce málem iniciátora třetí světové války. Byl to zkrátka čas mnoha státnických pošetilostí, ale už ty právě připomenuté ilustrují důležitou věc: Chruščov byl zřejmě poslední ze sovětských vůdců, který ideji spravedlivé beztřídní společnosti věřil. Po jeho pádu v říjnu 1964 to s komunistickou vírou v Sovětském svazu začalo jít povážlivě z kopce...
Milovník života, ale spíš luxusu, přepychových západních limuzín a drahých cigaret Leonid Brežněv i jeho nejbližší okolí už chápali, že nejde o ideje, ale o moc, a tomu taky podřídili všechno své konání. Stali se tak architekty sedmnáctileté "epochy stagnace", na kterou dnes řada starších řadových Rusů vzpomíná se slzou dojetí v oku. Jistě, život v Sovětském svazu byl mnohem skromnější, přesněji řečeno chudší než na Západě, ale když člověk víru v bombastická hesla alespoň předstíral a proti ničemu neprotestoval, režim ho nechal na pokoji a poskytl mu cosi jako elementárně zajištěnou existenci.
Ruské bloudění II
Vynálezce perestrojky Michaila Gorbačova dělilo od rychle vymírající kamarily kremelských starců půldruhé generace, a jak se to dnes jeví, byl to po čase opět někdo, kdo to se svou zemí myslel dobře. Gorbačov přišel s novými pojmy – "přestavba", "glasnosť" a "urychlení" – ale konkrétní představu, jak Sovětský svaz přestavět a jeho vývoj urychlit, jednoduše neměl. Jedinou skutečnou vymožeností epochy perestrojky se tak stala "glasnosť", která vedla ke vzniku svobodných médií – často tak svobodných, že to muselo být nepříjemné i samému Gorbymu. Michail Sergejevič se zkrátka vzdal vlády bolševické tvrdé ruky, což po pár letech nevyhnutelně vedlo k srpnovému puči v roce 1991 a o čtvrt roku později i k rozpadu Sovětského svazu. O ten se postaral Gorbačovův přestavbový sok Boris Jelcin. Zlí jazykové dodnes tvrdí, že rozpad Sovětského svazu, který dnešní ruský prezident Putin svého času označil za "největší tragédii 20. století", bylo spíše účelové rozvrácení ochablého molocha, jímž se Boris Jelcin sám poměrně elegantně zbavil Michaila Gorbačova. Svou zemi pak ušetřil nebezpečí dvojvládí.
Na počátku 90. let v Rusku proběhla tzv. voucherová privatizace, která přinejmenším na celé desetiletí rozhodla o přerozdělení národního bohatství. To se v zásadě dostalo do rukou několika desítek nových bohatců, jimž se o něco později začalo říkat oligarchové. Právě tato "mocná hrstka" v roce 1996 rozhodla o tom, že ruským prezidentem se znovu stal Boris Jelcin.
Tehdy velice nepopulární ruský prezident, jehož volební preference se v lednu zmíněného roku pohybovaly kolem tří až osmi procent, dokázal za vydatné pomoci oligarchů a jimi vlastněných médií porazit komunistického kandidáta Gennadije Zjuganova, a zabránit tak přímé restauraci režimu možná osvícenějšího, než byl brežněvovský, ale přece jen opět komunistického. Podruhé zvítězit v prezidentských volbách bylo zřejmě to poslední, co se Jelcinovi v jeho bohaté politické kariéře vysokého sovětského komunistického funkcionáře a poté nejrozhodnějšího bořitele sovětského zřízení podařilo. Ke konci 90. let už to byl jen starý a nemocný muž, který se doma i v zahraničí pravidelně "blýskal" nepříjemnými alkoholickými excesy a jehož už prakticky nikdo nebral vážně. A tak se na sklonku roku 1999 rozhodl k závěrečnému, opravdu významnému politickému činu – dal zemi i světu Vladimira Putina.
