Netýká se totiž už věci neživé, ale jde tu o člověka. A to o velmi váženého. O naší bývalou hlavu státu. Pana prezidenta.
Neruda si nevěděl rady, pan prezident také vypadá zcela bezradně. Neruda se zeptal Anči, Havel se zeptal novinářů. Anča nevěděla, novináři neví. Pár nápadů sice měli: Mohl by psát, je svými absurdními dramaty známý po celém světě (Ale pan prezident toho napsal už dost a bojí své věrné čtenáře zklamat). Mohl by za mírný úplatek dávat rozhovory vybraným novinám, okomentovat aktuální situaci české společnosti, snažit se vysvětlit řadovému občanovi nynější politické dění(Jen to ne, křičí naše politická špička).
Máme tu naštěstí i možnosti daleko reálnější: Mohl by jezdit po světě a vyprávět o své politické kariéře. Tato myšlenka se zřejmě zalíbila paní Dagmar a pan prezident už za 4 měsíce odjíždí do Ameriky. Mohl by podporovat vzdělání, kulturu i charitativní činnost v naší zemi. Tato možnost se zřejmě zalíbila i politikům a nechali mu proto dokonce zřídit speciální instituci - Havlovu knihovnu. Po západním vzoru. (Západ je teď v módě a východní ideály Havel zrovna v oblibě nemá).
Bohudík není pan Havel neživou věcí. Může si tedy vybrat sám. Otázkou ale zůstává, co uděláme s prezidentem příštím. (V Americe přece ani neví, že Česko není Čečensko, že neleží na Balkáně, ale v srdci Evropy, do které se teď právě vrací. A do Prahy se taky moc knihoven nevleze. (I když místa tu je dost, jen s tou návštěvností máme trochu problémy.) I když můžeme založit třeba Klausovo divadlo nebo Zemanův balet….
