Až se budou psát dějiny polistopadové republiky (bude se jí říkat první, druhá, nebo nultá?), bude Miroslav Kalousek jedním z hlavních hrdinů. Jak pro svou lidskou barvitost a zajímavost, tak pro svou politickou nesmrtelnost.
Ostatně z mrtvých vstává znovu právě teď. Zakládá novou stranu, nebo aspoň vyhrožuje novou stranou. Co je pravda, nevíme. Kalousek krom toho, že je nesmrtelný, je skoro vždy dvojznačný.
Jednající lidé však jsou v budoucnosti vždy obětí nás pisálků. Bude tedy záležet na tom, jak si dějepisec Kalouskovu dvojznačnost vysvětlí. Zda ho uvidí jako sympatického mistra taktiky, který do studené politiky vnáší kus lidskosti. Jako jednoho z těch cyniků, kteří jsou nám přes všechny zlozvyky a drobné lumpárny sympatičtí, protože mají jiskru v oku. Nedá se na ně vlastně ani zlobit. A v happy endu se odhalí jejich měkké a veskrze dobré srdce.
Jiný historik ho může vidět jako chladného kalkulanta, kterému jde jen o vlastní prospěch. Jako politického veletočáře (ne kolotočáře), kterému není svaté nic jiného než vlastní přežití. Jako bonvivánského tlučhubu, který je zdatný v umění přesvědčit všechny ostatní o své nepostradatelnosti. I jeho víru, ať už náboženskou nebo politickou, odhalí jako masku.
Protože je Kalousek dosud činným politikem, nemá autor tohoto článku nepříjemnou povinnost vynášet nad ním dějinný soud. Stačí připomenout jeho pamětihodné činy. A jejich neblahé důsledky.
Dnes bojuje proti Čunkovi. Z křesťanských demokratů se prý pod taktovkou bývalého vsetínského starosty stávají sociálními demokraty, kteří jen častěji chodí do kostela. Před pěti lety bojoval proti Grossovi. To byl sociální demokrat, který nechodil do kostela nejspíš vůbec. Zato jeho žena podnikala v nemovitostech o něco méně bohulibých.
Jak do boje proti Čunkovi, tak proti Grossovi jde Kalousek s vervou. Čelem i lstivě. A jako by mu nevadilo, že při tom bude krvácet.
Když šlo o Grossův byt, objevily se velké pochybnosti o Kalouskově bytu. Musel odstoupit z parlamentní funkce a málem přišel o všechno (tedy o byt ne). Teď odmítl poslechnout svého předsedu a hrozí mu exkomunikace z lidové strany.
Proč to dělá?
Možná skutečně nemá rád levici. Spíš však nemá rád určitý typ politiků. Přes věkový a zkušenostní rozdíl, přes rozličné kořeny i náboženské přesvědčení totiž Grosse a Čunka nespojuje jen vztah k penězům. Možná se Kalouskovi nezamlouvá – jak to říci – jistá duševní prostota.
Jenže Kalousek nepřežil jen souboj s Grossem. Je patrně jediným člověkem, který požil jed, oběsil se, vpálil si kulku do hlavy, to všechno naráz, a vstal zdravější než kdykoliv předtím. Stalo se to, když se spojil v povolebních tahanicích proti Topolánkovi s Paroubkem s komunisty za zády.
Lidovci se vzbouřili. Kalousek tvrdí, že to byl jeho promyšlený trik, jakási užitečná eutanazie po nevalném výsledku. Možná to byla improvizace se dvěma možnými konci. Kalousek má rád hry, v nichž vyhraje, ať to dopadne jakkoli.
Vyhrál nad Grossem, vyhrál i v případě "sebevraždy". Stal se nepostradatelným ministrem financí.
Jenže nic na světě není zadarmo a žádný Kalousek není dokonalý. Boj proti Grossovi vysílil jeho stranu. Produktem "sebevraždy" byl Čunek. Co se stane, když i nad ním Kalousek vyhraje? Což takhle ústavní většina socialistů a komunistů?
