Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kajínkův proces nikdo znovu neotevře, lituje reportér Klíma

  13:20aktualizováno  20. února 9:00
Reportér Josef Klíma prodělal infarkt přímo v televizní střižně, ze dne na den tak musel změnit životní styl. Co to znamená, popisuje v rozhovoru pro MF DNES. Netají se ani svými názory na trest smrti a proces s Jiřím Kajínkem.

Při takové práci zcyničtíte - nasávám do sebe spoustu tragédií, a tak se mi vychýlil pohled na svět. | foto:  David Neff, MAFRA

Pane kolego, mě infarkt teprve čeká – bude to bolet moc?
Já nikdy nestrávil jediný den v nemocnici, ale teď jsem nemohl tři dny dýchat, a tak jsem myslel, že na mě dolehla rakovina plic. Té jsem se bál, protože kouřím od osmnácti, ale doktoři zrentgenovali plíce a zjistili, že jsem prodělal lehký infarkt na zadní stěně srdce.

Což je celkem v pohodě...
Ulevilo se mi, infarkt je lepší než rakovina. Vždycky jsem si dělal legraci, že dávám náskok rakovině plic před potupnější rakovinou prostaty, a když jsem zjistil, že mám jenom infarkt, tak jsem si říkal: Výborný! Jenom jsem přestal kouřit – došlo mi, že právě naskakuju na záchranný vor, a tak jsem radši okamžitě uzavřel smlouvu, že tělo nebudu zásobovat jedy.

A jak to jde?
Asi jsem nebyl závislý na nikotinu, protože nepotřebuju žádné náplasti nebo žvýkačky. Moje kouření, to byl rituál spojený s tvorbou – když jsem sedl k počítači, tak myšlenky do první zapálené cigarety nepřicházely. Čtrnáct dní po infarktu mi to opravdu nemyslelo a říkal jsem si, tak holt budu psát těžkopádněji, je to lepší než bejt mrtvej, ale nakonec se hlava nastartovala. A jinak jsem zklamaný. Vždycky jsem poslouchal, že až přestanu kouřit, objevím spoustu vůní, ale blbost. Svět je plnej smradu. Auta smrdí. V naší vesničce cítím každý komín. I spousta lidí najednou smrdí.

Ještě něčeho jste se musel vzdát?
Měl bych míň žrát, ale říkám si: "Co by mi potom ze života zbylo?" Samozřejmě že bych neměl ani pít, ale já jsem ten typ, co si v hospodě sedne k piánu, s kamarádama si zazpíváme nebo se podíváme na fotbal a pak jdu v pohodě domů... Takže jsem neomezil nic.

A přesto – nelitujete, že jste dosud na životosprávu kašlal?
Ne. Jsem fatalista, nelituju ničeho. A se životem jsem se srovnal ve chvíli, kdy se děti zaopatřily a já oddlužil. Teď už žiju příjemný bonus, který kdykoli může skončit.

Vy už před sebou nevidíte žádné úkoly?
Několik mých scénářů teď točí různí režiséři a všechno bych to v televizi rád viděl, ale když no neuvidím, tak co? Opravdu se nic moc nestane, když umřu.

Po infarktu byste se měl rozčilovat co nejmíň – dokážete to?
Tohle je problém. Doktoři řekli, že můžu dělat všechno, ale jenom rekreačně, a tak jim povídám: "Fajn, rekreačně můžu sportovat, ale nemůžu se přece rekreačně rozčilovat!" Oni na to: "Tak změňte zaměstnání." Ale jak mám změnit zaměstnání, když se na nic jiného nehodím?

Takže jste v nemocnici podepsal reverz...
... a šel jsem do práce. Na reverzu je kolonka, jaké následky může způsobit neuposlechnutí lékaře, a já mám za dvojtečkou jediné slovo: úmrtí.

Kdybyste už novinařinu dělat nemohl, máte nějakou náhradu?
Knížky by mě neuživily, ale scénáře vcelku jo, takže bych šel na volnou nohu.

A cestoval byste?
Kdysi jsem cestoval hodně, protože jsem měl nudný život a hledal dobrodružství, poznání. Jenomže dneska mám život bouřlivý a informací do mě přitéká až moc, tak cestuju, abych našel klid. Stačí mi zalézt mezi duny, u kterých hučí teplé moře a kde nejsou žádní Češi.