Přichází: mladý, dynamický
Zastavme se na chvilku u onoho "dal" – jak někdo mohl "dát" nového prezidenta zemi, kde je hlava státu přímo volena? V Rusku to samozřejmě jde a zkušený politický manipulátor Jelcin tuto možnost vytěžil do dna: v srpnu 1999 donutil k odchodu z premiérské funkce nevýrazného Sergeje Stěpašina a na toto místo dosadil stejně nevýrazného, ale jak se později ukázalo, o mnoho tvrdšího a cílevědomějšího exředitele tajné služby FSB Vladimira Putina. Ten se v úřadu bleskově zorientoval, rozpoutáním druhé čečenské války snadno získal popularitu u šovinisticky smýšlející, tedy podstatné části společnosti – nu a tomu zbytku vyjma bytostných liberálů zřejmě zaimponoval svou image mladého, dynamického, viditelně asketického, fyzicky zdatného a velmi racionálně uvažujícího muže, který se tak nápadně nepodobal svému předchůdci.
Zesláblý protektor pak už za tímto procesem udělal jen definitivní tečku – na přelomu let 1999–2000 učinil Putina úřadující hlavou státu, označil ho za "ruského politika 21. století" a doporučil národu, aby pro něj hlasoval i v březnových prezidentských volbách roku 2000. Leckomu to tenkrát při pohledu na fádně vypadajícího blondýna s kamennou, ale poněkud nejistou tváří znělo lacině, nabubřele a možná i směšně. Jenže Putin se v následujících letech politikem přinejmenším počátku 21. století opravdu dokázal stát. Cena za protektorskou přímluvu přitom nebyla nijak vysoká – Jelcin od loajálního kremelského úředníka žádal jen vlastní beztrestnost pro dobu, kdy už bude jen důchodcem celoruského významu.
Konformní muž zásad
Putin Jelcinovo očekávání nezklamal a jeho první prezidentský výnos nese název O nedotknutelnosti prvního ruského prezidenta.
Klademe-li si otázku, kdo je to Vladimir Putin, možná bychom si mohli posloužit tímto citátem z knihy jeho někdejšího tajně policejního spolubojovníka ze služebny KGB ve východoněmeckých Drážďanech Vladimira Usolceva, která před pár lety vyšla v nakladatelství Academia. Kniha se jmenuje Sloužil jsem s Putinem u KGB a Usolcev (který mimochodem současného ruského prezidenta velebí stejně jako většina Rusů) v ní přináší některé charakteristiky již z 80. let, jež Putinovu letoru docela zajímavě dokreslují: "Všichni jsme tenkrát byli konformisté; dobře jsme viděli, že v Sovětském svazu všechno směřuje do pekel, viděli jsme všechnu tu licoměrnost a přetvářku našeho života, a přesto jsme nepovstali a na barikády jsme nešli.
Putin zřejmě vystřízlivěl a dospěl rychleji a intenzivněji než třeba já a řekl si, že když už nemůže nic změnit, tak chce aspoň normálně žít. Rozhodně bych tomu ale neříkal cynický realismus. Cynik je pro mě krajně nepříjemný typ a vždycky egoista. Voloďa cynik nebyl. Jeho konformismus se omezoval výhradně na politickou realitu. Ve všem ostatním to byl muž pevných mravních zásad."
Vladimir Putin získal palmu prezidentského vítězství v březnu 2000 už v prvním kole, kdy dokázal nasbírat 53 procent voličských hlasů. A pak už to šlo ráz naráz: útoky na oligarchy a faktická nacionalizace značné části jejich majetku (o věznění Michaila Chodorkovského ani nemluvě), útoky na svobodu sdělovacích prostředků, zrušení volitelnosti gubernátorů a konečně tvrdé zásahy proti relevantní liberální opozici, která nedokázala proti tomuto tlaku najít účinnou protizbraň a v prosinci 2003 se vůbec nedostala do Státní dumy.
Firma Kreml, a. s.
