Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kam kráčíš, NATO?

  18:27aktualizováno  18:27
Washington, Praha - Kdysi dávno, v dobách, kdy jsem byl v opozici ke komunistické diktatuře, jsem měl pocit, že padne-li někdy železná opona, zhroutí se komunismus a bude zrušena Varšavská smlouva, ztratí smysl i NATO jakožto hlavní nástroj takzvané "politiky zadržování". Když ale začala železná opona skutečně padat a já se začal ocitat v praktické politice, záhy jsem pochopil, jak jsem byl naivní a jak důležité je, aby NATO existovalo dál.
Ba cítil jsem, že teprve teď v určitém ohledu nadchází jeho velká historická zkouška: podá-li odvážně ruku novým demokraciím v Evropě, prokáže tím, že mu jde skutečně o ochranu těch hodnot, k jejichž ochraně bylo založeno.

Neodváží-li se toho, pak tím projeví naopak svou zkostnatělou zabydlenost ve světě studené války a neochotu spoluvytvářet nový světový řád.

Zdá se, že otázku, zda se NATO nepřežilo, dnes kladou mnozí z těch, kdo na přelomu osmdesátých a devadesátých let nejvíc zdůrazňovali nutnost jeho další existence. A naopak mnozí z těch, kteří si před lety nebyli zcela jisti, zda bude mít v budoucnosti tato aliance smysl, jsou dnes jejími největšími obránci.

Patřím mezi ty, kdo jsou upřímně přesvědčeni o tom, že Aliance má a může mít i v budoucnu svůj zcela nezastupitelný význam. Ten bude ovšem tím zřetelnější, čím hlubší sebereflexi Aliance provede. Opravdu: leccos nasvědčuje tomu, že teprve teď vstupujeme do éry, kdy se NATO musí vskutku zásadně zamyslet nad svou budoucností a kdy musí svou vizi rychle promítnout do mnoha konkrétních a odvážných kroků.

Především: NATO musí asi znovu definovat sebe samo a znovu popsat své postavení v dnešním světě. Jeho identita je, jak známo, zároveň kulturní, historická, "hodnotová" nebo vznešeněji "civilizační", a zároveň geografická či přesněji: geograficko- strategická. NATO prostě sdružuje demokratické státy
euroatlantického prostoru, tedy to, čemu se říká Západ. Konkrétně ilustrováno: Nový Zéland je kulturně i hodnotově velmi blízko světu NATO, ale nikoho nenapadne uvažovat o jeho členství: je prostě jinde.

Rusko je naopak geograficky velmi blízko, ale uvažovat o jeho členství by byl rovněž nesmysl: jakkoli není vzdáleno Západu ani civilizačně, přece jen je z různých historických i zeměpisných důvodů světem pro sebe: je velké jako všechny státy Aliance dohromady, je ohromnou euroasijsou říší, s níž je nutné mít co možná nejkvalitnější partnerské styky, ale která je tak zřetelně samostatnou součástí dnešního světa, že jakékoli vztahy NATO s ní mohou být a vždycky budou jen vztahy dvou entit.

Má-li budoucí světový pořádek vskutku chránit mír a přežití lidského rodu, musí být založen na rovnoprávné a velmi těsné spolupráci několika základních regionů, do nichž se svět logicky dělí. To je ovšem možné jen tehdy, dokáží-li tyto jednotlivé entity sebe samy definovat, což mimo jiné znamená i pochopit, kde začínají a kde končí. Zdrojem konfliktů vždycky byla sebeidentifikační nejistota a z ní pramenící rozmlženost vlastních "okrajů", tedy různé představy o takzvaných "zájmových
sférách".

Nutnost nové sebedefinice NATO znamená tedy dvě věci: Za prvé: Aliance musí nově a jednoznačně pojmenovat svůj vztah k jiným částem planety, prodchnout ho duchem plné rovnoprávnosti a začít ho prohlubovat institucionálně i praktickou součinností. V těchto dnech se NATO snaží dát novou kvalitu svým vztahům s Ruskem, což je zajisté skvělé. Nesmí to však vyvolávat ani stín podezření, že se bohatší severní polokoule jaksi spolčuje proti jiným částem světa a prohlubuje tím propast mezi dvěma hemisférami naší planety. I proto - i když zajisté ne jenom proto - je nutné, aby stejně intenzivně pracovalo NATO na tvorbě svého vztahu k Číně, Indii, Africe či jiným částem světa.