Aby vás neotravovali svými problémy?
Přesně. Jezdím se třeba koupat na nudapláž, jednou takhle usnu a probudí mě pocit, že někdo kouká. Vedle mě sedí nahej chlap a říká: "Já vás nechtěl budit, ale předevčírem mě vyhodili z práce, nemohl bych vám ukázat pár papírů?" Anebo přijedu na Kanáry, vlezu do recepce a tam se rozčiluje Čech v teplákách. Když mě uvidí, vykulí oči: "Vy mi jdete jako na zavolanou! Víte, jak se tady ke mně chová cestovka?" Tak mu povídám: "Pane, přesně tak, já si zaplatil zájezd, abych mohl vyřešit vaše problémy..."

HAVLOVI SNĚDLI PSA

Kdybyste zemřel, bouchalo by v českém podsvětí šampaňské na oslavu?
Nevím. Ale do špitálu se mi ozval třeba Jaroslav Starka, boss z Příbrami, o kterém jsem natočil řadu reportáží a jehož dva nejbližší bijce, bratry Erdelyiovy, jsem pomohl dostat do vězení na dlouhé tresty. Upřímně se staral o mé zdraví – říkal, že ho ten infarkt mrzí a jestli prý tuším, co k němu přispělo. Na to jsem odpověděl, že všichni ti zločinci, kteří se ve mně usazujou, a on se rozchechtal: "Tohle nebudu komentovat."

Je dnešní Starka mafián?
My to máme vyjasněné. Když se něco děje v Příbrami, tak rovnou volám: "Přijedu a položím vám nepříjemný otázky." Dřív to bylo v Příbrami jasné, Starkovi kluci tam vládli, vymlátili diskotéku, která nechtěla platit, ale dnešní Starka není tolik vidět; stárne a ustupuje do pozadí.

Vás vlastně potěšilo, když do nemocnice zavolal!
Celkem jo. Jsou lumpové, kteří by mi v životě nezavolali, ale on si vždycky zakládal, že je pro férovku, dokonce i na fotbalovém hřišti...

To si vymýšlí, jak víme z policejních odposlechů.
Starka mi jednou říkal: "Já rozhodčího nikdy neuplácel, to nebylo potřeba." Vím, co tím myslí – rozhodčí se proti Příbrami pískat báli, takže nemusel uplácet... Ale on si jinak opravdu váží toho, že za ním jdu zpříma a řeknu, co si o něm myslím. Je jedním z chlapů, kteří se velmi dobře vyznají v podsvětí, ale na rozdíl od jiných s ním klidně zajdu na kafe.

Změnila ta dlouhá léta mezi zločinci vaši povahu?
Zcyničtíte – nasávám do sebe spoustu tragédií, a tak se mi vychýlil pohled na svět. Vidím ho černější, než je. I beznadějnější, protože mám pocit, že pomáhám jednomu z tisíce. Často lidem říkám: "Je to hrozný, že jste přišel o barák, ale my tu teď máme dva případy, kdy doktoři poškodili pacienta tak, že zemřel, a čtyři nepotrestaný opilce, kteří někoho přejeli, tak uznejte, že v téhle konkurenci nemáte šanci..." Někdy mě přepadne stav, kterému říkám syndrom Havlova psa Ďuly: kdyby někdo přišel a řekl, mám natočený, jak Havel s Dášou zabili svýho psa a žerou ho syrovýho, tak se jenom ušklíbnu: "Hmm. A co dál?" A právě v takovém stadiu musím vypnout mobil a odjet nejmíň na týden.

Jak se cítíte, když sedíte proti vrahům?
Často zapomenu, že to jsou vrazi. Největší dojem na mě udělal Karel Kopáč, jeden z orlických vrahů, který se nakonec oběsil v kuřimské věznici. Já ho nelituju, ale říkal mi zajímavé věci – že je třeba pro trest smrti, protože ví, jaké to je, když vám hrozí jenom doživotí: "Pořád máte pocit, že se z toho dostanete, ale kdyby vám hrozila smyčka, tak se zatraceně rozmýšlíte, kolik lidí můžete zabít, abyste ji nedostal..." On měl těžkou autonehodu, ochrnul na půlku těla a bral to trošku jako Boží trest.

Vrazi mívají svědomí běžně?
Spousta z nich žádné; jsou to vyprázdněná zvířata, která bez váhání udělají hrozné věci i dítěti – takových jsou plné Valdice. Mimochodem, já do Valdic občas jezdím s kamarády muzikanty vystupovat, protože tamní kněz je můj kamarád. Zahrajeme, promluvíme si s vězni při mši, a jsou to zajímavé zájezdy. V publiku jich sedí třeba třicet, ale já se pak dozvím, že ještě víc s námi v té kapli bylo mrtvých – někteří z těch, co tam sedí, měli na svědomí víc než jednu vraždu.