Co tedy Putin Rusku a Rusům přinesl? Za zmínku jistě stojí trvalý 7–8procentní růst HDP posledních let. Ruský prezident se na nedávném Všeruském fóru na jeho podporu neopomněl pochlubit, že za osm let jeho panování vzrostla ruská ekonomika o celkem 70 procent. To je v absolutních číslech samozřejmě pravda, ale je třeba si uvědomit, díky čemu se tak stalo. Jsou to především mimořádně vysoké a stále se zvyšující ceny ropy a zemního plynu na světových trzích. Jak řekl jeden americký ekonom, něco takového nelze dost dobře považovat za ekonomický úspěch v zemi, která na druhé straně dokáže výrobky typu dejme tomu mobilního telefonu či mikrovlnné trouby vyrobit jen na takové úrovni, že se dají prodat výhradně na domácím trhu či v takových zemích, jako je Kuba.
Ještě znepokojivější je však fakt, že Vladimir Putin období sice divokého, ale reálně fungujícího kapitalismu nahradil kapitalismem státním, kdy (řečeno s listem The Times) je nejmocnější ekonomickou společností v zemi Kremlin Incorporated (Kreml, a. s.), tedy soustava státních úředníků, kteří dohlížejí na veškerá rozhodující odvětví ruské ekonomiky. Oligarchii divokých privatizátorů typu Berezovského, Gusinského či Chodorkovského nahradil Putin oligarchií aparátnickou. Ta má dnes absolutní rozhodovací pravomoci a zároveň je naprosto beztrestná. Což je vždy cesta do pekel, o níž už tu byla řeč.
Putinova stále univerzálnější autokracie bude pod slunečníkem vytrvale rostoucích cen energetických surovin jistě schopna fungovat ještě hodně dlouho. V dnešním Rusku je jen málo duchů typu tragicky zesnulé Anny Politkovské, která od počátku Putinovy vlády stále rozhořčeněji upozorňovala na to, že tento režim sice zemi dokázal stabilizovat, ale zároveň ji uvrhl do stavu znepokojivé strnulosti, z níž vybočuje snad jen velmi agilní (a to je hodně mírný výraz) a výbojná zahraniční politika. Až po pár desítkách let světové (a tedy i ruské) zásoby fosilních paliv dojdou, budou se Putinovi dědicové možná hodně divit, co že jim to po velkém reformátorovi zbylo...
Všechno mu hrálo do ruky
Můžeme si samozřejmě klást otázku, jak je možné, že Vladimir Putin, který ve jménu stability, pořádku a údajné hospodářské prosperity neváhá (ač sám sebe vytrvale prezentuje coby přesvědčeného legalistu) pošlapávat elementární normy klasické demokracie a koneckonců i onen donekonečna omílaný právní řád, se doma v Rusku těší takové popularitě. Jeho trvalá obliba, pohybující se mezi 70–80 procenty, je zřejmě dána tím, jaké hodnoty pro průměrného Rusa platí víc – zda demokratický řád, nebo až neurvalá vláda silné ruky. Zmíněná čísla sociologických průzkumů svědčí o tom, že dnešní Rusové dávají přednost tomu druhému. Po pravdě řečeno, není divu: síly, které se v Rusku hlásily k demokracii západního typu, musely během své vlády v 90. letech zápolit s těžkou krizí, která propukla po rozpadu Sovětského svazu a zhroucení socialistického snu.
Jak ukazují některé dnešní analýzy, tato krize byla nevyhnutelná, ať už by po převratu byl u moci kdokoli. Připočteme-li k tomu ceny ropy a zemního plynu, které byly jen zlomkem těch dnešních, je zcela jasné, že transformace o mnoho snazší být nemohla. Putin měl to obrovské štěstí, že právě když přišel k moci, tak mu prakticky všechno hrálo do ruky. Lid si jeho úspěchy nespojil s mocnou ropnou a plynovou injekcí, ale se znovu zavedenými biřickými pořádky, které přece v Rusku fungují nejlépe. Podle známého ruského spisovatele a publicisty Borise Akunina je tato doba možná nejnadějnější etapou celých ruských dějin – a to si Rusové jen tak rozmluvit nedají. A když, tak nejdřív ve chvíli, až všudypřítomné policajtování přestane fungovat...