Za druhé: NATO se musí ve vlastním zájmu co nejrychleji otevřít dalším novým evropským demokraciím a zároveň si musí vyjasnit konečné hranice svého možného budoucího rozšiřování. Bez toho totiž jakékoli rozšiřování ztratí smysl. (K myslitelným budoucím členům patří nepochybně všechny balkánské země i všechny takzvané neutrální evropské demokracie.) Tvrdit, že stanovení hranice znamená spouštět novou železnou oponu, znamená tkvět až po uši ve světě studené války, v němž si nelze představit jinou hranici, než tu, která nás odděluje od nepřítele, a musí být tudíž zadrátovaná.

Vedle těchto úkolů souvisejících s jeho novou sebedefinicí musí NATO pokračovat - a asi podstatně rychleji, než dosud - ve své vnitřní transformaci. Po 11. září je už snad každému zřejmé, že jediného, mocného a jasně lokalizovatelného strategického protivníka ("říši zla") už dávno vystřídal protivník snad ještě nebezpečnější: zlo velmi rozptýlené, těžko uchopitelné a zároveň velmi sofistikované, zlo, o němž bych se neodvážil říct, že tam či onde má svou říši, svůj střed či svou osu (i když jsou zajisté režimy, které mu slouží víc, než jiné).

Co taková transformace konkrétně znamená? Nepochybně menší, ale zato velmi pohyblivé, zdatné a technologicky vyspělé armády či armádní součásti, jejich poměrně vysokou specializaci, jejich velikou schopnost okamžité kooperace při nejrůznějších misích a v neposlední řadě vysoce koordinovaný rozvoj zpravodajství, výzkumu a různých systémů ochrany obyvatelstva i majetku.

A poslední věc, jíž by se mělo NATO dnes s největší vážností zabývat, je fakt, že má dvě nohy, nohu evropskou a nohu americkou, a že si s pokračující evropskou integrací musí nově a jasně říct, kdy kráčí jednou z nich, kdy druhou a kdy běhá či
skáče po obou.

Zdá se, že všemi těmito tématy se bude Aliance zabývat na svém listopadovém summitu v Praze. Je velkou ctí a velkým závazkem pro Českou republiku, že o věcech tak velkého historického významu se bude jednat v jejím hlavním městě, shodou okolností ve městě, kde jsem měl před jedenácti lety tu radost vyhlašovat rozpuštění Varšavské smlouvy.

Věřím, že NATO v Praze nejen nabídne členství několika dalším evropským zemím, včetně tří baltských republik (čímž symbolicky udělá definitivní tečku za érou velmocenských paktů o dělení světa), ale především že významně pokročí ve své sebereflexi, jasně stvrdí svou vůli k partnerské a rovnoprávné spolupráci s Ruskem a dalšími velkými a důležitými entitami dnešního světa a konkrétními rozhodnutími prokáže své odhodlání čelit podivným a zákeřným nebezpečím, jež se vznášejí nad dnešním světem.
Autoři:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

První z darovaných amerických vrtulníků UH-60 Black Hawk v barvách afghánských...
Máme černé jestřáby, radují se Afghánci. USA dodají impozantní flotilu

Afghánské letectvo dostalo darem první dva nové vrtulníky UH-60 Black Hawk. Je to zatím jen symbolická "ochutnávka" pomyslného vzkříšení afghánských vzdušných...  celý článek

Americké stroje F-22 Raptor na základně Lakenheath v Británii
Superstíhačky jsou zpátky v Evropě. Raptory se zapojí do několika cvičení

Hned šest superstíhaček F-22 Raptor vyslaly Spojené státy o víkendu znovu do Evropy v rámci balíčku na odstrašení Ruska. Jde o teprve třetí nasazení těchto...  celý článek

Rumunský 26. pěší pluk přezdívaný "Rudí škorpioni" tvoří jádro nové vícenárodní...
Nechceme novou studenou válku, řekl šéf NATO k opatřením na jihovýchodě

V rumunské Craiově od listopadu začne působit další vícenárodní brigáda NATO na odstrašení Ruska. Podobně jako další bojové skupiny Aliance v Pobaltí a v...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.