Do Valdic jezdíte, protože kriminálníky přece jen trochu litujete?
Nelituju, ale oni potřebují kontakt s někým zvenku. Když jste v takovém prostředí, tak se stanete zločincem automaticky, i kdybyste byl anděl – po pěti letech máte zločinecký jazyk i morálku. A ve Valdicích je řada prvotrestaných. Někoho zabili, ale nejsou recidivisti – a zabijete snadno... Ty příběhy jsou někdy strašné; máte pocit, že tam mělo sedět ještě pět dalších lidí, rodiči počínaje. A v těchhle případech snad můžu přispět k nápravě – pokud si tím nejsou jistí, tak je můžu ujistit, jak fajn je neloupit a nevraždit.

Co vy – zavedl byste znovu trest smrti?
Dlouho jsem si říkal, že by to možná mělo smysl, ale pak přišel rok 2000, utekl Jiří Kajínek a my jsme se v Na vlastní oči začali rýpat v jeho případu. Najednou jsem si uvědomil, že by byl ten člověk popravený – ale co když je nevinný? Tenhle případ pro mě vykupuje všechny ostatní.

Jaký máte ke Kajínkovi vztah?
Žádný. Jen je mi líto, že se to znovu neotevře. Nikoli proto, že bych si byl jistý jeho nevinou, ale jsem přesvědčený, že všichni pachatelé potrestaní nebyli; že v tom tenkrát v Plzni lítali vysoce postavení policisté, z nichž někteří slouží dodnes. Kdyby se došetřila jejich úloha, tak by se možná ukázalo, že Kajínek vrahem není.

Chcete ještě pro jeho naději něco udělat?¨
Nemáme nic nového, není co vysílat. Jedinou šancí by bylo, kdyby se případ dostal od plzeňského soudu, který už ho jednou odsoudil na doživotí a těžko teď rozhodne o novém procesu. Musel by se najít člověk na smrtelné posteli, který by zavolal státnímu zástupci a řekl, umírám, chci se přiznat, všechno jsem to viděl a podílel se na tom... Tohle je jediná Kajínkova naděje.

HOLIT SE NEMUSÍTE, PEPÍKU

Byl jste jedním z prvních zaměstnanců Novy – tušil jste tehdy před patnácti lety, co vás čeká?
Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Tři roky jsem dělal šéfreportéra Reflexu, ale tam se to pak začalo hroutit a můj bývalý podřízený, Radek Bajgar, se stal šéfem publicistiky v nové televizi. Říkal: "V Reflexu už seš znechucenej a tady si můžeme udělat pořad, jakej chceme." Do té doby byly u nás v televizi samé mluvící hlavy, ale já při své stáži v Americe viděl pořady, ve kterých vlezou s kamerou kamkoli, a tak jsem řekl: "Jasně, pojďme udělat pořad, ve kterém diváci všechno uvidí skrz naši kameru na vlastní oči..."

Na vlastní oči viděli i vás – reportéry.
A já se zprvu cítil hrozně. Mysleli jsme, že budeme novináři, kteří všechno vyčmuchají a nějaký režisér to pak natočí, ale Vladimír Železný rozhodl: "Ne, průvodci případem budete vy." Protestoval jsem, že se ve třiačtyřiceti nebudu holit a střihat, ale on řekl: "Buďte autentičtí, to je lepší, než kdybyste byli voskové figuríny." Takže jsem stál před kamerou a to bylo pro staršího člověka, který je hrdý na to, že už v novinařině něčeho dosáhl, spíš dehonestující. Ale zvykl jsem si.

Jak na šéfa Železného vzpomínáte?
Znám dva Železné. Ten první zakládal televizi a byl to motor plný nápadů – nevím o nikom, kdo by měl takový čuch na pořady. Když zakládal Kotel, tak jsme mu to rozmlouvali: "Neblázněte, před volbama vám tam politici přijdou, ale po volbách? Kdo by předstoupil před lůzu?" Železný řekl, ať se nebojíme, a Kotel vydržel snad deset let. Ale potom, během roztržky v televizi, začal být čím dál pohlcenější svými vlastními problémy; byl nervózní, paranoidní a posléze se dal na politiku, což byl jakýsi únik. Stal se z něj jiný Železný, než jakého jsem poznal. Horší.

Bál jste se někdy odvysílat reportáž?
Ne. Bál jsem se toho, že se provalí, co chci odvysílat, a mafiáni se mi v tom pokusí zabránit. Nebo se bojím, že reportáž nedotočím, protože v televizi musí být vidět obličej nebo aspoň slyšet hlas – a stává se, že mocní zatlačí na svědky. Jedu natáčet a oni najednou vycouvají: "Někdo mi otrávil psa, bojím se, v televizi být nechci."

