Od počátku tvrdil, že je nevinnou obětí komplotu. Soudci všech instancí měli jiný názor. Jiří Kajínek se živil jako hazardní hráč, gangster a lupič.
Od počátku však tvrdí, že on nebyl tím, kdo nedaleko věznice na Borech střelil dva osobní strážce. Svým skoro filmovým útěkem chtěl prý upozornit na to, že je nevinný.
Stanislav Gross nyní zprostil mlčenlivosti policejního agenta Hocha, který podporuje Liznerovu verzi. I v případě Kajínek se objevily dvě nové osoby. V rámci souboje televizí to působí trochu komicky.
Tajemný svědek na Nově tvrdí, že Kajínek není plzeňským střelcem. Muž obrácený zády k divákům veřejnoprávní televize si je naopak jistý, že v něm poznal vraha. Je známo o zločincích, že donekonečna usilují o očistu svého jména, byť je jejich vina nad slunce jasná. Oni se do své neviny dokonce vemluví.
Jenže případ Lizner ani případ Kajínek nelze takto smést ze stolu. Korupční kauzu provázely od počátku velké nejasnosti. Bylo zřejmé, že ti, kdo úředníka viní, sami nejsou beránkové.
A Kajínek? O jeho vině vyslovil veřejnou pochybnost Pavel Rychetský. Z úst bývalého ministra spravedlnosti, nyní ústavního soudce, který případ zná, zní ta pochyba jako těžký argument.
Nemůžeme a nechceme spekulovat o tom, zda jsou Lizner a Kajínek oběťmi, nebo vychytralými zločinci, kteří zneužívají svou popularitu. Je však jisté, že policie pracovala špatně a procesy byly neúplné.
Proč? Jinak by se totiž nemohli objevit noví důležití svědci. Už to je dostatečný důvod pro to, aby byly soudy znovu otevřeny. A pokud možno před televizními kamerami. Nejde vůbec o to, že bychom chtěli dávat „ubohým vrahům“ věčně novou šanci. V obou případech se však velmi pravděpodobně stala chyba. A ta má být napravena.