Vás nikdo nezastrašuje?
Poslední dobou jenom náckové po telefonu: "To je pan Klíma? Tady zasedání komise škodlivosti židovského obyvatelstva národu..." Takovéhle vtípky. Nedávno přestupoval jeden pán, který mi je podobný, z metra na autobus, a najednou se k němu rozběhla horda nácků. Srazili ho na zem, ale pak znejistěli: "Jste Klíma z Novy?" Ukázal jim občanku, tak se omluvili a nechali ho jít.

Jak byste se bránil, kdyby napadli vás?
Jak já se můžu bránit? Když na vás vyrukuje přesila siláků, tak musíte jenom doufat, že nekopnou moc... A kdyby chtěl někdo férovku, ať proti mně pošle osmapadesátiletého chlapa, který kouří třicet cigaret denně, má zvýšený krevní tlak a k tomu šest dioptrií.

Jak si vysvětlujete, že u nás novináře, na rozdíl třeba od Ruska, nikdo nestřílí?
Naši lumpové vědí, že mají všechno koupené a že je žádná reportáž neohrozí. Jak říká nejnovější valdické heslo: "Proč si platit drahého advokáta, když si můžu koupit levného soudce?"

Upřímně – ublížil jste ve svých reportážích někomu?
Nevědomky. Natáčel jsem kdysi o řediteli zvláštní školy, kterého obvinili, že osahával žáky. Byl ve vazbě, ale k rozhovoru jsem přemluvil jiného ředitele – skvělého člověka, který byl celou totalitu v disentu. Požádal jsem, ať případ zhodnotí, a on v té reportáži promluvil. Jenomže ráno po vysílání mi zoufale volal, že za ním chodí do školy rodiče a říkají, "my víme, že jste to neudělal!" Někteří diváci si ho zaměnili s tím obviněným, jenomže reportáž nešla udělat jinak. To bych ji musel zastavit a upozornit: "Vy chytří si běžte uvařit kafe a pro blbý teď ještě jednou: ředitel, který tu mluví, není ten obviněný!"

Jak dávají najevo svou vděčnost lidé, kterým jste pomohl?
Někdy pošlou flašku, napíšou, zavolají... Jeden případ dozněl loni – rodiče dali holčičku na běžnou operaci. Miminka se podkládají elektrickou dečkou a tentokrát ta dečka začala žhnout. Dítě se upeklo. Policie rozhodla, že vinný není nikdo, a tak jsem do toho šil – nakonec se případ znovu prošetřil a policie viníky našla. Rodičům šlo jenom o uznání viny, ale navíc dostali osm set tisíc, které dali na charitu, a brečeli štěstím, že jsme to po letech někam dotáhli. To vždycky potěší.

A stává se, že po reportážích pomůžou i obyčejní diváci?
Kolegyně třeba točila o mechanikovi a doktorovi, kteří vyvinuli nový přístroj na léčbu určitých druhů rakoviny. V motolské nemocnici došly peníze na jeho provoz, tak jsme odvysílali příběhy pacientů, kteří kvůli tomu asi umřou, a do druhého dne přišly mraky nabídek. Přijel chlap, dal obálku s prachama a zase odjel. No úžasný. Všichni lidi svině nejsou...







Hlavní zprávy

Další z rubriky

Volební místnosti se uzavřely v sobotu ve 14 hodin a hned se začalo se sčítáním...
Hrozí předčasné volby? Strany nemají na volební cirkus, říká politolog

Na politické strany čeká obtížné povolební vyjednávání, které by v případě neúspěchu mohlo vést až k předčasným volbám. Podle politologa Josefa Mlejnka by ale...  celý článek

Kupčení s hlasy ve volbách
Za zakroužkovaný lístek 200 korun. Policie v Ústí prověřuje kupčení s hlasy

Policie v Ústí nad Labem prověřuje kupčení s hlasy při volbách v místní čtvrti Mojžíř. Podle Nadačního fondu proti korupci zde více než tři desítky lidí...  celý článek

Prezident Miloš Zeman se 12. září v Praze zúčastnil jednání tripartity. Na...
Babiš dostane šanci sestavit vládu. Zeman by byl proti jeho vydání policii

Prezident Miloš Zeman počítá s tím, že šéfa hnutí ANO Andreje Babiše jmenuje premiérem. „Není to populista, je to pragmatik,“ uvedl Zeman v rozhovoru pro Blesk...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.